Dětství

     DĚTSTVÍ

     Probudila jsem se zimou. V průjezdu, kde stál můj kočárek, byl průvan a chladno. Vnímala jsem hluk způsobený  lidmi, kteří pořád někam chodili. I zvláštní, nepopsatelný oder směsice kouře, alkoholických výparů a  suchého záchodu, který stál na dvoře v blízkosti průjezdu. To byl můj první zážitek na tomto světě.

     Jaký asi bude život, který takto začíná?

     Byl horký letní den, jen té holčičce v kočárku, v průjezdu místního hostince na rohu návsi byla zima. Kočárek to byl krásný, oranžový, se slídovými okénky typický pro sedmdesátá léta minulého století. Holčička v kočárku, na kterém byla krásná háčkovaná dečka, se před chvilkou mírně odkopala a teď je jí zima. Rozplakala se.

Hlasitý, dlouho trvající pláč  donutil její matku odpoutat se od své každodenní záliby v alkoholu a vydat se cestou k domovu.

     Jak asi může vypadat život této holčičky, když toto jsou její první vjemy?

     To nebyl domov, to bylo jen místo, kde jsem bydlela. Vyrůstala jsem ve starém, kamenném baráku v pohraničí, kde kdysi bydleli Němci, než je po válce odsunuli. 

Babička s dědou ten dům koupili po tom, co děda přestal pracovat v lese. Šel do důchodu a babička do místního JZD. Předtím bydleli na kopečku nad tímto domem a pořád vzpomínali, jak se tam měli dobře. Moje mamka jim do konce svého života vyčítala, že tento dům koupili a že tam nemohli zůstat. Hlavně babičce, protože na dědu si nikdy nic nedovolila. 

     Dřív byl ten dům pro dvě rodiny, ale teď už jsme ho celý měli jen sami pro sebe. Byly tam čtyři místnosti, do kterých se chodilo přímo z chodby. Dvě napravo a dvě nalevo. Když se vyšlo pár schodů, tak napravo byla kuchyně, ve které se topilo v kamnech na tuhá paliva a od kterých byl pořád všude prach a smetí a špína. V kuchyni byla stará kredenc, myčák, umyvadlo, sporák  na kterém se občas vařilo, lavice, u ní stůl, židle a pod oknem babiččina šlapací mašina značky Minerva. V kuchyni se přebývalo přes den. Z kuchyně vedly dveře do ložnice a do chodbičky ze které se šlo do špajsky , koupelny a na WC. Netěšila jsem se do toho domu už jenom proto, že zase budu někde zavřená. Celé dny jen v kuchyni. Do ložnice jsme se chodili jen vyspat. Já samozřejmě v postýlce. Bráška s mamkou a děda s babičkou na postelích. Přes den se do ložnice nesmělo.

     Další dva pokoje nalevo od schodů to byl obývák a pokoj pro mamku. Tam se také nesmělo. Občas tam spala s bráškou, ale já tam nesměla nikdy. Jednou když spala, bráška se vzbudil a něco ji tam rozbil. Nějakou památku na nějakého vojáka. A od té doby tam nesměl ani on. V obýváku v sekretáři za sklem končily moje hračky, co jsem si koupila na cestu z nemocnice- Byly tam vystavené, abych si je nezničila. Já jsem sice nikdy žádnou hračku nezničila, ale prý  na památku. 

     V tom baráku co nebyl domov a kde jsem byla pořád zavřená sama, jsem mohla s babičkou nebo dědou na dvůr. Ale tam jsem moc nechtěla. Byl tam smutný pejsek, malý černý jezevčík uvázaný u boudy. Jenom štěkal a já si s ním nemohla hrát. Děda byl myslivec a tohle byl myslivecký pes a ne pes na hraní. Všude v kolně a na dvoře a v domě byli nějaká vycpaná zvířátka, kterých mi bylo líto. Jenom smrt a zmar. Na dvoře za domem byla také houpačka. Tu měla jsem ji ráda. Když babička věšela na dvoře prádlo, houpala mě na ní. Jednou babička nebyla doma a já chtěla po mamce, aby šla se mnou na dvůr a houpala mě. Nechtěla, ale já byla neodbytná. Vzala mě tedy na dvůr posadila do houpačky a rozhoupala. Jak já byla šťastná! Znovu mě rozhoupala a pak odešla. Za chvíli jsem se houpat přestala a volala jsem na mamku, že chci ještě.

    Už nepřišla. Já pořád volala a brečela, pes stékal, bála jsem se sama z té houpačky slézt. Stejně bych dveře z verandy neotevřela, jak byly těžké. Seděla jsem tam, už jsem ani nemohla křičet, jenom jsem brečela a brečela, až jsem z toho usnula. Večer začalo pršet. Ze statku se vrátila babička a šla sundat prádlo. Viděla mě tam uplakanou a spící v houpačce, sundala mě, umyla a šla jsem spát. Nemám ráda houpačku. 

     Pořád se kvůli mně hádali. Snažila jsem se vždycky někam zalézt, aby mě hlavně mamka neviděla. To by měla špatnou náladu a musela by zase pít a pak by hádky pokračovaly. 

