Francouzská spojka - Film, který dal kriminálnímu žánru novou tvář

 

Hnědý, značně omlácený Pontiac LeMans se řítí ulicemi Harlemu. Za volantem sedí dopálený detektiv Jimmy "Pepek" Doyle, který se agresivní jízdou snaží udržet krok s nadzemkou. V jednom z vagónů totiž sedí nebezpečný zabiják. Pepek jede na červenou, dostává se do protisměru, překračuje povolenou rychlost, ohrožuje ostatní řidiče a v jednom okamžiku malém srazí i nevinnou matku s kočárkem. To jej však vůbec netrápí, neboť jeho patologická posedlost cílem ho nutí kašlat na veškerá rizika. Po řadě dopravních karambolů nakonec podezřelého zabijáka dostihne na schodech a bez mrknutí oka mu pošle kulku do zad. Raději tu krysu odpráskne, než aby takový lidský odpad nadále škodil okolí.

 

Osamocený vizionář

Před nedávnem odešla režijní legenda světového formátu. William Friedkin (29. srpna 1935 - 7. srpna 2023) dokázal na počátku kariéry redefinovat nejen kriminální žánr, ale i ten hororový, a i když značné množství filmových vědců tvrdí, že Friedkin byl režisérem „pouhých“ tří filmů, jeho výrazný přínos kinematografii zůstává nezpochybnitelný. Oportunistické prosazování vlastních vizí, obrovský talent, nesmlouvavé zacházení s herci, vysoké ambice a touha vnést do režijního řemesla revoluční prvky, učinily z Friedkina ojedinělého sólistu své vlastní kategorie. Jeden z čelních představitelů nové vlny amerických filmařů, kteří do popředí vstoupili na počátku sedmdesátých let, zemřel pouhé tři roky před svou jubilejní devadesátkou. Jelikož jsem věnoval článek šokujícímu hororu Vymítač ďábla (1973) i halucinogenní fresce Mzda strachu (1977), bylo by nepřístojné opomenout film, který mladého Friedkina katapultoval mezi absolutní režijní elitu. Připomeňme si tedy nyní Francouzskou spojku (1971). Syrovou kriminálku, v níž vystupuje nejurputnější detektiv stříbrného plátna.

 

Detektiv versus ďábel

Sedmdesátá léta plná filmové progrese a nových hudebních směrů se pozvolna začala roztáčet. Někdejší talentovaný dokumentarista a nadějný režisér William Friedkin má na kontě již čtyři celovečerní filmy. Nejsou nijak zásadní nebo snad dokonce výjimečné, ale mají výborné technické zpracování a třeba takový Kluci z party (1970) platí dodnes za solidní drama plné pečlivě promyšlených dialogů. Zrovna když režisér přemýšlí o podobě budoucího projektu, spadne mu do klína zajímavá nabídka.

Newyorský spisovatel William Peter Blatty slaví se svým románem Exorcista (1971) globální úspěch. Takový bestseller si jistě zaslouží filmovou adaptaci a spisovatel dokonce ví, kdo bude tím režisérem. Friedkin je nabídkou potěšen. Imponuje mu zájem spisovatele i neskrývaný obdiv, jaký chová k jeho skromné filmografii. Bohužel stejnou míru nadšení nesdílejí chlapci z Warner Bros, kteří odkoupili knižní práva. Vedení studia na režijním postu vidí nějakou zavedenou hvězdu, nikoliv zelenáče s mlékem na bradě. Bude trvat ještě pár měsíců, než Warner Bros změní názor, ale pro danou chvíli byl příchod ďábla odsunut do pozadí.

Tou dobou se o slovo hlásila i docela jiná kniha. U nás nikdy nevydaný román The French Connection (1969) od Robina Moora je nápaditou směsicí literatury faktu a napínavých okamžiků. Realisticky popsané kriminální úkony, odhalování odchodů s narkotiky i zkoumání temných nočních ulic plných feťáků a dalších pochybných individuí. O problematickou adaptaci se zprvu staralo menší studio National General Pictures. Projekt však zamrzl na mrtvém bodě a přesunul se pod křídla 20th Century Fox. Hotový scénář od Ernesta Tidymana byl po krátkém tápání předložen Friedkinovi. Autentický děj, jehož středobodem proplouval umanutý detektiv z oddělení narkotik, na režiséra zapůsobil a vnuknul mu zajímavý nápad. Spojit syrový dokumentaristický styl s kriminálním žánrem. William Friedkin, ovlivněný politickým thrillerem Z (1969), sebevědomě zvedl hozenou rukavici. Jeho cílem bylo natočit špinavou kriminálku, kde těkavá kamera zastane funkci náhodného svědka, který zachytává reálné situace.

