Začínám psát

Začínám psát. Cejtím to už dlouho. Mám v sobě něco, co potřebuje ven. Taková malá koule, která se rozpíná, bublá, natahuje se, zvětšuje, pulzuje, řve… až jednou bouchne.

Bouchne a já pak nevím, co se stane!

Jsem to já? Ta malá koule uvnitř těla? Možná ji máme každej. Možná jsem jen malý koule, který se potřebujou rozpínat k prasknutí. Svobodně se rozpínat, v těle, v sobě. A prasknout. Svobodně prasknout a nechat vybuchnout vše, co má vyjít na povrch. Nechme to teď vybuchnout a pomalu vytéct.

Pravdy, lži, lásky a nevěry. Příroda, město, hnus, hvězdy, nebe, provaz. Hnus. Hnus. Hnus. Hnus. Je tady, blízko, oholte si hlavy, hnus. Je to tady, jako vždycky, kolem dokola, furt v tom kolečku, furt se budem dotýkat toho stejnýho. Přijde to, bude to smrt, bude to láska, bude to život. Znovuzrození. Tání ledovců, tyvole tání ledovců. I děti jsou ekologickou hrozbou. A co teprve ty, který se snažej růst. Dál a dál, ukusovat každýmu ten jeho malej prostor. Vzít si to všechno. Zničit. Zničit. Ničit. Nechat přírodě. Ať může růst. Udělat očistu. Za tohle si můžem sami. Sami. Přichází konec, za tohle si můžem sami. Zůstanem sami, poslední vteřiny, zavírám voči, co bude. Co kurva bu…

Rosteme v omezeným prostoru, kolem kvádrů z betonu, do vejšky, kopírujem geometrický vzorce. Šňupnem si ten nalajnovanej život, dyť takhle je to správný, pár chvil osobního volna, zbytek dej nám. Ať rostem. Ať rostem! Lásku vem čert, srdce zahazujem, ať je víc místa pro náš růst. Pro krále, co vládnou, co ukusojou, dyť to dělaj pro… koho?

Přestávám psát.