HRAJE SKUPINA SPINAL TAP - „Vohul to na jedenáct!“

 

Horké odpoledne roku 1984. Malý kinosál kdesi v San Diegu. V hledišti sedí metalový bůh Rob Halford a vedle něj kytarista Glenn Tipton. Na stříbrném plátně před nimi se odvíjí bizarní příběh fiktivní metalové kapely Spinal Tap. Halford i Tipton se po celou dobu náramně baví. Poloprázdný kinosál zaplňují nečekané exploze smíchu. Slavný zpěvák si občas musí rukou zakrývat ústa, aby jeho uším neunikl jediný dialog. Ten příběh mu přijde jako vystřižený z jeho vlastního života. Jeho hudební kariéry. Proč se nesmát? JUDAS PRIEST sice vždy brali svou hudbu nesmírně vážně, ale sami sebe vůbec ne. Po promítání se několik nejmenovaných metalistů znechuceně zvedá a cestou si neodpustí pár vulgarismů na adresu filmu. To u dvojky Halford-Tipton vyvolá další nával smíchu. „O co těm pozérům jde?“ pomyslí si Halford. Oba hudebníci spokojeně odcházejí a dochází jim, že právě viděli ten nejzábavnějších film na světě.

 

Sranda nebo kýč?

Pseudointelektuální brak, který si křečovitě utahuje z určité sorty lidí a jejich životního stylu, nebo maximálně vtipná komedie plná nadčasových vtípků a vydařených gagů? Volím jednoznačně variantu číslo dvě a hned vám vážení čtenáři povím, proč. Fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap (1984) převážně komediálního režiséra Roba Reinera je jedním z nejzábavnějších filmů, jemuž patří výsadní postavení ve světě kinematografie a vlastně i v tom hudebním, kde se lomoz těžkých riffů tříští o zvonivé údery do činelů. Tento film v důsledku vypráví dva příběhy v jednom. První rovina sleduje počínání heavymetalové skupiny Spinal Tap. Poznáváme její historii, členy, jejich myšlenky, předpoklady, tužby, očekávání úspěchů, ale také jisté obavy. Druhá rovina pak mapuje realitu toho, co se skutečně odehrává. Díky optimismu i čiré naivitě cítíme k jednotlivým členům kapely velké sympatie. Přejeme jim opojné postavení rockových hvězd a fandíme jejich snažení i v okamžiku, kdy se nacházejí za hudebním zenitem, neboť i přes rostoucí nesnáze stále touží hrát pro své fanoušky a předávat jim pozitivní energii. Formou vzpomínkového článku si nyní „kariéru“ těchto hlučných chlapíků připomeneme.

 

Vtipálek s ambicemi

Hned na začátku je dobré zmínit, že Američan Rob Reiner byl v šedesátých a sedmdesátých letech znám spíše jako televizní herec, který se vyskytl i v několika populárních a z dnešního pohledu kultovních seriálů. Menší roličku si střihl třeba v seriálu Batman (1966). To je ten seriál, kde má představitel temného rytíře Adam West roztomilou škrabošku na hlavě a místo pekáče buchet slušivý pivní mozol. Reiner si účinkováním v menších i větších televizních projektech postupně budoval renomé a sbíral zkušenosti. Měl nesporný talent, spousty nápadů, jedinečný smysl pro humor a především ambice. Režijní ambice, abych byl přesnější. Roku 1978 se Reiner dostal k produkci malého televizního pořadu The TV Show. V globálním měřítku takřka neznámého projektu, jehož obsah spočíval v parodování a satirizování jiných, podstatně známějších televizních pořadů. Scenáristé a undergroundoví herci si zde stříleli ze všeho a ze všech. Populární hudba, sitcomy, reklamy, zpravodajství. Nic nebylo nemožné a žádný nápad nebyl dost praštěný na to, aby se nemohl uskutečnit.