 

Hodný a zlý

S necelým dvou milionovým rozpočtem v kapse mohl Friedkin začít natáčet. Ještě před první klapkou však musel přistoupit na několik podmínek, neboť se zdaleka nenacházel v pozici, kdy by si mohl určovat vlastní pravidla. Příkazy shora zněly zhruba následovně: nepřekročit rozpočet (což se mu nepovedlo), dodržet natáčecí rozvrh a obsadit do hlavní role Gena Hackmana. Poslední bod byl pro režiséra obzvláště nepříjemný. Svérázný detektiv Jimmy "Pepek" Doyle by dle mínění Friedkina nejlépe slušel Paulu Newmanovi. Finanční požadavky respektovaného herce ale dosahovaly závratných výšin a studio za žádnou cenu nechtělo navýšit rozpočet. Odmítnutí role, nebo královské požadavky se týkaly i dalších zvažovaných hvězd. Namátkou Charles Bronson, Steve McQueen, Lee Marvin, James Caan. Cesta ze začarovaného kruhu vedla pouze k Hackmanovi, výbornému charakternímu herci, který stále čekal na svou osudovou roli.

Za souhru náhod lze určitě považovat i angažování španělského herce jménem Fernando Rey. Právě ten nakonec ztvárnil hlavní zápornou roli, a sice vychytralého francouzského pašeráka heroinu s uhlazeným vystupováním a nervy z oceli. Alain Charnier měl původně připadnout Španělovi Franciscu Rabalovi, jehož si Friedkin vytipoval na základě filmu Kráska dne (1967), za kterým stál kontroverzní experimentátor Luis Buñuel. Bohužel Friedkin si nezapamatoval jeho jméno. Urgentní požadavek si castingové oddělení vyložilo tak trochu po svém a obratem sehnalo právě Reye. I když režisér zpočátku protestoval, nakonec ustoupil, protože Fernando Rey byl jednak perfektně připravený a rovněž hovořil plynulou francouzštinou. Jak se později ukázalo, herecké obsazení tvořilo jednu z klíčových přísad filmu Francouzská spojka.

 

Zákon na place

Kniha The French Connection sice popisuje částečně smyšlený případ, ale Robin Moore si jako předobraz pro Jimmyho "Pepka" Doyla a jeho parťáka Buddyho Russa (Roy Scheider) vybral skutečnou dvojici newyorských policistů, jimiž byli Eddie Egan a Sonny Grosso. Spisovatel zápletku postavil na základě autentického případu z počátku šedesátých let, kdy sehraná dvojice detektivů dopadla nebezpečnou skupinu drogových dealerů. Právě tato skutečnost přiměla režiséra oba strážce zákona angažovat. Egan a Grosso získali menší cameo role a zastali i funkci technických poradců, kteří do vznikajícího filmu vnesli celou řadu užitečných podnětů. Policejní hantýrku, poněkud drsné vyšetřovací postupy, rozbíjení drogových doupat či titěrné shromažďování důkazů s pomocí odposlechů podezřelých osob. Samotný Eddie Egan později přiznal, že Gene Hackman hrál v podstatě jeho a do role vložil i neřesti, které k němu neodmyslitelně patřily. Tedy mlácení grázlů, kladný vztah k alkoholu a prostitutkám.

Friedkin při natáčení vůbec poprvé projevil svou posedlost detaily a vysoké nároky kladené na autenticitu veškerých scén. Této premise nepomáhalo jen časté užívání kamery bez stativu, ale třeba i přítomnost skutečného heroinu během scény, v níž je testována jeho čistota. Fakt, že běžný divák nepozná rozdíl mezi moukou a heroinem, byla pro režiséra v danou chvíli podružná. Friedkin měl k dispozici ty nejšpinavější části New Yorku, ale i s touto výsadou se čas od času nezdráhal porušit pravidla a natáčel na místech, bez příslušného povolení. Jeho pověstná posedlost vizí, časté opakování záběrů a snaha zprostředkovat diváckému oku maximálně autentický zážitek, nakonec zapříčinily neplánované navýšení rozpočtu, z čehož Foxové rozhodně nebyli nadšení.

