Okvětní lístky růže

   Okvětní lístky růže

     "Prosím tě, žij, neopouštěj mě. Přece mě v tom nemůžeš nechat. Prosím přijmy kus mé síly, která ještě zbývá, jež mě drží při životě." Po tváři mi stékaly slzy smutku, bolesti, nenávisti.

     Tuhle růži jsem našla asi před měsícem. Byla          v rozbitém květináči, vypadala jako bez života. Její jediný květ se skláněl v uctivé pokloně k zemi a tiše prosil o pomoc. Jen já jsem ji mohla slyšet, jelikož moje zoufalství bylo tak veliké jako její. Před bolestí jsem se chtěla schovat do naší spustlé zahrady, kde dříve stávala chata. Utíkala jsem sem před okolním světem. Měla jsem tady i tajnou skrýš, kde jsem si schovávala své poklady. Měla jsem prstýnek po babičce, ale ten si vyžádala máma. Teď tam zbyly žiletky, které jsem si koupila asi před týdnem. Dnes jsem sem přišla, abych je použila. Když jsem uviděla tu růži najednou jsem cítila, že jí musím pomoct. Taková krása vykouzlená čarodějkou přírodou, nemohla přijít nazmar. Opatrně jsem ji donesla domů, tam jsem ji zasadila, zalila a čekala. Mé prosby má péče, to jediné jsem mohla pro ni udělat. Jednou, to jsem už nedoufala, vyrostl nový lístek, celý stonek se narovnal a hrdě vzhlížel k slunci. Měla jsem strašnou radost. Hned když jsem uviděla, že se probouzí    k životu, musela jsem se jí svěřit. Vyprávěla jsem jí, jak se mě chce moje máma zbavit, že mě posílá bydlet k tátovi. Mí rodiče jsou už rok rozvedení. Hned si našli nové partnery. Táta staví noví dům. Když jsem nenápadně nadhodila, jestli by šlo u něj  bydlet, poskytl mi dlouhou odpověď. Klidně si mohl ten půlhodinový monolog odpustit a říct rovnou, "ne". Já mu vlastně nic nevyčítá . Proč taky, my jsme k sobě moc vřelý vztah neměli. Pro něj bylo výhodné, když jsem přišla na pár hodin a zase se vrátila k mámě. Ta si také našla přítele. Začala se chovat, jako kdyby omládla o dvacet let. Já jsem jim překážela v jejich hnízdečku lásky. Snažila jsem se jim hodně vyhýbat. Nebo jsem se zdržovala jen ve svém pokoji, zde jsem promlouvala ke své růžičce. Uvnitř jsem to cítila, že mě slyší, že mě chápe. Věděla jsem to, cítila jsem to uvnitř sebe. Ten pocit se rozléval po celém těle, hřál mě. Dokázala to, co by nikdo jiný nedokázal. Začala jsem cítit lásku. Bylo to krásné. Divila jsem se, co dokáže taková malá růže. Vznášela jsem se v oblacích úplně opilá. Jako by smyslů zbavená jsem začala tančit po svém malém pokojíku. Všechno hned dostalo jiné barvy. Slunce svítilo jasněji. Jeho paprsky barvily svět do krásných barev. Zelené lístky stromů mi najednou připadaly jasnější, zářivější. Před oknem se honili dva vrabčáci. Cítila jsem se plná života, každá moje molekula, atom i ta nejmenší částečka vibrovaly, byly plné života jak ti dva vrabčáci, kteří se honili pod modrým nebem. Tohle všechno se mou dokázala udělat malá růže. Kdybych tohle někomu vyprávěla, tak se mi bud smát. Možná, že by měl pravdu a já se zbláznila. Všichni mi můžou být ukradení. Já jsem teď šťastná a snad všem zabráním, aby mi to štěstí vzali. Doufám, že k tomu najdu tu potřebnou sílu.

     Zaslechla jsem klapnutí dveří. To působilo jako mráz, který mě dokonale zchladila umrtvil. Domů přišla máma, byla opilá, to bylo vždy bezpečnější, když jsem byla v pokoji a snažila se dělat co nejmenší hluk. Když jsem měla štěstí, vůbec si mě nevšímala. Dneska to bylo ale úplně jinak. Hned od dveří šla ke mně do pokoje. Sedla si do kouta a začala usedavě brečet. Ani si nevšimla, že je v  mém pokoji. Když jsem ji takhle viděla chtěla jsem ji obejmout a nějak ji pomoci, protože i přes svou nenávist jsem ji litovala. Byla to přece moje máma. Dřív, než jsem k ní přišla, začala si pro sebe něco povídat. Ze začátku jsem jí moc nerozuměla a vlastně ani nechápala, co říká, ale potom mi to všechno začalo dávat souvislost. Zjištění mi nahnalo strach. Dozvěděla jsem se, že ji její přítele opustil. A to všechno kvůli mně. Z jejích slov mě úplně zamrazilo, cítila jsem nenávist. Bylo by lepší, kdyby mi pár vrazila. Vyčítala mi, že jsem jí zkazila život. Všechno jsem zavinila já. Nedokázala jsme utvořit požadovaný prostor, jejž potřebovala pro svou lásku. Odmítla jsem se odstěhovat k tátovi. Asi po deseti minutách se vzpamatovala, postavila se a odešla, jako by se nic nestalo. Od té doby s ní nebylo k vydržení. Dávala mi jasně najevo, jak by byla ráda, kdybych se odstěhovala. Já jsem jí už ani nedokázala nenávidět. Já ji jenom litovala. Byla to žena v letech, sedřená prací. Objevovaly se první šedivé vlasy, obličej měla plný vrásek.