 

Zrod The Spinal Tap

Začátkem sedmdesátých let byl k životu přiveden dnes už dávno neexistující hudební pořad The Midnight Special, který produkoval matador televizní zábavy Burt Sugarman. Vysílal se v nočních hodinách a i přes pozdní čas si udržoval konzistentní sledovanost. Diskuse rozličných moderátorů, hostitelů, umělců a celebrit všeobecně obohacovala živá vystoupení stávajících i zaběhlých hudebních skupin a sólových zpěváků. Na svou dobu celkem originální koncept, protože v drtivé většině obdobně pojatých televizních show ''hráli'' hudebníci na playback, což pořad The Midnight Special zásadně odmítal. Během desetileté existence prošla pořadem celá řada zajímavých a především zvučných jmen: BEE GEES, ABBA, AC/DC, AEROSMITH, BLONDIE, CHUCK BERRY, DAVID BOWIE, ALICE COOPER atd.

The Midnight Special si postupem let vybudoval solidní reputaci a Rob Reiner věděl, že jde o ideální terč. Něco, do čeho si satirický pořad The TV Show může láskyplně kopnout. Právě tehdy, v prvních měsících roku 1979, poznal Reiner dvojici vypečených showmanů, příležitostných muzikantů a herců. Jmenovali se Michael McKean a Christopher Guest. Šlo o dva kamarády, kteří se koncem šedesátých let poznali na vysoké škole kdesi v New Yorku. Oba měli podobný smysl pro humor, amatérské herectví i společnou zálibu v hraní na kytaru. Energičtí mladíci udržovali přátelství i po studiích. Hráli v menších, převážně pop-rockových kapelách a motali se okolo televize. Bylo patrně otázkou času, kdy potkají třetího, obdobně „postiženého“ parťáka, a tím se stal právě Rob Reiner. Chlapci dali hlavy dohromady a vymysleli fiktivní skupinu, která vystoupí v The TV Show jakožto vtipná odpověď na The Midnight Special. Rob Reiner se pasoval do role DJ Jacka Wolfmana, který údajně nejhlasitější britskou skupinu uvedl. Michael McKean vystupoval pod pseudonymem David St. Hubbins a Christopher Guest se pojmenoval jako Nigel Tufnel. Zrodili se The Spinal Tap. Zhruba tříminutová skladba Rock’n’Roll Nightmare odehraná pitvořící se vlasatou skupinou zaznamenala kýžený úspěch a Rob Reiner začal v hlavě spřádat další plány.

 

Hlavně se bavit

Vytvořené charaktery i skupina samotná si žily vlastním životem. Michael McKean a Christopher Guest dokonce natočili domácí video, kde svým zhmotněným hudebníkům formou improvizovaných skečů prohloubili charaktery. Rob Reiner si amatérský film pustil, čímž se utvrdil ve svém přesvědčení. Tedy, že skupina Spinal Tap má rozhodně potenciál a mohlo by jít o ideální látku pro jeho režijní debut. Nápad o natočení komedie sledující skupinu na turné vzal ale rychle za své, neboť Rainera předběhl hudebník Meat Loaf, který do světa vypustil na podobném nápadu postavený film Roadie (1980). Natáčení sice bylo na nějaký čas uloženo k ledu, což ovšem neznamenalo, že by trojice vtipálků přestala pracovat na pozvolna rostoucím konceptu. Během psaní celkem brzy došlo na lámání ledu. Žádný konkrétní scénář zkrátka nebyl dost dobrý. Daleko lepším řešením se ukázalo vytvořit strohou příběhovou kostru a vše ostatní vyřešit formou improvizace přímo na později vytipovaných místech.

Idea byla v zásadě jednoduchá. Britská heavymetalová skupina Spinal Tap má po sedmnáctileté kariéře nejlepší časy za sebou. Na kontě má několik úspěšných hitů a vlastně i solidních alb. Nyní se plácá v existenční krizi. Prodeje klesají, sláva ustupuje z vytyčených pozic. Kapela potřebuje znovu nakopnout, probudit spící apetit fanoušků a rozjet to jako za starých časů. Jak jinak tohle všechno vyřešit než novou deskou a rozsáhlou koncertní šňůrou po Spojených státech, baště všech, kteří v hudebním světě za něco stojí. Jelikož Spinal Tap hodlají vzkřísit zašlou slávu se vším všudy, bude se jim na cestě hodit i filmařský štáb, který vše řádně zdokumentuje.

