Lord Happy

V temných valašských hvozdech rumunských, kde upíři dávají věčnou noc, Lord Happy, přivandrovalec z českých luhů a hájů, obtěžkaných chmelem, zakoupil v rozmarném přesvědčení hrad Poenari, jenž shledal na místě pouhou zříceninou. Jeho sluha Karel Mayou (čti Mňau) se jen zlehka ušklíb, jak už to mají sluhové naivních pánů v povaze.

Lord Happy tvrdým Ojrem zaplatil si několik rumunských venkovanů na zútulnění svého sídla. Když přišla ta chlapiska, Lord oněměl úžasem nad rumunským plemenem. Netušil že valašská mužiska převyšují výškově lesy, ručiska mají jako dvě bourací kladiva, na zádech (netopýří) křídla se Lordovi zdála moc a nad pletí bílou jako mramor Lord Happy ani nepíp.

Do práce dala se ta rumunská chlapiska, bagr v jedné ruce, jeřáb v druhé, odhrnuly lesy, narovnaly skály, odklonily řeky a postavili Lordu Happymu hrad Poenari do jeho zašlé slávy, tak jak jim báby vyprávěly o Vladu III. Napichovači. Hrůzohrad znovu stál ve strašné podobě a mohla slétnouti se v uvítací den i rumunská smetánka na bál. Přijela i velká turista, americká gringos mávající americká dolar.

Po nočním bálu údajně odešli gringové neznámo proč sklepením, jenž končilo řekou podzemní. Snad zaplavat si chtěli, jeden ze šlechticů to říkal, tak to je jistě pravda, prý se při tom pohledu nešťastně kous' do rtu, když otíral si ho krajkovým kapesníkem. Lord Happy seznal, že v jiném kraji zvláštní zvyky jsou a neznalost přičítal své cizáckosti. I nebyl hlupákem, do místních zvyků nerýpal prstíkem, všechny mu zůstaly na ruce. Stal se oblíbeným i mezi prostým lidem a úřady mu podivuhodně rychle ve všem vyhověly.

Sluha Mayou, když viděl jak se na něj zubí místní děvčata, hned zachovalý šedesátník omládl o třicet let, vzal si tu co nejrychleji rozbila holou pěstí kámen na poli na kterém sama orala. Za devět měsíců od svatby narodila se jim dvojčata Karel a Máj. Karel nejraději ležel v dobrodružných románech a povídkách z exotických krajů, zatímco Máj se nemohl rozhodnouti mezi lyrickou a epickou poémou. Ustavičně popisoval různé papírky a když mu došly, tak i náhodné zdi.

Lord Happy jednoho jako obvykle silně oblačného valašského dne za ustavičného práskání hromů do hradních hromosvodů a deště jako o povodni seděl ve svém pokojíku u jediného krbu na hradě (valašský lid je nesmírně mrazuvzdorný). Přemýšlel i Lord nad sňatkem, když se díval do počmáraných stěn. V severní domovině netoužil po ženě, neboť měl moc práce s honbou po zlatě. Lord oznámil že je konečně k mání, ať se po něm nevěsty shání.

Za krátko se mnoho portrétů vdavekchtivých nevěst sešlo, Lord Happy u každého zastavil se a moudře probral si vous na bradě. Žádná mu však nepadla do oka. Jedna měla dřevěnou nohu, druhá tři brady a třetí chyběl obličej. Až u jedné krasavice zastavil se dlouze, prý Elizabeth, zvaná Báthory, jmenovala se. Lordu Happymu podlomila se kolena a v kalhotách ucítil zvláštní tření. Inu, i Lord Happy byl muž, sám sobě neporučil a již mířil vozka s dopisem do Čachtic.

Jaká šťastná náhoda, sňatkem Lord Happy získal nejenom velkou lásku, ale i celé Sedmihradsko a rázem s Valašskem mu patřily dvě třetiny Rumunska a knížecí titul k tomu. Měl velice šťastné manželství, nikdy se nezajímal o manželčiny kratochvíle a tím o dlouhý život zasloužil se. Měl pět synů, Mirka, zvaného Dušín, Jarku, zvaného Metelka, Jindru, zvaného Hojera, a Červenáčka s Rychlonožkou, na které nezbylo pojmenování. Všech pět synů špatně skončilo, tak dlouho se zašívali na hradní knihovně, až tam zapadali prachem a bylo po nich veta.

Po smrti knížete Lorda Happyho a jeho manželky Elizabeth se rozpadl nejenom stínový rumunský stát, ale i hrad Poenari se v ten den velkého smutku zhroutil v ruiny, toho dne na Valašsku vyšlo poprvé slunce a Rumuni chytili do tváří barvičku.