TD - Povídka O ničem

Větrolín stál nad hrobečkem svého milovaného dědečka, jenž se nedožil ani 90. let, což ho tak naštvalo, že se raději zastřelil. Větrolín položil pugét zrovna rozkvetlých plastových květin na dědečkův nový domeček a jal se vzpomínati v pokleku na jednom koleni s rukou položenou na kamenné křídlo anděla na dědův život.

Větrolínův děd, když si ho posadil na koleno mu vyprávěl svůj život jednoho velmi větrného dne, který odnesl všechny okolní domy ve vesnici, až na jejich, protože byl v ďolíku. Děd se narodil, když mu bylo přesně nula, byly to veselé dny, kdy si s parťáky po práci v kamenilamu mohl sednout k jednomu pořádně vychlazenému, tam pod barem našel svou budoucí manželku s kterou začal chodit do stejné třídy, kde počali Toníka, Věrku, Radíka, Mirčíka, Nindu, ne ten byl vlastně sousedův, dalšího Toníka, ale říkali mu Nikolko, aby se to nepletlo. Když děd nastoupil do důchodu, vystudovat vysokou kamiňálickou a tehdy si postavil dům, kam se s rodinou odstěhoval, poté se rozvedl a žil bezdětný mládenecký život.

Děd se vždy pyšnil svou výbornou pamětí. Promlouval do duše Větrolínovi, kterého oslovoval Nikodéme. Větrolín klečel nad svými chmurami, dosud tu byl děd, který mu vždy dobře poradil, ale nyní zůstal bez milovaného dědečka. Když Větrolín na taneční vesnické zábavě (to ještě domy neodnesl vítr) se zamiloval do tehdy Toničky, děd mu hned dobře poradil vhodnější Slávku, kterou vůbec neznal, ale díky milovanému dědečkovi si ji mohl vzít a mít šťastné manželství. Když chtěli počít první dítko, děd jim opět poradil, že nejprve by měli být finančně zabezpečeni, Větrolín praštil se zmrzlinou v ruce o zem, skončil jako kočovný zmrzlinář a stal se továrníkem, aby mohl zajistit rodinu. Milovaný dědeček, který měl špatné zuby mu opět správně poradil, aby si postavil továrnu na párátka. Větrolín zakoupil menší lesík, na víc neměl. Z vykáceného dřeva postavil továrnu, ale nezbyl mu už materiál na tovar.

I vysázel Větrolín mladé stromky a jal se čekati se svými dělníky a milovaným dědečkem po boku, až stromy vyrostou. Po deseti letech čekání Větrolínovi začali dělníci vyhrožovat, že jestli jim nedá ani zálohy na výplaty, tak odejdou ke konkurenci. I tak se stalo, dělníci odešli ke konkurenci a nebohý Větrolín zkrachoval, po té se oběsil ve své prázdné továrně, ale milovaný dědeček ho zachránil a odřízl ho, přitom Větrolín ztratil jednu ruku a tak jednoruký se vrátil ke své ženě Slávce po deseti letech domů. To bylo radosti, když Větrolín zjistil, že mají děti, Janičku, Honzíka, Karlíka, Medvídka, Pepíka a Azora.

Slávka se vzorně starala o rodinu v povolání lehkých žen a měli dost peněz, aby Větrolín mohl sedět doma a přemýšlet nad životem. I napadlo ho zajít za milovaným dědečkem, neboť mu vždy dobře poradil. Ani tentokrát děd nezklamal a dal mu dobrou radu, aby se stal pouštním lovcem žraloků. I vydal se Větrolín na cestu, poté co se rozloučil se svou lehkou ženou Slávkou a dětmi, Janičkou, Honzíkem, Karlíkem, Medvídkem, Pepíkem, Azorem a nově se narodivším von Hohenzollernem.

Větrolín se vydal do nejbližší pouště přes moře, které přeplaval na jeden zátah pouze s jednou rukou, ale nikdo ho při tom neviděl, ani Guinness. Větrolín totiž plaval v noci, aby ušetřil za elektřinu. V poušti se jal hledati, podle dědečkových rad žraloky, ale nic nenašel, jen samé kosti, to mu vyneslo prestiž. Mezi archeology mu přezdívali štístko, kam zabořil rýč, krumpáč, lopatku, motyčku, či stanový kolík, tam nález světového měřítka. Jednou takhle zvečera byl Větrolín při všech těch nálezech hodně unavený a nazdařbůh zatloukl stanový kolík do země a přitom objevil obelisk, i celé dávnověké město zasypané pískem.

Po tomto významném objevu se Větrolín chtěl trochu ošplouchnout v místní oáze, ale krokodýl mu ukousl nohu, až později v pouštní nemocnici se dozvěděl, že se oáza jmenuje krokodýlí a krokodýli jsou místní turistickou atrakcí. I vrátil se jednonohý a jednoruký, slavný archeolog Větrolín štístko do své vlasti za svým milovaným dědečkem, Slávkou a dětmi, Janičkou, Honzíkem, Karlíkem, Medvídkem a Pepíkem, kteří již dospěli a měli své rodiny, Azor pošel stářím a von Hohenzollerna adoptovali sterilní a lehce dementní boháči.

Děd se Větrolínova návratu již nedožil, jelikož se zastřelil nad svými nedožitými devadesáti léty, jak již víme. Osamělý Větrolín opustil svou lehkou ženu Slávku a šel, poté co zavzpomínal na milovaného dědečka poustevničit do lesíka, který mezitím vyrostl za starou továrnou na párátka. Tak mohl nejlépe uctít památku milovaného dědečka a být s ním ve vzpomínkách napořád.