Paradoxně největší problém spojený s natáčením tvořila hlavní ozdoba filmu. Gene Hackman na to možná nevypadá, ale ve skutečnosti jde o úzkostlivého odpůrce jakéhokoliv násilí a učiněného lidumila. Už úvodní ikonická naháněčka drogového dealera se tak neobešla bez potíží. Dopadeného narkomana měla dle scénáře čekat nakládačka v zaplivané uličce, avšak Hackman se údery pěstmi zdráhal, byť jen naznačit. Na řadu muselo přijít rázné hecování ze strany Friedkina i Eddieho Egana, který herce rozehříval peprnými větami: „Je to přeci zasraný feťák, co dětem prodává drogy, tak mu rozmlať palici!“ Teprve na dvacátý pokus předvedl již značně dopálený herec uvěřitelný výkon.

 

Honička s velkým H

Promyšlený scénář obsahoval několik akčně laděných pasáží, které měly svou podstatou zvýšit tepovou frekvenci výsledného celku. Běžecké stíhání prchajícího dealera, napínavé sledování mazaného Alaina Charniera, brutální razie v pochybných nočních podnicích či rozebírání podezřelého auta do posledního šroubku. Do popkulturního povědomí však trvale vstoupilo především vysokorychlostní pronásledování uhánějící nadzemní soupravy. Legendární sekvence, kdy nervózní Pepek s pomocí zabaveného automobilu pronásleduje zabijáka ukrytého ve vlaku, se stala předmětem častých rozborů a je všeobecně vnímána jako jedna z nejlépe nasnímaných automobilových honiček všech dob. Zároveň jde o jedinou scénu, kde si Friedkin dovolil popustit uzdu fantazii. Ne, opravdu není možné, aby auto v plném provozu mohlo držet krok s vlakovou soupravou, pohybující se průměrnou rychlostí okolo sto šedesáti kilometrů v hodině.

Řemeslná zručnost režiséra, rafinované kamerové úhly a hrátky se snímkovací frekvencí, však bez nadsázky zadupaly jakékoliv logické otázky do země. Celá scéna vznikala bez potřebných povolení, za plného provozu, během jediného odpoledne. Jako ideální destinaci si Friedkin zvolil rezidenční čtvrť Bensonhurst nacházející se v jihozápadní části Brooklynu. Na upravený nárazník automobilu Pontiac LeMans připevnil kameraman Owen Roizman speciální držák s kamerou, čímž scéně dodal potřebný závodní feeling. Snímkovací frekvence kamery byla upravena na osmnáct snímku za vteřinu, což ještě zvýšilo iluzi vysoké rychlosti. V nejvypjatějších momentech ovládá vůz slavný kaskadér a prvotřídní řidič Bill Hickman, ale nemalou část si odřídil i samotný Gene Hackman. Kvůli značné rychlosti a reálně hrozícímu nebezpečí nasnímal všechny záběry ze zadního sedadla sám Friedkin, protože kameraman Owen Roizman měl tou dobou manželku a děti.

V přilehlých bočních ulicích čekala další nastartovaná auta s připravenými kaskadéry, kteří měli dle propočtů jen těsně míjet projíždějící hnědý Pontiac. Časová tíseň a stres na place však způsobily nepřesné načasování, což vedlo k několika neplánovaným kolizím. Tyto „nepovedené záběry“ se staly pevnou součástí finálního střihu. Jednak působí nesmírně intenzivně a také šlo o pohodlné řešení. Shánět po každém nárazu nový Pontiac by totiž nepříjemně zvedlo přidělený rozpočet.

