Téměř dokonalá

Někdo nechal otevřené dveře do ulice. Zvenku teď do baru doléhal zvuk tříštícího se skla a několik opileckých výkřiku. Uvnitř však tyto zvuky nikdo nevníma. Juan dopil svoje zvětralé pivo, postavil se a vyrazil k telefonnímu automatu. Vhodil do něj několik drobných, vytočil číslo a ze sluchátka se ozval tón prozvánění. Nechal telefon zvonit několik minut a potom zavěsil. Volal dnes Sonymu už popáté. Sehnal pro oba práci nočních hlídačů na jatkách a se Sonym měl sraz tady v baru. Čekal tu na něj celý večer a už začínal být nervózní. Zaplatil a odešel.

Sonyho nenašel ani v jeho bytě. Vyšel před dům a vykročil přes ulici do kavárně naproti. Posadil se a objednal si kafe.

“Dono, vidělas dneska Sonyho?” zeptal se servírky, když mu donesla jeho kafe.

“Jo. Byl tu dneska odpoledne.” odpověděla. “Dáš si ještě něco?”

“Ne, dík. Neřekl ti ten kretén co má dneska v plánu?”

“Povídal, že pojede za sestřenicí do Red Beach.” odpověděla Dona. “Proč se ptáš? Stalo se něco?”

“Ne, všechno je OK.” zavrčel Juan “Dík za informaci.”

Je to divný. Sony s Marií nemluvil víc než dva roky. A teď se z ničeho nic sebere a jede za ní. Přemýšle Juan. Asi se zase zapletla s nějakým pasákem. Vypil kafe, zaplatil a odešel.

Juan vystoupil z vlaku. Rozhlédl se po nástupišti. Spousta šedého betonu a špíny. Několik nočních cestujících nastupovalo do vlaku, ze kterého právě vystoupil, někteří čekali na jiný spoj. Okolo odpadkových košů ležely hromady mastných zažloutlých papírů. V jednom tmavším koutě močil ožrala a něco si vztekle brblal. Potůček moči se málem dotkl Juanovi boty. Znechuceně odhodil cigaretový nedopalek a zamířil k východu. Sonyho našel spícího v bistru v nádražní hale. Zatřepal s ním a probudil ho.

“Jé, brácho co tady děláš?” Sony na něj zamžoural ospalýma očima.

“Hledám kámoše, co se mnou měl dneska jít makat,” odpověděl Juan a z jeho hlasu byl zřejmé, že je lehce rozladěn.

“Jé! Promiň brácho. Já na to úplně zapomněl.” zívnul Sony.

“No teď už s tím nic neuděláme. A co tady prosím tě dělá?” zeptal se Juan.

“Volala Karla. Spolubydlící Mariie. Prý včera v noci nepřišla domů. Má o ni starost protože za poslední měsíc tu zmizely už tři holky co šlapou tady v okolí.”

“No a co teda děláš tady…?”

“Vidíš přece. Karla nebyla doma, tak jsem se snažil zjistit něco na ulici a pak jsem se zastavil tady na kafe.”

Sony do sebe nalil zbytek kafe. Zašklebil se jak se napil trochy lógru na dně hrnku.

Karlu zastihli doma právě, když se vracela z noční šichty. Říkala jak je ráda, že přijeli, protože má o Marii opravdu starost. Prý by jí určitě řekla kdyby zůstala u Franka. Taky jim řekla co věděla o zmizelých děvčatech. Twigi, Nikol a Jess. První dvě neznala, ale Jess byla její kamarádka. Viděla ji dva dny předtím než zmizela a teď se ztratila Marie. Viděla ji naposled předevčírem večer. Odcházela s nějakým zákazníkem. S takovým vyzáblým dlouhánem co se musel ve dveřích sklonit, aby prošel. Karla se roztřásla, začala brečet a nebyla schopná už nic víc říct. Juan jí nalil panáka vodky. Když ho do sebe obrátila trochu se uklidnila. Přestala se třást, ale brečela dál. Sony se k ní naklonil a řek jí ať si jde lehnou a vyspí se. Že se staví, až budou něco vědět.