Nešlo vůbec o špatný nápad, nehledě na fakt, že by si jeho realizací Reiner připsal i historické prvenství. Fiktivní hudební dokument totiž ještě nikdo nikdy nenatočil. Jako na zavolanou začala tvrdým hudebním světem cloumat Nová vlna britského heavy metalu. Mladé skupiny jako IRON MAIDEN či DEF LEPPARD začaly dobývat žebříčky hitparád a zaběhnuté spolky typu JUDAS PRIEST přešly do nové etapy svých rozjetých kariér. Ideální čas pro brzkou realizaci projektu. Úspěch těchto kapel nutil Reinera, McKeana a Guesta přicházet s neustále novými nápady. Přehnaná posvátnost hudebních nástrojů, hvězdné manýry, rockové pózy, lapálie s kulisami a rekvizitami na pódiu nebo zesilovač firmy Marshall, který je možné vohulit na jedenáct stupňů. Rainer dokonce osobně navštívil několik metalových koncertů, aby nasál další inspiraci.

Nadšení měl tvůrčí tým opravdu na rozdávání, což se ovšem nedalo tvrdit o financích. Reiner na kontě neměl jediný celovečerní film, a to byl zkrátka problém. Skrze své známosti nakonec začínající režisér získal šedesát tisíc dolarů. Za tento skromný finanční obnos natočil Reiner se svými souputníky kraťas, který obsahoval zamýšlený koncept v podstatně menším měřítku. Hotovou ukázku nemohl Reiner dlouho nikde udat, dokud si ji nevšiml producent, zavedený scénárista a milovník sitcomů Norman Lear. Krátký film na Leara nesmírně zapůsobil a donutil ho zatahat za ty správné páky. S producentem, distribuční společností Embassy Pictures a rozpočtem okolo dvou milionů dolarů v zádech dostal Rob Reiner konečně zelenou.

 

Čirá improvizace

Natočení veškerého materiálu zabralo necelých pět týdnů, přičemž film vznikal výhradně v okrese Los Angeles County. Rob Reiner získal zkušeného kameramana Petera Smoklera, díky němuž má film i přes některé technické trhliny (střih) profesionální vzhled. Smokler platil za zručného řemeslníka, který pracoval na celé řadě dokumentů pod vedením nejrůznějších režisérů. Věděl, jak využít prostory různě velkých místností, odkud pořídit nejlepší záběr, jak pracovat s dynamickým pohybem a znal zákonitosti stylu cinéma-vérité, což je práce založená na snímání syrové reality s nulovými zásahy do diskusí zúčastněných osob. Odtud tedy francouzský název „cinéma-vérité“, neboli „kino-pravda“.

Osmdesát procent dialogů je založených na čistokrevné improvizaci. Žádný scénář, jen časté opakování záběrů, dokud se nenatočí nejlepší verze dané scény. Herci pouze tušili, kde bude každá scéna začínat a končit. Obsah mohli vyplnit dle libosti. Nejlepší samozřejmě bylo zachytit aktuální okamžik na první dobrou, neboť takové záběry jsou zpravidla nejupřímnější a tím pádem i nejlepší. Reiner se zpočátku zavázal, že pod scénář podepíše veškeré obsazení ve filmu, ale tady bohužel narazil na pravidla Writers Guild of America. Kolektivní svaz scenáristů filmového a televizního průmyslu, takový troufalý záměr nekompromisně zamítl. Pod scénářem jsou nakonec uvedeni jen Rob Reiner, Christopher Guest, Michael McKean a Harry Shearer. Poslední jmenovaný ve filmu ztvárňuje vousatého baskytaristu Dereka Smallse, jenž zjevem „vůbec nepřipomíná“ Geezera Butlera z BLACK SABBATH. Za zmínku jistě stojí, že hudebně nadaní herci si veškeré písně pro film složili sami.