      Jednou jsem šla do zahrady podívat se, jestli tam něco nevykvetlo. Když jsem ji uviděla, byla jsem překvapena. Celá zahrada rozkvetla a voněla. Vánek si pohrával s lístky stromů. Strávila jsem tady dlouhou dobu, obdivujíc krásu přírody, pozorovala jsem nebe bez mráčků, v duši jsem měla klid. Byla jsem ve skvělé náladě, která se mi zkazila příchodem do mého pokoje. Vešla jsem do pokoje a viděla tu spoušť. Moje růžička ležela na zemi, květináč rozbitý. Růže byla pohřebena pod hlínou. Nečekala jsem ani minutu. Přesadila jsem ji do nového květináče a čekala. Zase jsem byla na začátku. Tam, kde jsem už jednou byla. Čekala jsem dlouho. Alespoň mně to připadalo jako věčnost. Obklopovala mě tma, nic jsem necítila, byla jsem jak kus ledu. Zkusila jsem jí domlouvat nic nepomohlo. Jednou při večeři jsem se dozvěděla, že ji shodila máma. Původně jsem myslela, že to byl vítr. Po čtrnácti dnech marné snachy jsem to vzdala, protože byla úplně suchá, bez života. Něco jsem ztratila, cítila jsem to uvnitř. Strašně to bolelo. Chodila jsem jako ve snách. Po probdělých nocích jsem už nic necítila, ale na obzoru se rýsovala záchrana. Zatím jsem ji chápala a viděla matně. Každým dnem přibývala na jasnosti a věděla jsem, že až to pochopím, přijde moje vysvobození. I to prázdno, které možná nastane, bude lepší než tohle nežití. Všechno se musí dělat naplno. A já žít naplno nedokázala. Přišlo to nečekaně. Jednou v noci jsem se probudila a věděla jsem co musím udělat. Potichu jsem se oblékla a vyšla neslyšně do zahrady. Trochu déle mně trvalo, než jsem našla svou skrýš. Než jsem otevřela krabičku se žiletkami, třikrát mi spadla. Byla jsem strašně nervózní. Připadala jsem si jako vědec, který právě zkouší nový pokus a je blízko úspěchu. Je to zvláštní, ale ta myšlenka na smrt mě vzrušovala. Cítila jsem chvění v celém těle. Jen těžko se dal tento pocit blíže popsat, bylo to opravdu něco zvláštního. Od žiletky se odrazilo světlo ze svíčky, kterou jsem si vzala z domova. Pomalu, jen tak na zkoušku, jsem přejela po zápěstí. Byla jsem ledově klidná, ani ruce se mi netřásly. Rychle jsem přejela po svém bílém zápěstní. Trochu jsem sykla bolestí. Teď mě čekala ještě druhá ruka. Musela jsem zhluboka dýchat. Žiletku jsem dala tam, kde jsem chtěla říznout a zavřela jsem oči. Poté jsem ji odhodila a lehla si na zem blízko jediného stromu v zahradě. Studila mě rosa, protože se rozednívalo. Krev mi vytékala z rány a zavlažovala vyprahlou zem. Byla jsme si  s ní neuvěřitelně blízká. Už jsem se zabývala jen svými myšlenkami. Byl konec.

       Ta zahrada je dost velká a já ji nechci prodat draho. Tady se bude krásně vyjímat prodejna aut. V podstatě se tady musí pokácet jen tamten strom. Její pohled spočinul na místě kde ležela uschlá růže a přestože foukal vítr zůstala na svém místě. Zde zemřela její dcera. Stále před očima viděla, jak zde leží její bezvládné tělo. Muž nechápal, proč zesmutněla. Moc nad tím nepřemýšlel, zajímala ho jen ta zahrada. Ani si nevšímal, že se jí v koutku oka zaleskla slza. Rychle ukončila prohlídku zahrady. Když bylo vše dohodnuto požádala ho, aby ji nechal o samotě. Vysílená padla na kolena u růže a už nechala téct slzy proudem. Do toho šeptala. "Promiň mi to prosím, já nechtěla, aby to takhle dopadlo. Dokážeš mi odpustit? Asi ne, ale já tě chápu". Utřela si slzy, naposledy řekla sbohem a už klidná odešla. Odešla navždy?

Nový majitel ji tam párkrát viděl, jak stojí a hledí na jedno jediné místo. Tam co stál strom, to si myslel on. Ona hleděla na místo, kde dříve ležela růže. Už tam neviděla svou dceru, ale jen tu růži. Snad se jí dostalo odpuštění.