Za zajímavou můžeme považovat i skutečnost, že šlo o jedinou scénu, která nebyla zahrnuta do původního scénáře. Dá se vlastně říci, že k její realizaci byl Friedkin dotlačen studiem. Krátce před schválením natáčení upozornil režiséra šéf Foxů Dick Zanuck na přílišnou dokumentárnost scénáře, potažmo filmu: „Bez pořádné akční scény budeš točit pouhý dokument. Obdivuji tvůj styl, ale musíš najít něco, co naruší přílišnou dokumentárnost filmu.“ Tak se také stalo. Mnohem později Friedkin bez obalu přiznal, že dnes by takovou scénu už nikdy netočil: „V jednu chvíli uháněl Pontiac rychlostí atakující devadesát mil za hodinu. Šlo o šestadvacet bloků, kdy jsme nerespektovali světla na semaforech. Je zázrak, že se nikomu nic nestalo.“ Nejen o této sekvenci bude řeč v následujících odstavcích, kde revoluční snímek trochu rozeberu.

 

Velká ryba

Ve sluncem zalitém pobřežním městě Marseille se schyluje k velké události. Bohatý francouzský obchodník Alain Charnier (Fernando Rey) chce do ulic New Yorku dostat objemnou zásilku prvotřídního heroinu. K tomuto záměru mu má posloužit spojka v podobě nic netušící lokální televizní celebrity Henriho Devereauxe (Frédéric de Pasquale). Luxusní černý automobil, který Devereaux při svých cestách využívá, má fungovat jako ideální skrýš pro jedovatý kontraband. Zatímco dopravní loď s inkriminovaným automobilem na palubě opouští přístav, v New Yorku probíhá další rutinní počínání dvojice drsných detektivů, kteří veškerý čas věnují chytání drogových dealerů. Jimmy "Pepek" Doyle (Gene Hackman) a jeho parťák Buddy Russo (Roy Scheider) si po namáhavém dni chtějí dopřát pár skleniček v nočním klubu Copacabana. Právě zde si podezřívavý Doyle všimne stolu, u něhož sedí známé firmy.

Kromě řadových mafiánů, si konverzaci užívá i jistý Salvatore "Sal" Boca (Tony Lo Bianco) a jeho manželka Angie (Arlene Farber). Pepek dá na svůj instinkt a po intenzivním sledování přesvědčí společně s parťákem své šéfy, aby získal povolení k odposlechům. Tímto způsobem detektivové narazí na horkou stopu vedoucí až do vzdálené Francie. V horizontu dvou týdnů dorazí do New Yorku heroin za více než třicet milionů. Začíná napínavý závod s časem, lemovaný systematickou policejní prací, maximálním nasazením a umanutostí, s níž Pepek k celému případu přistupuje. Alain Charnier zvaný "Frog One" je sice mazaný a kluzký jako úhoř, avšak Doyle hnaný vztekem a touhou po úspěchu připomíná rozjetou parní lokomotivu, která se řítí po kolejích a za žádných okolností nehodlá zastavit.

 

Znepokojivá studie fanatismu

Zatímco italská filmová škola překroutila romantizované představy o mafiánech raného Hollywoodu formou takzvaných poliziotteschi kriminálek, americkou odpovědí byla série surových filmů, které na plátna kin vstoupily s přelomem šedesátých a sedmdesátých let. Bullittův případ (1968), Drsný Harry (1971) a ano, Francouzská spojka. Každý z těchto filmů stavil do popředí drsného detektiva, avšak hrdina Williama Friedkina je ze všech legendárních představitelů zákona tím nejkomplikovanějším. Jimmy Doyle je dokonalou ukázkou muže, z něhož práce učinila obhroublého surovce poháněného nenávistí. Společně se svým parťákem provádí četné razie v drogových doupatech, kde o bití a kruté výslechy není nouze. Navzdory své nenávistné povaze Doyle rozhodně nepůsobí jako nějaký vyrovnaný suverén. Ve skutečnosti se tento policejní workoholik zase tolik neliší od kořisti, kterou sám pronásleduje, neboť závislost na drogách je ekvivalentem Pepkovy posedlosti prací.

