Šedivý kohout (11. část)

11

„Nepůjdeme se projít?“

„Ne,“ zahučel Luboš do dřezu. Dál se věnoval mytí hrnků od snídaně.

Nechce mě pustit ven? Co tím sleduje? Nechce, abych se dostala mezi lidi? Nebo se bojí, že by zas musel šplhat do kopce? Je unavený? Radši by zůstal doma a vyhodil nohy na stůl? 

„Ty se mnou nemluvíš?“

„Mluvím,“ zamumlal a sklopil oči.

Stoprocentně přede mnou něco tají.

„Tak půjdu sama.“

„Tobě nestačilo, jak to dopadlo minule?“

Jeho hlas se mi zasekl do hlavy. Nešlo o to, co říkal. Ano, ztratila jsem se v parku a ano, museli mě pak přivézt – ale jakým tónem mluvil. Zněl příliš arogantně, abych to nechala plavat.

„Mám dřepět doma? Tím se uzdravím?“

„Podle doktorů jo.“

Zalapala jsem po dechu. „Chceš říct, že…“

„Jo, zavolal jsem tvému neurologovi. Řekl jsem mu, jak ses ztratila a nemohla najít cestu domů.“

„A co ti poradil? Zavřít mě do klecového lůžka?“

Luboš vyvalil oči. „Proč se vůbec starám…“

„Jen se nedělej. Volat tajně doktorům, to je jediný, na co se zmůžeš?“

„Jsi nemocná, Alice,“ řekl po chvíli. „Hlava se ti ještě neuzdravila. Kdy už to konečně pochopíš?“

„Proto mě držíš ve smradlavém bytě?“

„Je to pro tvé dobro.“

Beze slova jsem se zvedla ze židle. U botníku jsem si oblékla bundu i šálu.

Zvládnu to.

Když jsem brala za kliku, ozval se klapot berlí.

Nenechám se zastavit, šlo mi hlavou. Tentokrát ne.

Odrazila jsem jeho ruku, která mi dopadla na rameno.

Zavrávoral.

Sesunul se k zemi jak dřevěný panáček, když se mu zmáčkne podstavec.

Vzala jsem za kliku.

Ten mizera popadnul berli a vleže mi s ní zabouchl dveře.

Měla jsem toho tak akorát.

Překročila jsem ho a pokračovala do ložnice, kde jsem se zamkla.

Tady si můžu spát i křičet podle libosti.

 (...)