V postprodukci čekaly na úpravu dvě stovky (!) hodin natočeného materiálu. Trojice střihačů Robert Leighton, Kent Beyda a začínající Kim Secrist musela vzdorovat opravdu náročnému úkolu. Sestříhat film do požadované délky osmdesáti minut. Tvůrčí tým v čele s režisérem, byl u této zdlouhavé operace přítomen, aby mohly být použity jen ty nejlepší záběry. Velmi se dbalo na přesnou synchronizaci zvuku a obrazu. Když Derek Smalls během koncertu přestane hrát, protože se marně snaží vyprostit z rekvizity obřího embrya, baskytara nesmí být slyšet. Christopher Guest si hned všimnul, že jeho prsty běhající po hmatníku kytary v některých záběrech nesedí s hudbou na pozadí. Tyto a pár dalších záběrů se musely neprodleně přetočit. Byť ve výsledku nejde o technicky dokonalý film (přeci jen jde o debut), vynaložené úsilí se tvůrcům vyplatilo. Menší nedostatky navíc bohatě vyrovnává humor, o čemž se vás pokusím přesvědčit v následující kapitole.

 

Čas na Rock’n’Roll!

Metalový bouřlivák Nigel Tufnel (Christopher Guest) sedí u klavíru. Je oděn do kůže, má zasněný výraz a kamera zabírá jeho prsty, které z ušlechtilého nástroje dolují tklivou melodii. Dokumentarista Martin Di Bergi (Rob Reiner) sedí hned vedle a se zaujetím poslouchá.

„To je moc pěkné,“ pronese Bergi. „Jo, moc se mi to líbí,“ přitaká Tufnel a obratem dodává. „Hraju si s tím už několik měsíců.“ Bergi je očividně okouzlen. „Trochu se to odklání od toho, co normálně hraješ.“ Hudebník souhlasí. „Jo, je to vlastně součást hudební trilogie, kterou dělám v d’moll, což je pro mě ten nejsmutnější tón. Nevím proč, ale nutí lidi brečet hned, jak ho zahraješ.“ Klavír se opět rozezní. „Tohle budou hrát lesní rohy,“ vysvětluje Tufnel. „Fakt pěkný,“ uznává dojatý Bergi. Hudebník pokračuje s výkladem. „Sem hodně ovlivněn Mozartem a Bachem. Tohle je něco mezi, spíše jako kus od Macha.“ Bergi je přemožen zvědavostí. „Jak tomu vlastně říkáš?“ Tufnel bez zaváhání odpovídá. „Tahle se jmenuje Olízni moji pumpu lásky.“

Říká se, že dobrá komedie se pozná podle toho, jak dokáže obstát ve zkoušce časem. Fiktivní dokument (či mockument, pokud chcete) Hraje skupina Spinal Tap nejen, že v této obtížné zkoušce obstál, ale v podstatě dokázal předběhnout dobu, neboť jeho význam je dnes aktuálnější než kdykoliv předtím. Jedním z motivů, které tento hravý snímek satirizuje, je předobraz stárnoucích rockerů vyrážejících na své comebackové turné. Nevím nakolik bylo tohle „in“ v osmdesátých letech, ale dnes jde o zcela běžný standard. Dědkoidní chlapíci s prošedivělými vlasy, jejichž plány na definitivně „poslední“ šňůru podpořenou vyčpělou deskou jsou dnes všude kolem nás. Mnohdy jde spíše o důvod k pláči nežli o něco, co si zaslouží ovace ve stoje (zdravím AEROSMITH). Jestliže někteří metaloví hudebníci odění do křiklavých kostýmů vypadají na pódiu absurdně už ve svých čtyřiceti letech, jak asi působí na posluchače ve věku, kdy mohou reálně pobírat důchod?

