tatra

Ráno jsem se probudila a otevřela oči. Žiju. Koukám na anděla se svým obličejem, co mi jednou doletěl v balíčku poštou… A mami, zítra se ti zase narodím. Dala jsi mi svoje jméno po všech těch prokletých svatých a umíněnou paličatost lomu. Jen těžko vylomíš kámen bez slz. Mami?

Pozvala jsem ty své dva chlapy na večeři a přifařila se i naše malá. Amélie. A tak jsme vyjeli do Malé Morávky k jedné chalupě, kde je kromě jídla i dětské hřiště a uvnitř nepostradatelný hrací koutek. „Babi, budou tam i kočičky jako na Hvězdě?“ ptá se mě radostně.  „Tak to nevím.“ Kočky nebyly, ale houpačky a klouzačky ano. I dřevěná kladina. Objednali jsme jídlo, Meli chtěla kini a řízeček. Mám pocit, že snad všechny děti milujou nezdravé hranolky s kuřecím řízečkem, což se věrně odráží v každém jídelním lístku s dětskou nabídkou. Malá střídavě houpala sebe a plyšového Baryka, pak jsme sjížděli klouzačku. Vydržela, já taky.  Konečně dosedla na židli, upíjela to své kafe a koukala, jak je krásný svět. A najednou vyjela ven. Velká hrkací tatra objevená v hracím koutku. Bleskovou rychlostí projížděla mezi stoly, rušila veškerou komunikaci, odsunovala židle, třepala obzorem představivosti návštěvníků.  Usmívali se. Viděli sebe, vím to. Po delší chvilce nám paní donesla objednané jídlo. Kiny s řízečkem nikde. Uběhla delší chvilka, chlapi nos v talířích a   nic. Vzala za ruku posmutnělou vnučku a šly do kuchyně. Paní kuchařka i servírka se omlouvaly, vzduch se chvěl smíchem a za chvilku se nesl Talíř. Tatra mezi tím vším dělala okruhy. Najednou neměla ani hlad. V duchu jsem se usmívala, jak dlouho kdo a co vydrží… Děda ukradl první hranolek. Koukal mu z pusy jako cigárko. „Dědo! Ty mi jíš hranolky!“  Nechápu, jak to mohla vidět. Ale i včely mají pět očí. Čí je to vlastně dítě? Doběhla ke stolu, dala do pusy příděl a tra dá. Ale    ohlédla se. Dědovi čouhal z pusy další předmět doličný. „Dědo?“ Najednou tatra zajela dovnitř restaurace. Oddechla jsem si. To ticho. Před bouří…Za chvilku se vynořila v plném obsazení. Dojela ke stolu. „Mám krabičku.“ Otevřela box, vysypala z talíře hranolky, řízeček, zaklapla víko a usmála se na dědu. „Tak.“ V očích manžela se mihl nevěřícný údiv. Čumí jako puk, přišlo mi.  V duchu jsem se válela smíchy. Je po něm. A on tvrdí, že to dítě s ním nemá nic, ale nic společného… Vzpomněla jsem si, jak si kdysi hrdinně koupila u automatu kávu. Jednu mi liskl. Sedm korun! Někdy, někdy čáruju. Po svým. Jsem tu ráda. Máme s malou společné tajemství. Hada na zahradě pod gumovou podložkou, co se na něj chodíme dívat. Má brnění z bronzových šupin a na klopě odznak s nápisem Sen.