Bez názvu

Zšeřelá nevlídná ulice. Ve druhém patře starého měšťáckého domu se zabouchlo mřížové okno a pak se už neozval ani hlásek. Nehezky naložil nerudný mladý hoch se snědou černovlasou dívkou, nechaje ji stát na provlhlých kočičích hlavách před oprýskanými dveřmi. Čekala, ale mřížové okno zůstalo zavřené, ulice pustá a tichá. Snědá dívka nestála moc dlouho. Byla příliš velká zima na dlouhé postávání a nadto zde mrazivý vítr foukal mezi těsnými domy jako někde na pólu a měnil sporadické louže v led. Ochladilo se takřka z hodiny na hodinu. Konečně začala opravdová zima, která měla přijít už před několika týdny. Snědá dívka si přehodila přes hlavu pestrý šál a odcházela. Někam. Já nevím kam a ona taky ne. Chodila stmívajícím se městem. Kolem rozsvícených krámků s dobrotami ještě postávaly hloučky dětí v kabátcích, šátcích a čepicích, dospělí pomalu mizeli ve svých domech, aby užili slavnostního večera v kruhu rodinném. Odněkud zavoněla večeře.

stůl, na něm pečínka s nádivkou, mísa s polévkou, zákusky a víno. Svíce, vymydlení hosté, ve svátečních úborech, pan a paní domu v čele stolu… Olivrejovaný sluha prudce strhnul k sobě oba díly závěsu a snědá dívka pokračovala dál v cestě ulicí. Městský lampář rozsvěcuje lampy a z nebe se snášejí na zem první vločky sněhu. Veliké vločky. První letošní sníh. Kdyby všichni ti lidé kolem nedělali tolik hluku, mohli bychom slyšet jejich šumění, jak lehce, tiše a přece slyšitelně dopadají na zem, na střechy domů, na zápraží ozdobených dveří, na kamenná průčelí a schody, na hlavy a ramena chodců, na cokoliv, co není schováno pod ničím, než pod oblohou. A dost možná bychom mohli taky zaslechnout i lehké, ale srdceryvné vzdychání těch, kterým bylo hned po dopadu souzeno roztát a změnit se ve vodu.

Rozsvícený chrám. Začne večerní mše. Zvon odbíjí osmou hodinu. Snědá dívka stoupá ke kostelní bráně a vchází. Jedna bota klape podpatkem, druhá pleská utrženou podrážkou. Všichni věřící i tajně nevěřící, sedící spořádaně v lavicích, se pohoršeně otáčejí a prohlížejí si snědou rušitelku. Ale jsme ve chrámu Páně a za chvíli se všichni raději tváří, že ji nevidí. Ťuk, plác, ťuk, plác, dojde až před oltář. Drobnou snědou ručku namáčí ve svěcené vodě, pomalý kříž, spíná ruce, pokleká, chvíle bezhlasé modlitby. Právě vešel kněz v průvodu ministrantů. Snědá dívka se zvedá a, ťuk, plác, ťuk, plác, jde středem hlavní kostelní lodi ven.

Snědá dívka vrhla poslední pohled k oltáři. Existuje ještě Bůh? Několik kamenných stupňů, ulice. Ode stěny kostela se odlepila postava v černém a v uctivé vzdálenosti kráčí za snědou dívkou. Ona ji nevidí, jde osamělou ulicí se zavřenými krámky, lucernami a vločkami sněhu, chvíli skoro běžíc, chvíli jen co noha nohu mine. Její jsou stopy v čerstvém sněhu. Prošla už několik ulic, více i méně honosných. V domech svítí světla, kouří se z komínů. Kočičí hlavy už není vidět pod bílou vrstvou. Úzká nevlídná ulička, mřížové okno zůstává zavřené. Dovolat se nelze živé duše. Několik dlouhých minut přešlapování, pak se snědá dívka otáčí a odchází. Postava v černém kvapně couvá do temného kouta a ona zahlédla pouze mihnuvší se stín. Znepokojil ji, přidala do kroku. Zamířila si to na nábřeží. Za kovaným zábradlím si teče řeka. Černá řeka s líným proudem. Brzy zamrzne. Dívka se rozhlédne. Nikde nikdo není, samojediné jsou její stopy na bílém koberci. Drobná snědá ručka se vzepřela o ledové zábradlí. Dlouhý pohled dolů a snědá dívka se vyhoupla až neuvěřitelně lehce na úzkou trubku. Útlé nožky v rozbitých střevících na ní stojí pevně a jistě jako na rovné zemi. Opět dlouhý pohled do nespěchajícího toku. Nejímá ji závrať ani nevrávorá. Zvon na kostele odbíjí půl deváté. Zavřevši oči, odrazila se snědá dívka od zábradlí. Zpod šálu vylétl cop černých hustých vlasů, který čísi ruka zachytila dříve, než stačil zmizet v hlubinách řeky. Postava v černém se vzepřela o zábradlí, aby ustála váhu dívčího těla. Ozval se bolestný výkřik, ale postava držela vlasy pevně a v příštím okamžiku přetáhla dívku zpět přes zábradlí. Temné oči pod černým obočím, plné slz, pohlédly na nevítaného zachránce. Muž v černém oděvu. Uhrančivý pohled, dlouhé vlasy, vousy, bledá tvář, černý klobouk. Se zvláštním výrazem ve tváři hledí na snědou dívku u svých nohou a snaží se pochopit výčitku v jejím obličeji.