Hraje skupina Spinal Tap mapuje dokumentární úsilí filmaře Martyho Di Bergiho. Oddaného fanouška skupiny, který se s pomocí svého štábu snaží zachytit její comeback. Marty má plnou důvěru. Je mu umožněn vstup do zákulisí, může se účastnit rozličných aktivit členů kapely a zpovídat je. Filmař zachycuje podstatu toho, co znamená být rockovou hvězdou a dostává se do nitra duše svých hudebních idolů. Středobodem vyprávění jsou tedy tři zásadní členové skupiny: zpěvák a kytarista David St. Hubbins (Michael McKean), hlavní kytarista Nigel Tufnel a baskytarista Derek Smalls (Harry Shearer). Svůj prostor dostává i snaživý road manažer Ian Faith (Tony Hendra) a Hubbinsova přítelkyně Jeanine Pettibone (June Chadwick), mající nezdravý vliv na zbytek skupiny. Bohužel, Spinal Tap se nevyskytují na vrcholu hitparád, což má za následek hned dvě věci. Propagace desky „Čichni si k mé rukavici“ není moc úspěšná a turné má sestupnou tendenci.

Rob Reiner se při tvorbě svého debutu patrně nechal inspirovat hudebním dokumentem Poslední valčík (1978) od Martina Scorseseho. Ostatně i jeho vizáž silně připomíná slavného filmaře. Snímek je skutečně zkonstruován tak, aby evokoval nízkorozpočtový dokument, až na to, že vážnost je zde nahrazena výsměchem. Podstatné ovšem je, že Reiner nezesměšňuje jen skupinu Spinal Tap, ale nebojí se tvrdě kopnout i do jiných témat. Třeba do hudebního průmyslu a jeho nenasytné podstaty, do marketingu a pochybných přátelství, jejichž princip je založen pouze na zištných záměrech. Máš peníze, slávu a tvé klipy rotují na MTV? Pak jsi někdo! Přijde však náhlá krize a tvoji údajní kamarádi se k tobě obrátí zády.

I když má snímek místy humor ostrý jako břitva, jeho satirická fasáda je ve skutečnosti jemná, téměř smířlivá. Členové skupiny jsou prezentováni jako sympatičtí blázni žijící si svůj sen. Samozřejmě se jim smějeme, ale zároveň vůči nim zaujímáme i jistou náklonnost. S blížícím se koncem filmu totiž satira ustupuje do pozadí a dominanci přebírá dramatická rovina, což u podobně stavěných projektů nebývá zcela běžné. Myslím, že přesně to byl záměr Roba Reinera. Některé komedie dostávají své diváky do bodu, kdy jim na osudech hlavních protagonistů přestává záležet, tohle ale pro Reinerův režijní debut neplatí. Je to osvěžující, nečekaná a vlastně i docela vzácná stránka, kterou nám film nabízí, byť na první pohled nemusí být zcela zřejmá.

Hraje skupina Spinal Tap je citlivou složeninou záběrů, o nichž podvědomě tušíme, že se mohly stát kterékoliv jiné tvrdě rockové skupině. Opulentní večírky, spory s road manažerem, nečekané nehody na pódiu nebo ona esenciální kombinace iluze o vlastní výjimečnosti s poněkud nižším IQ muzikantů. Jistě, poslední položka je trochu diskutabilní, ale každý z vás si jistě vybaví muzikanta, který možná ovládá svůj nástroj s virtuózní zručností, ale jinak se chová jako naprosté hovado.

Spinal Tap brzy zjišťují, že již nejsou schopni zaplnit velké arény, a tak musejí ze svých obligátních standardů poněkud slevit. Třeba hrát na vojenské přehlídce nebo v prostorách malého divadla, z jehož špinavého suterénu ani nedokážou najít cestu na jeviště. Šatny se postupně zmenšují a kvalita cateringu poněkud pokulhává, čehož si všimne Nigel Tufnel, který s manýry rozmazlené rockové hvězdy poukazuje na příliš malé plátky chleba, jež nekorespondují s velikostí koleček salámu. Obal poslední desky skupiny ještě ke všemu neprojde schvalovacím procesem vydavatelské firmy, neboť nahá žena s obojkem na krku čichající k rukavici je už jaksi za hranou. Deska tedy vyjde s celoplošným černým potiskem, jemuž chybí název alba i skupiny. Pozorovat hudebníky na autogramiádě, na kterou nedorazí jediný fanoušek, v nás pak vyvolává ambivalentní pocity smutku i pobavení.