     A byli vánoce. S dědou jsme šli na lesní zprávu koupit ten nejhezčí stromeček a cestou pro stromeček mě vezl na saních, protože všude bylo moc a moc sněhu. I na silnicích. Pak jsme stromeček přivezli, zdobili jsme ho, bylo to moc hezké. Když byl ozdobený, schoval se do obýváku, kam se nesmělo, aby z něj v kuchyni neopadalo jehličí.

     Babička už pár dní před tím pekla cukroví, v koupelně ve vaně plavali kapři. Já tam od té doby co je přinesli plavala také už dvakrát. Chtěla jsem si je pohladit a hrát si s nimi. Jenže jak jsem se tam natahovala, najednou jsem byla ve vodě taky a to už mě zadní kapři nezajímali.  To už mě zajímalo jenom jak se vyhrabat ven. Babička křičela, že zase má prádlo na víc a že jí přidělávám jen starosti.

     Tak jsem se převlékla a zalezla v kuchyni pod lavici. Tam jsem byla schovaná, abych ji nerozčilovala. Měla jsem tam svoji dětskou deku z kočárku a hračky. Byla tam docela tma, ale to mně nevadilo.

     Po štědrovečerní večeři a rozbalování dárků, co přinesl Ježíšek, si maminka vzpomněla, že Ježíšek taky donesl něco k ní do pokoje. Byl tam malý dětský dřevěný  stoleček a dvě křesílka. Modré a zelené. Protože maminka v zimě ve svém pokoji netopila, babička řekla, že se stoleček vezme do kuchyně, kde se topí. Mamka vzala stoleček a bráška to modré křesílko. Já to svoje neunesla, tak jsem šla bez křesílka zpátky do kuchyně. Stoleček se postavil do prostředku kuchyně a bráška si sedl do toho svého, modrého křesílka. Nanosil si tam hračky od Ježíška, já jsem pořád chtěla to svoje křesílko, ale maminka řekla, že to druhé je rozbité. A že já zlobím a žádné křesílko nedostanu. Tak jsem si sebrala hračky od Ježíška do postýlky a šla jsem spát. Takové vánoce opakovali vícekrát. Jednou to byl velký hrací medvěd, ze kterého se preventivně vyndali hrací strojek, dětský telefon .... 

     Nemám ráda vánoce. 

     Jednou ráno po snídani mě sestřička co nás měla na starosti, odvedla do koupelny, a když jsem se umyla, začala vyndávat z tašky nějaké oblečení a botičky. Musíme se rychle obléct, aby ti neujel vlak, řekla. Ve spěchu a zmatku jsem se rychle oblékla. Hurá za babičkou, hurá na vlak, hurá za tetou z Moravy. Pak jsem šla oblečená z koupelny kolem všech těch pokojů. V rychlosti jsem ještě nahlédla do jídelny, jestli jsou tam ty zvláštní děti. Ale už se dveře zavíraly a závěs někdo zatáhnul. 

     Babička stála u okénka na příjmu, kde ji vrchní sestřička dávala všelijaké papíry, v lahvičce škaredý roztok a kapky. Všechno to dala do větší kabelky, ve které měla ještě menší kabelku a síťovou tašku s peněženkou. 

     Šly jsme hodně dlouho různými ulicemi. Nikdy jsem s babičkou tramvají nejela. Nejen že nevěděla, která kam jede, ale neuměla ani koupit lístky. Po každém mém pobytu v nemocnici jsme šly kolem velkého hračkářství, kde jsem si mohla koupit nějakou malou hračku. Musely jsme koupit hračku i bráškovi, i když ten nikdy v žádné nemocnici nebyl. Ale rozbalit jsem si ji mohla až ve vlaku při cestě k tetě Haně. Jednou jsme se s babičkou v těch ulicích ztratily a nemohly najít ani naše hračkářství ani cestu na vlak. Dostaly jsme se do části města, ve které jsme před tím nikdy nebyly.

     Babička přiznala, že neví, kde jsme. Nakonec, abychom si odpočinuly, jsme vstoupily do velkého kostela. Posadily jsme se do lavic, byl tam příjemný chládek a takový zvláště klid a pohoda. Nikdy předtím jsem v kostele nebyla. Byla to nádhera. Po chvilce k nám přišla taková starší paní a ptala se babičky, zda jsme v pořádku a jestli něco nepotřebujeme. Babička se jí zeptala, kudy se dostaneme na nádraží. Mně se ta paní nelíbila. Měla zlé oči, divně se na mě pořád koukala a pak babičku pozvala k sobě domů. Že nám dá najíst a že si můžu hrát s jejími vnoučátky. Začala jsem babičku tahat za ruku a říkala jsem, že se té paní bojím, že chci pryč a že musíme za tetou. Babička chvíli váhala, ale já jsem byla z té divné paní tak vystrašená, že jsem ji chytila za ruku a odtáhla z kostela ven. Už to nebyl hezký kostel, už se mi tam vůbec nic nelíbilo. Hrozně jsem se bála a ten strach z kostelů po tom zážitku ve mně zůstal po mnoho let.