Šedivý kohout (17. část)

17

Otvírám oči.

Poznávám naši chodbu.

Je to lehké déjà vu.

Sklání se nade mnou, z brady mu odporně kape pot. Neposlouchám, co mi říká. To už spíš uvěřím soudně usvědčenému lháři.

Snažím se vstát.

Marně. Jsem tak zesláblá, že bych neodstrčila ani kuře.

Zato Luboš (nebo jak se jmenuje) je plný sil. Dokonce odložil hůl.

Už nemusí hrát žádnou habaďůru. Je po derniéře. Stačí se uklonit zfanatizovaným divákům, vrátit rekvizity. Co se děje v zákulisí, zůstane skryto zvědavým očím.

Surově se mnou smýkne.

Rozrazí dveře. Cpe mě ven na z bytu!

Chytám se futra.

Popadne hůl a praští mě s ní přes záda. „Začni už konečně poslouchat!“ řve jako pominutý.

„Co se tu děje?!“ zeptá se cizí hlas.

Zachrání mě?

Luboš schovává hůl za botník. Tváří se u toho jako mučedník.

S nadějí si prohlížím dvě vysoké mužské postavy v oranžových vestách.

„Pokousala mě,“ postěžuje si Luboš. „Jen se podívejte na tohle.“ Sroluje si levou nohavici, ukáže jim stehno s viditelným obtiskem po zubech.

„Vy jste volal?“

Luboš pokývá hlavou. „A dejte si pozor, ať vás taky nepokouše,“ dodává rychle.

V ten moment mi dochází, že jsem nahraná. Že nejde o hloupý žert ani o žádnou pitomou hru nebo krátkodobé pomatení mysli. Že vše je reálné.

Když mě upoutávají řemeny k lůžku, zarytě mlčím. Stejně by mi nevěřili. Převraceli by moje slova a smáli se jim.

Snažím se myslet na něco jiného.

Nejde to.

Hrkají se mnou dolů.

Výtah je stále mimo provoz. Některé věci se nikdy nezmění.

(...)