Francouzská spojka se dá rozdělit do několika vizuálně odlišných pasáží, kde každá symbolizuje nejen civilizační rozklad, ale i ten osobnostní. Prosluněná a vzdušná Marseille, pod jejímž povrchem hnije cosi zkaženého, až ironicky kontrastuje s uzavřenou, takřka klaustrofobickou atmosférou špinavého New Yorku. Symbolem „drogového města“ v srdci Ameriky, kde dvojice oddaných rytířů bojuje s podvratnými praktikami nezákonného establishmentu. Samotný New York je rozdělen do dalších dvou městských čtvrtí. Manhattan připomíná ráj bohatých, po moci prahnoucích lidí, kdežto Harlem je stokou plnou feťáků, násilníků, zlodějíčků a tvrdých policistů. Krátkou zastávku nám dopřeje i pohled do Washingtonu, čistého města bez života, odtrženého od skutečných problémů pramenících z temných ulic a zatuchlých pajzlů.

Nervní střih a trhavá práce ruční kamery, umocňují riskantní, leč neúnavný postup vpřed, se kterým detektivové ke svému velkému případu přistupují. Ostatně i ikonická, na nebezpečné situace bohatá akční sekvence s pronásledováním nadzemní dráhy, je v důsledku odrazem Pepkovy umanutosti. Přímočaře podána honička připomínající divoký průjezd úzkým tunelem je vlastně jen dalším nezbytným prvkem tolik příznačným pro tepající dynamiku celého snímku. Scéna nepůsobí nuceně, neuvěřitelně nebo snad vyumělkovaně, ale zároveň divákovi nedává ani očekávaný pocit z dobře natočené zábavy, jelikož nás její syrové provedení záměrně upozorňuje na Doylův nezdravě rostoucí fanatismus.

A právě fanatismus dosahuje svého maxima s blížícím se závěrem filmu. Detektivové již mají všechny trumfy v ruce a Doyle pronásleduje prchajícího Charniera do útrob odporné polorozpadlé budovy. V tuto chvíli je detektiv naplno pohlcen svou posedlostí. Šílenství mu mysl zatemňuje do takové míry, že si odmítá připustit i smrt federálního agenta, kterého nešťastnou náhodou právě zastřelil. Smyslem Doylova života je v tomto okamžiku jen marné pronásledování kluzkého kriminálníka. Finální koncovka dosahuje svou impozantní silou apokalyptické vize, v níž pozůstatky zaniklé civilizace spočívají na podlaze ničemné budovy. Žádná budoucnost, jen rozklad posledních nadějí. Vstupní dveře, kterými Doyle prochází, jsou pomyslným portálem vedoucím do srdce samotného pekla. Strohá věta: „Alain Charnier nebyl nikdy dopaden,“ je posledním dílkem mozaiky dotvářející nejednoznačné vyústění dějové linky. Krajně depresivní závěr je přesně tím, co Francouzskou spojku tolik odlišuje od celé řady dalších, podobně uchopených snímků.

Na knize Robina Moora byla provedena taková spousta změn, že z reálného základu zůstala pouhá kostra, avšak scenárista Ernest Tidyman do příběhu přidal dostatek fiktivního masa, aby měl Friedkin s čím pracovat, což platí i pro perfektně vybrané herecké obsazení. Gene Hackman je ve své roli monstrózní. Z úst herce působí každý dialog věrohodně skoro jako předem daný zákon, který divák hltavě přijme ještě před tím, než vejde v platnost. S postavou Jimmyho Doyla nám před očima oživla děsivá cílevědomost a chladnokrevné odhodlání zvítězit za každou cenu. Autentická agresivita, s níž Doyle a Russo přistupují k četným policejním raziím, může působit poněkud vzdáleně. Třídní boj dvou bílých detektivů, kteří terorizují výhradně černošské etnikum, by dnes asi těžko prošlo, obzvláště, když tak dvojice činí nikoliv z principu, ale spíše pro posílení svých nervních eg.

Těkavá kamera Owena Roizmana funguje v rovině účinného nástroje, se kterým William Friedkin zkoumá nuzné části městských zákoutí. Polodokumentární styl je účinný i díky tomu, že četná panoramata a strašidelné uličky tonoucí v noční temnotě neprošly žádnou úpravou. Doslova ničemná realita bez příkras. Neradostná změť barů, městské hromadné dopravy a odpadků lemujících chodníky, je dokonalým hřištěm pro celý herecký ansámbl. Ať už jde o menší role nebo stěžejní postavy, každý předvádí soustředěný výkon, který kočíruje velký šéf v režijním křesle. V důsledku je úspěch Francouzské spojky dílem všech, kteří se na ní jakkoliv podílely. Stejně jako v případě následujících snímků, bylo záměrem režiséra ponechat své diváky znavené a potlučené, ovšem s reálným pocitem, že právě viděli něco neuvěřitelného, čemu ovšem bezmezně věří. Francouzská spojka tuto definici více než splňuje.