Prezentovaným problémům s pódiovými rekvizitami kraluje scéna s maketou Stonehenge. Jde o perfektní demonstraci schopností Reinera a jeho tvůrčího týmu. Nigel Tufnel nakreslí plánek makety na ubrousek, avšak míry uvede v „palcích“ namísto „stop“. Vyděšený manažer Ian Faith si později v kanceláři se zděšením prohlíží zhotovený výsledek dekoratérky, jehož výška dosahuje necelých dvaceti centimetrů. Když večer skupina hraje opulentní skladbu „Stonehenge“, divák trne nedočkavostí, neboť ví, co bude následovat. Z vrcholu pódia se začne snášet miniatura historické kamenné památky, okolo které tančí dva liliputi odění do trpasličích kostýmů. Šokované pohledy nic netušících muzikantů jsou k nezaplacení. Jde o vzácný příklad vtipu, jehož pointa je nám odhalena předem, což v důsledku ještě více posiluje jeho vyznění. Mimochodem, přesně opačný problém musela řešit kapela Black Sabbath během turné k albu „Born Again“ (1983).

Podobných fórků nabízí snímek hned několik, přičemž třeskutě praštěné scény se střídají s parodováním ustálených rockových klišé. Však to znáte. Spousty rockových muzikantů se opájí svou domnělou výjimečností a domýšlivostí bez ohledu na skutečnou výši inteligence a úroveň talentu. Ani sympaťáci ze Spinal Tap nejsou v tomto ohledu výjimkou. Už přízemní, mnohdy sexistické názvy jejich skladeb (Sex Farm, Big Bottom, Heavy Duty) úspěšně podkopávají představy o umělecké velikosti. Vtipné je, že samotným muzikantům tato skutečnost uniká. Všechno, čeho se dotknou, je výjimečné, úžasné, mnohonásobně větší než u konkurence. Ostatně i hlasitost jejich zesilovačů od firmy Marshall jde vytáhnout na jedenáct stupňů, zatímco drtivá většina zesilovačů končí na deseti. Když se Bergi zeptá Tufnela, proč si prostě nenechají vyrobit zesilovač, kde desátý stupeň bude o trochu více hlasitý než obvykle, úplně ho tím vyvede z koncentrace. Tufnel na okamžik zapomene i žvýkat. Je tím dotazem dokonale zmaten, protože jeho víra v překročení té pomyslné hranice je neotřesitelná. Po chvilce jen suše konstatuje. „Tyhle jdou až na jedenáct.“

Film překypuje narážkami na různé momenty a předobrazy z hudební historie, které jistě ocení každý, kdo se okolo hudby alespoň trochu pohybuje. Jimmy Page používal pří hraní na kytaru smyčec, Tufnel si vypomáhá rovnou houslemi. Hubbinsova přítelkyně Jeanine Pettibone zase trefně odkazuje k jisté Yoko Ono. Výborné jsou i archivní videa z raných začátků skupiny parodující BEATLES a psychedelickou éru hippies.

Herci jsou do jednoho výborní. Američané McKean a Guest používají dokonalý britský akcent. Jejich očividně umělé paruky a herecké výkony míří rovnou do černého. Úplnost kapely dotvářejí i hráč na klávesy Viv Savage (David Kaff) a bubeník Mick Shrimpton (RJ Parnell), který zde zaujímá posledního z celé řady předčasně zemřelých bubeníků. Jeden se například udusil zvratky, ale okolnosti této události jsou zahaleny do oparu tajemství. Zvratky totiž nebyly jeho a není možné zjistit, komu vlastně patřily, jelikož neexistuje něco jako „otisky zvratků“. No není to dokonalé?