rozvzlykavší se snědou dívku a vzav ji do náruče, odnášel ji rychlými kroky pryč. Zpoza rohu vyjel černý kočár tažený černým čtyřspřežím. Zastavil. Muž v černém se posadil i se svým břemenem na sedadlo a kočár se rozjel. Kočí zřejmě i bez instrukcí věděl, jaký je cíl jejich cesty. Veliký dům na konci města. Vrata se jakoby sama od sebe otevírají, samy se rozsvěcují louče a svíce, sám od sebe se rozžíhá oheň v krbu. Muž v černém pokládá snědou dívku na kožešinu před krbem.

- Ne. činí odmítavý posunek, ale jeho oči jakoby ji donutily splnit jeho vůli.

- Snad mi prominete mou indiskrétnost. Ale dnes je zvláštní den, proto se chovám zvláštně. Posadil se vedle kádě.

- Jste mladá a krásná. Proč chcete umřít vy?

- Nemám nic, ani kde bych přespala. A je mi milejší, rychle se utopit v řece, než čekat do rána až zmrznu.

- V tom případě je vaše starost vyřešena. Nemusíte zemřít. Můžete zůstat tady, jak dlouho budete chtít. Třeba až do smrti. Váš existenční problém tedy zmizel.

- Co po mně chcete? Proč jste mě sem vzal? Podezřívavě si ho změřila.

- Ne. Opravdu nic nechci. Už mám svou odměnu. Nejste mi ničím zavázána. To já jsem zavázán vám.

- To vím jenom já. Nabral vědrem horkou vodu a přilil ji do kádě.

- Já totiž… lehce zrudla v rozpacích. Podal byste mi ručník? Muž v černém jí podal bělostnou osušku a decentně se odvrátil. Dívka zaběhla za zástěnu. Když po chvíli vyšla ven, byla v noční košili a župánku a v rukou nesla zbylé šaty.

- Já…měla jsem vám to říct hned. Podávala mu oblečení. Budete muset sehnat trochu větší. Takhle se do těch šatů nevejdu. Položila si ruku výmluvně na zakulacené bříško.

- Nebude vám snad vadit, když zůstanu?

- Naučte se to. Někdo by ty knihy číst měl. A naučte číst i své dítě. Poznání obohacuje náš charakter. Božské

poznání, ne jiné. To ostatní vede…k utrpení. Přejel si rukama obličej, jako by ho náhle rozbolela hlava.

- To nevadí. Jednou porozumíte. Celý dům vám dávám plně k dispozici, i služebnictvo. Nebudu tady už zítra, abych vám vše ukázal. Řekněte komorníkovi.

- Ano. Vlastně dříve, než jsem se nadál. Posadil se k ní na postel a položil si její hlavu do klína. Jemně pročesával její vlasy prsty, jako by to dělával odjakživa.

- Vaše dítě, řekl, bude zdravé a krásné, jako jste vy. Řekněte mu někdy o tom, co se dneska stalo.

- Opravdu si to myslíte? V jeho pohledu bylo napjaté očekávání.

- Ne, nemohu vám to říci. Opravdu nemohu. Ale děkuji. Děkuji vám z celého srdce. Vzal ji kolem ramen a

přitisknul ji k sobě. Nezapomenu vám to, ať budu…kdekoliv. Držel ji v náručí, když usnula. Pokoj ztichnul, jen uhlíky v krbu občas zapraskaly. Muž v černém se rozhlédl kolem, po všech těch známých věcech, které jakoby najednou ztrácely svůj význam a účel, jakoby zcela změnily tvar i úkol, jež jim byly dány těmi, kdo je vytvořili. Muži v černém se naráz zazdálo, že je na jevišti a toto vše kolem něj jsou jen pitoreskní kulisy pro jakousi pomatenou a nesmyslnou hru, v níž on hraje hlavní roli.

