Bohyně hvězda I.

Moje noční můra se stala skutečností. Ležela na stole, ztěžka nepravidelně dýchala, světle růžový jazyk ji visel ven z tlamy, ve skleněných očích nepřítomný výraz. Seděla jsem u ní bezradná, ztracená a hladila její malé, vyhublé, chlupaté tělíčko. Paní doktorka mi vysvětlovala celou situaci. Selhání ledvin, játra nefungují, jak by měli, na srdíčku velká šelest a spousty dalších zdravotních problémů, které už jsem slyšela jen z dálky. 

"Kdyby se jednalo o pětiletého pejska, řekla bych vám ,Pojďme to zkusit´ ale vzhledem k jejímu věku je tady jediné řešení. Samozřejmě, můžeme jí dát infuze a doufat v zázrak, ale počítejte, že pokud se stane zázrak, prodloužíme ji život o pár dní a nebude to plnohodnotný život."

Zatemnělo se mi před očima, srdce se mi zastavilo. Věděla jsem, že stojím před nejhorším rozhodnutím. Při pohledu na ní, jsem se ale nerozhodovala dlouho. Paní doktorka přede mne položila papír a já bez váhání podepsala ukončení naší společné cesty. K mému překvapení, to bylo jednodušší, než jsem si kdy představovala. Ne, že bych si to představovala nějak často, ale když je vašemu nejlepšímu psímu parťákovi osmnáct let, víte, že to někdy přijde a že rozhodnutí bude na vás. Chtěla jsem ukončit její trápení.

Dokotorka jí do kanyly připojila hadičku. První injekcí do ní vpustila čirou tekutinu. Chtělo se mi křičet NEEEE. Bylo to nenávratné. Usnula. Já ji hladila, pusinkovala jsem ji, slzy mi stékaly a máčeli její zešedivělé chloupky. Mezi jednotlivými polibky a vzlykáním jsem ji šeptala do ouška, jak moc ji miluji a vždy budu, a jak mě to mrzí. 

V druhé injekci byla růžová tekutina, která zastavila její srdíčko. Navždy.

Po celodenním výletu jsme se vraceli do kempu. Já řídila, Alan telefonoval se svojí maminkou a hlasitě jí vyprávěl o našem dovolenkovém čase stráveném v Beskydech. Tuto trasu jsem jela poprvé, cestu jsem neznala a manželovo hlasité telefonování mně trochu rušilo a tak jsem se rozhodla zastavit a trochu se protáhnout. Asi po deseti minutách jsme pokračovali v cestě. Projížděli jsme menší vesnicí pod horami a na chodníku jsem zahlédla, jak hopká nějaký pejsek. Zpomalila jsem a všimla si, že je nějaký zanedbaný. Říkám Alanovi: "Koukej, nějaký chudák bez domova". Manžel na to odvětil: "Neee, je to jen vesnický pes, který se šel sám vyvenčit." Vznikla z toho krátká debata, až jsme se nakonec vrátili, abychom se přesvědčili, kdo má pravdu a zjistili, zda nepotřebuje pomoc. Zastavili jsme u místní večerky, kam pejsek došel a šli ho zkontrolovat. Srst měl samý dred, drápky dlouhé a smutný výraz v očích. 

Paní prodavačka z místní večerky nám řekla, že před jejich obchod pejsek chodí jednou za čtvrt roku, většinou mu dají nějaký párek či kousek točeňáku a pak zase odejde. Prý vůbec neví, komu by mohl patřit.

S těžkým srdcem jsme odjeli do kempu. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Večer jsem o něm pořád mluvila a chvílemi mě myšlenka na jeho smutný výraz dojala k slzám. 

Nedalo mi to a ráno, jen co jsem otevřela oči - kolem 6 hodiny, jsem se začala oblékat, rozhodnutá ho jít hledat a pomoct mu. Alan na mě rozespale otevřel jedno oko. Tázavě se na mě podíval s výrazem, že jsem úplný blázen. I přesto mi řekl, ať jedu, pokud chci a kdyby bylo něco potřeba, bude na telefonu.

Pršelo nejspíš už několik hodin, nasadila jsem kapuci a vyrazila vstříc do sychravého rána. Zastavila jsem před večerkou, bušilo mi srdce, dělala jsem jeden krok za druhým a nikde jsem pejska neviděla. Šla jsem blíž a blíž až jsem najednou v rohu malé terasy před obchodem zahlédla drobné třesoucí se tělíčko schovávající se před deštěm. Vrátila jsem se do auta pro deku, zabalila ho a odnesla do auta. Čekal na mě celou noc.

Po cestě na veterinu jsem nabrala Alana, který nemohl uvěřit tomu, že tam vydržel přes noc a čekal. Pan veterinář zkontroloval, že má pes čip avšak nikde neregistrovaný. Řekl nám, že je to fenka a odhadl její věk něco kolem dvanácti let. Poradil nám další postup - nahlásili jsme nalezení fenky na obecní úřad, paní starostka to dokonce zveřejnila na facebooku, nabídla nám místo v kotci, který má obec k dispozici, a že se pak domluvíme, co a jak dál. V Beskydech nám zbývali ještě tři dny a ty se motali jen kolem ní - říkali jsme jí zatím Holčička. Chodili jsem za ní třikrát až čtyřikrát denně, chodili s ní na procházky, nosili jí pamlsky. Když jsme odcházeli, tak pokaždé kňučela. Poslední noc ztrávila noc s námi v kempu. Mezi tím, jelikož se záhadný majitel neozýval, jsem jí zařídila nový dočasný domov kousek od našeho bydliště, kde by měla velkou zahradu, spoustu psích kamarádů a možnost, že se jí někdo ujme. Dohodli jsme se, že ji tam budeme moct jezdit navštěvovat, kdykoliv budeme chtít. 

Po cestě z Beskyd domu jsme ji měli předat do jejího dočasného domova. Paní, co tento domov provozuje, mi volala, že na to úplně zapomněla, ale že je skoro celé město uzavřené kvůli cyklistickým závodům, zda bychom ji mohli přivést až další den a nechat si ji přes noc doma. 

Druhý den jsem napsala zprávu: "Dobrý den, moc Vám děkuji za ochotu pomoct nám a hlavně Holčičce, ale rozhodli jsme se si ji nechat. Zamilovali jsme se do ní a myslíme, že i ona do nás."

Přišla mi odpověď: " Dobrý den, tak nějak jsem to čekala, dřív nebo později. Přeji plno krásných společných chvil."

Jedna noc stačila k obměkčení i mého manžela, který nebyl nikdy příznivcem zvířat v domácnosti. Ale Holčička ho přesvědčila. Jakmile jsme jí přinesli domu, měli jsme oba pocit, že tohle je to, co nám vlastně celou dobu chybělo, aniž bychom to věděli.