Epizoda

Albín Brunovský:  Dáma v klobúku I (Vdova)  1981

Lze na klobouku nosit vzduté moře

i s trosečníky na záchranných člunech,

na kocábkách, jež slané vody plné

se potápějí?   Svědčí o pokoře

tma v očích dámy, v kterých by měl hořet

spíš spásný maják?  Spílá jí a klne

sbor mořských vlků - každý křičí: Tu ne,

hned zapřáhne tě a pak s tebou oře.

Ta paní se prý učí od pavouků,

jak snadno kořist lovit do svých sítí,

jak vysávat ji až do morku kostí.

Muž z osidel se nikdy nevyprostí.

Až příliš pozdě se pak vyděsí ti,

kdož vzduté moře spatří na klobouku.

Albín Brunovský:  Pekný deň, 1982

Dav svatebčanů na vrcholku léta

se zvolna schází v romantickém háji

a číše vína mnohým pomáhají

se seznamovat...  Příbuzenstvo splétá

síť konverzace: Švagr! Strýček! Teta!

Než přijdou všichni, obřad nezahájí

dva, kteří tady hlavní roli hrají

a růže vzduchem nesmí zatím létat...

On na lodičce k břehu právě míří,

ta, jejíž tělo závoj pouhý halí,

vstříc mělkou vodou ženichovi kráčí...

Ve vlídných tvářích klid se lidem zračí,

jak sochy by tu na pažitu stály

v svých krásných šatech, jež barvami hýří.

Hanko,

vážím si toho, že sis mě našla.

Já jsem některými pohádkami posedlá. Zvláště inspirativní je pro mě pohádka o Sněhové královně. Už jsem toho o ní pro Písmák napsala dost, ale teď by se k nim, vzhledem k roční době, možná hodilo něco přidat.

pri čítaní tvojich veršov si hovorím - keby som vedela "básniť", napíšem to presne takto...sú mi veľmi blízke obsahom aj spôsobom podania, ľahučké, plynulé...asi najviac Ruženka

"Ty, který chtěls prý oporou vždy být mi..."

Horolezec

Dál meluzína skučí nad vrcholy

těch velehor, kam nikdy nevystoupíš.

Dál stojíš slabý, nechápavý, hloupý

sám na úpatí...  Nikdo nechlácholí

už "hrdinu", že před sebou má roky

na výstupy, jež jednou se snad zdaří.

Ne - kolik šancí ještě mají staří?

Už nemůžeš jak lichvář na úroky

se spoléhat na "cenné" zkušenosti,

na pevnou vůli, štěstí, na počasí,

jež nelepší se...  Nenadejdou časy,

kdy odhodlaně úkolu se zhostíš

                 a vystoupíš výš nežli kozorozi

                 i kamzíci...  Spíš podagra ti hrozí.

Perníček

Když se v temném hvozdu setmí,

jsme zas náhle jenom dětmi.

Je nám úzko, neboť kdoví,

co se támhle skrývá v křoví.

Mařenky a Jeníčkové,

zdi a krovy perníčkové...

Uloupnem si - sousto sníme,

neptáme se, jestli smíme

nějaké té ježibaby.

Jsme tak mlsní, drzí, slabí!

Musíme mít vše, co chceme:

sladké cihly, z krému cement,

z marcipánu dveře, kliku,

z úsměvů a cukrbliků

kamarádské dialogy.

Nebaví nás chladný logik.

Když se v temném hvozdu setmí,

jsme zas náhle jenom dětmi.

Je nám úzko, neboť kdoví,

co se támhle skrývá v křoví?

Růženka

Tam za oknem svou podobu teď hledá

má zasněžená bledá zahrada...

Já v ranním šeru tvou tvář postrádám,

když na lůžku se za svítání zvedám

a hledím do tmy, zamyšleně čekám,

až na tapetách růže rozkvetou.

Den, smutný malíř s chudou paletou...

Dál padá, taje, po skle okna stéká

jak chladná slza vločka za vločkou.

Tys odešel do lednového přítmí.

Ty, který chtěls prý oporou vždy být mi...

Spát do jara! Být zimní babočkou.

Jak Růženka zas na polštář si lehám,

tam za oknem se tiše prostírá

sníh - bílý ubrus...  Růže otvírá

své květy na zdi.  Trny - krutá něha!

A přece usnu zachumlaná v růžích.

Jak motýl budu do jara jen spát.

Proč odešel už nebudu se ptát

víc prince, který - - polibek mi dluží.

Atticusmi sedí :)

no do nějaké míry, co vím já

Tvoje věci už pak jsou košaté a prostě tohle umíš

Poetko,

pan Atticus je velmi pozitivní člověk. Je otcem, propaguje, když ne vztahy na celý život, tak vztahy nadlouho. I v pohádkách jde o to, aby se "ti dva" nakonec vzali a žili spolu šťastně až do smrti. V pohádkách se často stává hloupý Honza králem nebo Popelka královnou. Ale co z toho vyplývá? Že skutečným štěstím je pouze život na výsluní, v centru pozornosti všem na očích?  Ti největší narcisté o to určitě nesmírně stojí a stojí o to i sám Atticus, který ochotně pořádá veřejná čtení ze svých sbírek, kde recituje své veršíky v masce.   Moje Popelky jsou ale dobrodružné povahy. Baví je, že všechny oslní na královském bále a pak jednou provždy zmizí do tmy.  Šťastně se nakonec vzít a do konce života žít na jevišti?  Brrr! To rozhodně ne.  Je jen otázkou času, kdy si pan Atticus svou masku nakonec sundá. Skutečný dobrodruh si ale svou masku nemůže sundat nikdy. Byl by to jeho konec. Přestal by existovat. 

Jsou pohádky, co končí vždycky v půli....To mě zaujalo...Krásné byť posmutnělé... Občas to tak v životě bývá....

Kočkodane,

jsem ráda, že mě rád čteš... Jako autorka tu budu fungovat asi do konce kalendářního roku. Pak už se tady budu objevovat jen jako komentátorka a kritička.

Je sázka na jistotu číst si tvoje dílka.