 

Černý kůň

Inovativní kriminální epos se stal skrytým trumfem čtyřiačtyřicátého ročníku udílení cen Akademie. Z osmi nominací jich film úspěšně proměnil rovných pět. Nejlepší film, režie, adaptovaný scénář, filmový střih a herec v hlavní roli (Hackman). Získal někdy Oscara film s tak depresivním koncem, jakým disponuje Francouzská spojka? Nemyslím si. Snímek bezpečně pronikl i do srdcí filmových fanoušků. Jeho slavnostní uvedení datované na 7. října 1971 zažehlo šňůru, na jejímž konci stála exploze v podobě utržených sedmdesáti pěti milionů. Předpokládám, že neplánované navýšení rozpočtu bylo režisérovi rázem prominuto. Francouzská spojka nakopla kariéru Williama Friedkina, Gena Hackmana i Roye Scheidera, jehož výborný výkon unikl zlaté sošce jen o prsa. Naproti tomu všestranný španělský herec Fernando Rey svou kreací neohroženě vstoupil na půdu Hollywoodu a v následujících letech ztvárnil celou řadu dalších hodnotných rolí.

Bohužel úspěch s sebou často nese i svou odvrácenou tvář. Friedkin byl policisty pranýřován za natočení scény, ve které Pepek nekompromisně zneškodní nebezpečného vraha, protože skutečný představitel zákona by prý nikdy podezřelou osobu nestřelil do zad. Proti tomuto nařčení se režisér razantně ohradil s konstatováním, že měl po ruce pravého detektiva, který mu kontroverzní záběr sám posvětil. Tím se pomalu dostávám k smutnému osudu Eddieho Egana. Vedení newyorských policejních složek (NYPD) došlo po důkladné úvaze k závěru, že film vrhá na policisty špatné světlo a jelikož Egan byl na place až příliš aktivní, stal se z něj ideální obětní beránek. Krátce po uvedení filmu zažádal Egan o odchod do důchodu. „Odměnou“ mu byl vyhazov za starší přestupky a odstupné ve výši necelých tří set dolarů. Někdejší policejní eso Eddie Egan zodpovědný za tisíce provedených zatčení tak odešel jako zpráskaný pes bez nároku na penzi.

 

Kriminálka, která nestárne

Francouzská spojka je krásnou připomínkou poctivé filmařské práce. Možná že některé prezentované policejní postupy již značně zestárly, což se ale ani v nejmenším netýká filmu samotného. William Friedkin se stal propagátorem inovativních režijních postupů, které v průběhu let převzal nejeden režisér. Z jeho stylu například částečně vychází i britský filmař Paul Greengrass, jehož virtuózní užívání ruční kamery je pro mě osobně už trochu divoké. I přes vysoký ratiing udělený za vulgární mluvu, rasistické narážky a koncentrované násilí, se z Francouzské spojky stal fenomén, který se dočkal i přímého (velmi solidního) pokračování.

Polodokumentární kriminální thriller Francouzská spojka je zhmotněným svědectvím o morálně rozpolcených policistech ze starých časů, kteří se pohybovali v krajně nepřátelském prostředí. Tito životem ošlehaní chlapi museli užívat drsné praktiky k tomu, aby na ulici vůbec přežili. Kdyby film vznikal v současnosti, musel by divákům předložit nějaké vykoupení pro hlavního hrdinu. Musel by vysvětlit letmou zmínku o tom, že Pepkův instinkt stál v minulosti život dobrého policisty a jednoznačně by musel ubrat plyn ve scénách, kdy Pepek se svým kolegou trýzní černošské obyvatele New Yorku. Tohle všechno však průkopnický film Williama Friedkina ignoruje. Nabízí nám „jen“ fascinující výseč ze života prací posedlých strážců zákona.

---