Šedivý kohout (15. část)

15

Automaticky jsem sáhla do nočního stolku pro klíč od dveří.

Vyděsilo mě, že jsem ho našla tak rychle.

Luboš zalomcoval dveřmi: „Neblázni a otevři dveře!“

Když jsem neodpověděla, uraženě se odšoural.

Vytočila jsem číslo na úřad. Vyzvánění trvalo celou věčnost.

Nakonec se ozvala jakási ženská: „Haló, kdo je?“

„Tady Alice Hlušinová. Kdysi jsem u vás dělala.“

„Já tu pracuju celou věčnost, ale vás neznám,“ odsekla ženská.

„Chci mluvit s Blankou. Nebo s Klárou,“ nenechala jsem se odbýt. „Jak se jmenují dál, si bohužel nepamatuju.“

„To se budete muset obrátit jinam.“

Než jsem se zmohla na odpověď, zavěsila.

Vypadalo to beznadějně. Pak mě něco napadlo. Zkusila jsem prohledat mobil.

Nakonec jsem našla, co jsem hledala.

Kontakt na Blanku byl mezi posledními hovory. Mluvil s ní Luboš?

Vytočila jsem její číslo. Vzala to hned.

Chci jí všechno říct…, ale hlasivky nespolupracují. Nervy jsou napjaté k prasknutí. Zkouším zhluboka dýchat. Nic nepomáhá.

Hlavně, aby nezavěsila.

Hecnu se a cosi zadrmolím.

„To je Alice?“

„Ano!“ vyhrknu nadšeně. „A to mi tvrdil, že jsi mrtvá.“

„Kdo?“

„Luboš.“

„Naháníš mi strach. Mám za tebou přijet?“

„Nepřeju si nic jiného,“ rozzářím se.

Bez zaváhání jí nadiktuju naši adresu.

(...)