Mnoho hudebníků si po dosažení určité mety musí připomenout, že nejde o sen, ale neskutečné štěstí kombinované s tvůrčím duchem a dřinou. Tento snímek nám dává možnost ochutnat, jak ztělesnění takového snu vlastně vypadá. Kdo by nechtěl být alespoň na okamžik rockovým velikánem? Možná trochu směšným, možná dokonce i maličko hloupým, ale přesto velikánem, který žije svůj sen naplno. Hraje skupina Spinal Tap je filmem srandovním, ovšem nikoliv krutým. Sdílí radost z toho, že jsou tito hudebníci sami sebou. Má slitování s jejich nabubřelými egy. I přes všechny charakterové absurdnosti nejde o špatné chlapy, ale milé blázny, kteří žijí v chatrném, přesto relativně dobře poslepovaném snu. V samotném závěru skupina získá záchranný kruh v podobě japonského turné a divák ví, že si ho zaslouží. Vždyť tihle stáří kluci hrají pro radost, a o to jde.

 

Zrcadlo pro metalisty?

Jakmile 2. března roku 1984 vstoupil film do kin, zapůsobil jako hotové zjevení. Marketing byl výborně zmáknutý a Reiner si dal velmi záležet na tom, aby Spinal Tap působily autenticky. Tedy, že jde o skutečné hudebníky s dlouhou kariérou. Této mystifikační myšlence podřizoval vše včetně doprovodných rozhovorů, v nichž hovořil o hudebnících a jejich plánech do budoucna, neboť japonské turné prý dopadlo na jedničku. Zatímco odborná kritika film bezmezně vychvalovala, u skutečných ikon tehdejší metalové a hardrockové elity vyvolával různorodé reakce, nehledě na účinek reklamní kampaně, díky které řada hudebníků uvěřila, že Spinal Tap skutečně existují. Chudák Ozzy Osbourne si během projekce myslel, že sleduje autentický dokument a dost ho to vyděsilo, protože se s celou řadou situací dokonale ztotožňoval. A rozhodně nebyl sám. Stejné pocity sdílel třeba Glenn Danzig nebo glam metalová skupina DOKKEN. Poklonu filmu vysekli mimo jiných i JUDAS PRIEST, QUEEN nebo členové LED ZEPPELIN. Když roku 1991 vydala METALLICA své Černé album, šlo do jisté míry o přiznanou poctu filmu. Mám samozřejmě na mysli černý obal desky.

Našlo se i několik rýpalů, jejichž ega se přes nadsázku, jakou film prezentuje, nedokázaly přenést. Asi nejhlasitější výkřiky zaznívaly z tábora skupiny AEROSMITH. Těm film přišel nudný, bez humoru a urážlivý. Speciálně Stevena Tylera se dotklo posměšné užití Stonehenge. Možná je to tím, že právě tento monument zaujímá dominantní postavení na obalu jejich alba „Rock in a Hard Place“ (1982). Ať je to jak chce, s filmy je to jako s jídlem. Sto lidí, sto chutí.

 

Král fiktivních dokumentů

Největším paradoxem zůstává, že krátce po premiéře filmu skupina Spinal Tap vyrazila na skutečné turné. Hudebníci pronikli do reálného světa a setřásli tak ze sebe svazující okovy filmového média. Jejich písně hrála rádia a MTV dokonce odvysílala jeden videoklip. Tady lze jasně vidět, jak se dá tenká linie mezi realitou a fikcí elegantně smazat. Kdoví, možná herce zlákal onen lákavý pocit, stát se na chvilku skutečnými rockovými hvězdami. Od roku 1984 vzniklo několik napodobenin a imitací vycházejících ze snímku Hraje skupina Spinal Tap, ale ani jeden se vtipem a úderností nedokázal svému vzoru přiblížit. Rob Reiner byl ve správný čas na správném místě. Díky němu a souboru jeho talentovaných spolupracovníků vznikl skutečný kult a klasika na poli fiktivních dokumentů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---