34. Curral das Freiras

34. Curral das Freiras

Krásných míst je na Madeiře nespočet. Nejproslulejším z nich je bezesporu Údolí jeptišek v samém srdci ostrova. Návštěva této pamětihodnosti vám umožní obdivovat krásu zdejší drsné přírody z terasy restaurace a ochutnávat při tom vyhlášené kulinářské speciality z jedlých kaštanů, ovšem je zde jeden problém. Vesnička Curral das Freiras leží v hluboké rokli obklopené věncem strmých horských štítů. Jsou odborníci zastávající názor, že se jedná o propadlý jícen vyhaslé sopky, jiní odborníci zase tvrdí, že kráter je dílem eroze způsobené řekou, po miliony let hlodající lávovou vyvřelinu. Tak či onak, pro turistu je těžké se tam dostat. 

Kdysi dávno vedla do údolí pouze Oslí stezka, nejdříve strmě šplhající na vrchol Eira do Serrado a pak v serpentinách klesající do Curral das Freiras. Dnes už obtížně schůdným oslím stezkám odzvonilo, jak napovídá permanentní úsměv na Deciově tváři a humorné poznámky, kterými komentuje náš jekot při projíždění každou zatáčkou nad hlubokou strží. Na vrchol Eira do Serrado míříme sice po úzké, avšak relativně solidní a bezpečné silnici. Netušíte, jak rád bych řekl, že si to užíváme.

Ony silnice vlastně také patří k madeirským pozoruhodnostem. Prašné chodníky traverzující strmá úbočí jsou sice dávno nahrazeny novými komunikacemi s bezpečnými svodidly a moderním dopravním značením, ovšem málokde na světě se potkáte s tak klikatě zatáčkovitými a strmě horydolózními silnicemi, jako na divokém severu Madeiry. Stejně jako u nás je maximální povolená rychlost v obci 50 km/h a mimo obec 90 km/h, ovšem ve skutečnosti se řidičům nepodaří přesáhnout šedesátku. Nahoru to rychleji nepojede a dolů se rychleji nikdo neodváží. Všechny hlavní tahy jsou však vzorně vyasfaltované, i když vzhledem ke sklonu by jejich povrchu slušely spíš tašky nebo eternit. 

Jiná situace se v posledních letech rýsuje na slunném a hustě zabydleném jihu. Skoro celou jižní půlku ostrova dnes protíná dálnice a zdolat vzdálenost, jež by před několika lety zabrala půl dne, je otázkou půlhodinky. Divoce členité pobřeží je totiž pečlivě podtunelováno. Řidič tak sice většinu času tráví pod zemí, ale tunely jsou vysoké, široké, osvětlené, přehledné, upravené, suché a bez poplatků. Také jsou jedněmi z mála míst, kde je možno bez obav předjíždět. Na ostrov, který je zhruba o třetinu větší než Praha, přičemž má o třetinu méně obyvatel než Brno, je to neskutečný přepych. Kdypak se u nás naučíme používat formuli „Evropská Unie“ jako kouzelné slůvko, a ne jako nadávku?

Doby, kdy se za řevu turistů po stráních kutálely zájezdové autobusy, se odebraly do říše legend, stejně jako divoký jekot útočících pirátů či vřískot prchajících jeptišek. A tak během půlhodiny nabíráme jedenáct set výškových metrů, po vystoupení na parkovišti zkušeně odoláváme vábení restaurace, kavárny i stánků se suvenýry, protože dobře víme, že k ceně je zde přičtena nejen horská, ale i odlehlostní přirážka, a dychtivě stoupáme na vyhlídkovou plošinu Miradouro da Eira do Serrado, nabízející úchvatný, téměř letecký pohled dolů do údolí. Bílé chaloupky s miniaturními zahrádkami, klikatící se kamenné cestičky, terasovitá políčka jako rýhy dětským prstem vyrytá ve skalách a kolem dokola štíty hor přesahující půldruhého kilometru tu a tam mizející a opět vykukující z mlžného oparu. 

„Z parkoviště pod vyhlídkou vede úzká kamenitá cesta, klesající serpentinami ve stínu hory. Kdo chce, může touto starou Oslí stezkou seběhnout do vsi. Sestoupáme pět set výškových metrů a za hodinu a čtvrt jsme dole u kostela. Nebo za čtyřicet minut, pokud udržíme tempo s Michalem s Gábinou,“ motivuje skupinu hyperaktivní průvodkyně Irena. 

Všichni samozřejmě chtějí, protože padání ze skal a lámání nohou považují za nevšední zábavu, jenom mě zajímá spíš to, jak se do kotliny dostane řidič s mikrobusem, tak nastupuji zpět do vozu a dělám dobře, protože se vracíme zase dolů a do vesnice míříme tím nádherným, novým, téměř dva a půl kilometrovým tunelem postaveným v roce 2004, díky kterému je údolí přístupné i stoupencům zahálky a povalečství. 

Romanticky znějící Údolí jeptišek není úplně přesným překladem názvu Curral das Freiras. Curral v portugalštině značí salaš nebo ohradu, kde se pase dobytek, a tak se také odnepaměti místo jmenovalo. V roce 1462 připadlo údolí jeptiškám z kláštera Santa Clara ve Funchalu, místu se tedy začalo říkat Pastvina jeptišek. Jelikož ale pojmenování u návštěvníků vzbuzovalo nežádoucí asociace, spojované s chudobou a zvláštními stravovacími návyky řádových sester, přistoupilo se časem k eufemistickému názvu Údolí jeptišek. 

Samotné centrum obce není nikterak zajímavé. Několik krámků se suvenýry, zavřené informační středisko, veřejná telefonní budka, skromný kostelík Igreja de Nossa Senhora do Livramento, vyzdobený nezbytnými azulejos. Pod svatostánkem se krčí neobvykle maličký hřbitov, svědčící o tom, že místní obyvatelé mají tuhý kořínek, žijí mnoho desítek ba i stovek roků, a část jich dokonce žije dodnes. Naproti kostelu, jen pár kroků přes silnici, se bělá kamenné muzeum, připomínající život jeptišek a jejich umění přetvářet fádní plody kaštanů v přemnohé kulinářské skvosty. Tuto dovednost v současnosti adoptovali kuchaři místních restaurací, přesněji obou místních restaurací, pročež z plodů kaštanovníku jedlého vznikají lahodné likéry, pečivo, předkrmy, polévky, hlavní chody, omáčky, přílohy i dezerty.

A tak, vysílení absolventi túry Oslí stezkou, i já odpočatý, který jsem přijel vozem a zkratkou, sedíme na restaurační terase s pitoreskním výhledem do údolí i na skalní hřbety, přičemž se svorně oddáváme obžerství, bakchanáliím a lukulským hodům. Při pojídání všech těch Espetadas, Picadinhos, Cozidos Madeirense, Bifes de Cogumelos, Costeletas de Cordeiro či Lombinhos de Porco com molho picante, se mastnými ústy konverzuje o vlákninách, luštěninových klíčcích a bambusových výhoncích, o sójovém tofu, mořských řasách a o zásluhách biopotravin na poli zdravé výživy vůbec.

Jenom mně stále vrtá v hlavě, proč jediný bicykl, který jsem za celou dobu na ostrově viděl, je přivázán jako exponát k zábradlí u jeptiščího muzea. Pokud na něm až sem přijela některá z řeholnic, jednalo se o čin, zasluhující když ne přímo svatořečení, tak alespoň sochu v nadživotní velikosti.