Kultura psychiatrických pacientů

Na kupéčkách ve vlaku je něco tragicky truchlivého, neskonale smutného, ale jen na nízkofrekvenční úrovni, skoro to neslyšíš, a přesto cítíš že to tam je, hluboko prolezlí sedačkami, koly, kolejemi a každou jinou částí toho masivního stroje. Sedím v téhle atmosféře a jedu směr Praha, Bohnice, protože kde jinde začít se světem psychiatrických pacientů, než v samotném Londýně nepříčetnosti?

Co by asi řekla ta milá důchodkyně naproti, kdyby věděla, kam jedu? Kdyby věděla, že jsem alkoholik, hraničář, bulimik a možná i něco dalšího? Pořád by se tak hezky usmívala? Je to vlastně docela vtipný, lidé se nás bojí, obzvlášť hraničářů a bipolárů, ale zkuste najít někoho diagnostikovaného, kdo se raději porve, než aby se slzami utekl. Už čtyřikrát mě zmlátili na vesnických akcích, pokaždý jsem byl nalitý, zkouřený anebo oboje dohromady, málem mi zlomili nos, chtěli mě pobodat, ale od třetí třídy jsem nikomu nedal pěstí, a tehdy to byla hra, při který si děcka dokazují svoji dospělost, a co je dospělejší než násilí? 

Trvá to něco přes hodinu, ale nakonec dojedeme na hlavák, kde se potácí davy, co se chovají jako hejno ryb a mezi nimi proplouvají bezdomovci a feťáci, kteří tak nádherně hrají u piana a jsou celkem milí, dokud nezjistí, že jim nic nedáš. Hlavní Nádraží, vykrystalizovaná Praha, která je tak veliká, až je v ní všechno malý a ty máš problém se v ní neztratit, obzvlášť já, kluk z vesnice, zvyklí na to, že se všichni mezi sebou znají, a tady je najednou hlavním zákonem anonymita, ve které se přímého pohledu nebojí jen ti sjetí. 

Abys dojel do Bohnic, tak musíš metrem linky c jet na Kobylisy, tohle jsem věděl, ale zbytek cesty mi unikl a můj kompletně vybytý telefon mi nepomohl, takže jsem jako magor běhal sem a tam, hledal možné nápovědy a ptal se všech, kteří vypadali jako Pražáci, co v sobě mají zvláštní energii, rozvibrovanou v okolním vzduchu, a samozřejmě nikdo neznal odpověď, až mladý pár napadlo podívat se na telefon, kde už se mi ukázala trasa. 

Dojedeš k parku, projdeš ním a objevíš se u pohádkového zámku, obrostlého anglickými keříky, a vycpaného informačním centrem, kde mi poradili jak dál, a lékárnou, před kterou se táhla fronta a všichni v ní měly okolo zápěstí bíle pásky, co dostaly v léčebně, aby jim trochu ztížili útěk a usnadnili si jejich rozpoznávání, protože kdo si má pamatovat všechny ty ujetý obličeje? Jdu k pavilonu jedna, který vypadá jako strašidelný dům ze starých filmů, co jsme sledovaly jako malé děti, když rodiče usnuli, a okolo cesty rostou stromy, a pod těmi stromy je stovka cigaret, karcinogenní, ale po pokusu o sebevraždu ti nepřijde rakovina plic tak děsivá. Uvnitř toho strašidelného domu je příjemný chládek, skoro až zima oproti žáru venku, a je tam hromada zamčených dveří, u kterých se musí zazvonit a počkat, než otevře sestřička, většinou nepochopitelně optimistická, jako by byla na houpačce s pacienty a musela převážit jejich pesimismus, jinak spadnou do propasti, co je rovnou pod nimi.