Byla už pár hodin po poledni. Juan a Sony ještě pořád neměli žádný typ kde začít Marii hledat. Procházeli ulicemi a snažili se protlačit davem lidí, který jakoby naschvál mířil přesně opačným směrem. Pomalu propadali beznaději a tak si šli na chvilku sednout do baru. Byla to hnusná zakouřená díra, plná naprosto beznadějných existencí. Z rádia vyřvávala nějaká stará country balada. Něco o holce která zastřelila svýho chlapa. Jediný volný místa byly u stolu úplně vzadu. Seděl tam sám jediný člověk. Byl to zakrslý chlápek s lysou hlavou. Když k němu přisedli představil se jako Jordan Moore a řekl, že pracuje v krematoriu. Ruce měl černý a jeho ušmudlaný flaušový kabát smrděl alkoholem. Zeptal se jestli by mu nemohli koupit jednoho panáka. Juan mu objednal pití. Chvilku si stěžoval na to jak svět spěje do záhuby, ale na druhé straně v krematoriu mají aspoň pořád dost práce. Juan stočil řeč na zmizelé šlapky. Jordan si jen povzdechl, že je škoda že těla ještě nenašli, protože by tak měl víc práce. Když Sony zmínil týpka, o kterým mluvila Karla, Jordan povídal, že by to mohl být Stephen. Dělal s ním v krematoriu a potom ho vyrazili. Nevěděl proč, prý to byl docela milý kluk. Kde ho najít nevěděl, ale jistě budou mít jeho adresu v krematoriu. Není to tak dávno co ho vyhodili. Když mu Juan koupil dalšího panáka, vzpomněl si že Stephen by v malým domku na předměstí se svojí matkou a načmáral na kousek papíru přesnou adresu.

Stephenův dům našli snadno. Na předměstský domek byl docela velký. Sony zaklepal na dveře, ale nikdo neotvíral. Obešli dům ze zadu a zkusili zadní dveře. Byly zamčené. Sony vztekle kopl do kamene, který ležel na okraji záhonku s muškáty a rozbil jím okno sklo okna do sklepa. Prolezli oknem dovnitř a octli se ve velké místnosti, ve které to silně zapáchalo formaldehydem. V měsíčním světle, které dovnitř pronikalo malým oknem, bylo možné rozeznat několik nehybných postav, které stály po obvodu místnosti. Uprostřed místnosti leželo na stole tělo přikryté hliníkovou folií. Juan opatrně nadzvedl roh folie a odkryl obličej. Sony se na Juana tázavě podíval. Bylo mu jasné co našli a Juan mu to potvrdil přikývnutím. V tom se rozletěly dveře, oslnilo je ostré světlo a oba ztuhli. Do místností vstoupil dvoumetrový muž a u jeho nohou stál ohromný pitbulteriér, kterému z tlamy odkapávaly sliny.

Když jejich oči přivykly na světlo rozhlédli se kolem sebe. Místnost vypadala jako operační sál. Byla celá obložená bílými kachličkami a stěny na levé straně sály regály z chromové oceli. Podél protější stěny místnosti stála nabalzamovaná ženská těla podepřená plechovým stojanem..

“Vítám vás v mé svatyni.” Přivítal je muž slizkým hlasem. “Jak se vám líbí mé kněžky lásky. Nejsou nádherné. A nejlepší na tom je to že takové zůstanou na věky.”

“Ty parchante!” zakřičel Sony. “Ty jeden hajzle!”

“Ale no tak!” řekl dlouhán. “Copak nevidíš jak se o všechny dobře starám. Svou lásku dělím mezi všechny rovným dílem. Nedokázal bych některé z nich ani v nejmenším ublížit.”

Juan už to nevydržel a rozběhl se proti němu.

Dlouhán na nic nečekal a křik na psa: “Fifi, vezmi si je!”

Pitbul se odrazil a velkým obloukem skočil po Juanovi. Tem mu vrazil ruku do krku a jedním škubnutím mu zlomil vaz. Pes těžce dopadl na zem.

Dlouhán nemohl popadnout dech. “Co jste udělali Fifimu?” zavzlykal. “Vrazi!” zaječel a vrhl se po Juanovy.

Dlouhé nehty mu zaryl do krku. Juan se snažil uvolnit sevření, ale dlouhán zarýval své nehty stále hlouběji a hlouběji. Sony se už taky probral z šoku. Sebral z police dlouhé nůžky a zabodl je útočníkovi do boku. Ten povolil své sevření a Juan ho odkopl. Když se dlouhán snažil postavit, kopl ho Sony do obličeje tak silně, až odletěl do rohu místnosti. Sehnul se k dlouhánovy a několikrát udeřil jeho hlavou o bílou stěnu, po které se rozstříklo několik kapek krve. Když byl dlouhán v bezvědomí přišel ke stolu uprostřed místnosti a odkryl Mariino tělo. Vzal jí do náručí a odnesl ven. Juan polil tělo muže, který byl stále v bezvědomí benzínem, z kanistru který přinesl z garáže. Zbytek obsahu rozšplíchal po místnosti. Vyšel ven otočil se ve dveřích. Z kapsy vytáhl balíček sirek, jednu vyndal, pomalu škrtl a vhodil ji na bezvládně tělo.