- Režisér musel být šílený. napadlo ho. Odbíjí tři čtvrtě na dvanáct. Muž v černém náhle pocítil intenzivní strach. Úžeji k sobě přitisknul dívku a s napjatými smysly čekal. Čas se vleče, hodiny odtikávají. Muž v černém sleduje jejich velkou ručičku s narůstající hrůzou. Je za deset minut dvanáct. Za pět minut dvanáct. Za minutu dvanáct. … čtyřicet devět, čtyřicet osm, čtyřicet sedm… počítá nekonečné vteřiny …třicet tři, třicet dva, třicet jedna… neuvědomuje si ani, jak mu na čele vyráží studený pot a srdce v těle že bije nepřirozeně rychle. Deset, devět, osm, sedm…tři, dva, jedna … měl pocit, že zvuk odbíjejících hodin ho sám o sobě zabil, ale nestalo se tak. Pouze ho na okamžik ochromil a on si uvědomil, že se nic neděje. Čekal cokoliv: hrůzné divadlo, rozpoutavší se peklo, smrt…a ono nic. Nic opravdu nečekal. Ale nakonec přece něco! V nohách postele, přímo naproti němu, se objevila postava. Tiše a nenápadně, že ji v první chvíli sotva postřehl. Neměla pevné obrysy ani barvu, nebyla stálá, měnila se. Muž v černém si s děsem uvědomil, že se a sebe dívají, ačkoliv ona nemá ani tvář ani oči. Její upřený pohled na něm visel jako těžký závoj.

- Takhle tedy vypadá smrt. řekl si v duchu muž v černém. Ale ještě než stačila myšlenka v jeho hlavě doznít, vyvstala jiná, o níž s naprostou určitostí věděl, že není jeho.

- Mluví. napadlo jej. Co tedy jsi? zeptal se, jat náhlou zvědavostí.

- Ona, pokračoval muž v černém, mi řekla, že mě vedla ruka Boží. A já při tom ještě včera úpěnlivě prosil ďábla o splnění posledního přání. Chtěl jsem, aby můj poslední skutek, jejž jsem chtěl včera vykonat, byl dobrý. Jak to, že mně pomohl ďábel a jí Bůh? Jak to, že spojili svoje síly, aby splnili naše poslední přání? Je to snad nějaká léčka? Řekni mi, jak je to možné.

- Vždy, kdykoliv upřímně a s vírou prosíš o to, co chceš, dostaneš to. řekla postava.

- Nejdůležitější je tvůj postoj k tomu, oč žádáš. A tvá víra.

- Mluvíš z cesty. Vždyť jsi už před léty svedl sám sebe. Proč bych tě měl svádět já?

ty roky v pekle nežil? A, věř mi, bylo to peklo přesně podle tvých představ. Byl jsi pálen v plamenech pocitu viny. Mrznul jsi v životě, do nějž jsi nevpustil ušlechtilé city. Žíznil a hladověl jsi po svobodě. Chceš snad říci, že toto není peklo?

abstraktní pojem, nemáš-li jeho protiklad? Proto byl stvořen Luciferos. Byl rovněž čistou esencí Lásky, stejně jako Bůh a právě z této Lásky se rozhodl stát se opakem Lásky, “neLáskou”. Stalo se tak proto, aby Bůh mohl prostřednictvím člověka prožít sám sebe. Proto je Luciferos Světlonošem. Aby bylo možno poznat, co je Světlo, stal se reprezentantem toho, co Světlo není. Aby bylo možno poznat Lásku, stal se “neLáskou”.

- Rozumím ti. Je těžké překonat tisícileté paradigma. Ale není to nemožné. I ty jsi přece nakonec začal věřit, že Láska zvítězí. Včera jsi téměř doslova “za pět minut dvanáct” změnil názor, aniž sis to uvědomil. Kdyby se tomu tak nestalo, byl bys zemřel úderem půlnoci a ocitl by ses ve své nejhorší představě pekla. Ale ty jsi se změnil. Změnil jsi názor, začal jsi pochybovat. Jen tomu vděčíš za pozemský život.