Nikdy jsem nebyl hospitalizovaný, ale prošel jsem si kaleidoskopem, stacionární hromadnou terapií, specializované na HPO (hraniční poruchy osobnosti, nebo, jak napsala moje oblíbená moderní básnířka, které jsem byl na křtu knihy, Thea Sedmidubská, hodně pitomá osobnost), kde jsme se pokaždé těšili na pauzy, při kterých jsme dojely z osmého patra do kuřárny v prvním a zapálili si cigaretu nebo narvali lyft pod ret, jelikož hranička je synonymem nikotinové závislosti. Taky jsem člen legendárních anonymních alkoholiků, s těmi jejich rozkošnými medailonky, co ti blahopřejí ke střízlivosti (naštěstí jen alkoholické střízlivosti, tudíž si můžu dál užívat trávu, kratom a houbičky, zatím to jediné, co jsem vyzkoušel, na rozdíl od ostatních členů), a okultními kecy na začátku a na konci. 

Ve valné většině případů byli lidé z terapií úžasné bytosti, a rád bych napsal že jimi byli všichni, ale pro tentokrát se zachovám proti svému charakteru a budu upřímný, někteří z nich byli nesnesitelně otravní. Jedním z těch, které jsem si opravdu zamiloval byla Nina, a právě za Ninou jedu do pavilonu jedna. Rozešel se s ní přítel a ona se zhroutila, jen proto aby za několik hodin byla v pohodě a šťastná. Hranička má spoustu různých manifestací, potkal jsem lidi, u kterých připomínala smíšenou úzkostně depresivní poruchu, jindy schizofrenii, u mě bipolárku, a u ní krátké záchvaty nesnesitelné deprese, trhající duši na kusy a pálící ruce cigaretou. Ale většinu času je šťastná, i když výstřední, což je jenom bonus, jelikož kdo by chtěl ztrácet čas s normalitou, která se váli na každém rohu? 

Myslím, že každý má jeden kus oblečení, jeden šperk, jednu věc, které ho naprosto přesně definují a jsou s ním neodmyslitelně spojený, prostě si nedokážeš představit, že by přišli bez toho. K ní patří elektrická zásobárna nikotinu, kde si můžeš nastavit sílu a já vždy samozřejmě volil tu nejvyšší, tedy čtyřicet pět, a nechal si rozstřelit hlavu nádhernou lehkostí. To je kouzlo tabáku, uklidní všechny myšlenky v hlavě a ty můžeš v klidu přemýšlet, nic ti uvnitř nekřičí jak umírající ptáci, a nejspíš proto je tolik z nás na něm závislých, ale upřímně, máme i horší závislosti, takže čemu to vadí? Po krabičce cigaret budeš mít akorát tak odporný kašel, ale neprobudíš se pod stolem ve vlastních (nebo cizích) zvratkách a videm na YouTube, kde křičíš na servírku, tím typickým, sebevědomím a nesrozumitelným hlasem všech ožralů. 

Existuje hromada alkoholiků i mimo řady duševně nemocných, ale ti pijou z jiných důvodů, pijou kvůli nudě a nekonečnému tikání hodin a my pijeme kvůli hlasům uvnitř hlavy, které na nás neustále křičí a plivou nám po mozku. 

Ale na tom nezáleží, teď se s Ninou procházím bohnickým areálem, co má tvar čtverce a je pospojován tisíci tajnými cestičkami, kterými dojdeš k jednotlivým pavilonům, od kut se čas od času ozve hlas, který poznává Ninu a ty si znovu uvědomíš, jak je psychiatrický svět propojený, zauzlovaný, a že za pomoci dvou až tří vrstvého větvení by ses dokázal dostat k jakémukoliv šílenci, že je to jako souhvězdí na obloze, která jsou spojená jen pro oko hvězdáře. 

Vzpomínám si na chlápka v temném, satanisticko, gotickém oblečení, a to, jak vůbec nevyčníval, jak perfektně zapadal do tohohle světa extrému a krajností. Nic tu není průměrné, vlažné, nedovařené, ne, pokaždý to je jasný a úderný, ať už make-up, emoce, umění, lesk v očích (které září jako poslední lampa na kolonádě), nebo cokoliv jiného, prostě se tu neodpouští polovičatost, nemá tu místo, nepatří sem. Jsme děti rozházených extrémů, které se snaží fungovat ve vyrovnaném světě, v příčetném, normálním světě, kde se kvůli smutku nezliješ do němoty nebo nepořežeš až na kost.