10. Konečně o té Montezumě / 11. Papouškárium

10. Konečně o té Montezumě

Kdysi to bývala rybářská osada, a co si budeme nalhávat, dodnes je to spíše taková obydlená zatáčka v džungli. Dokonalé ztělesnění sloganu “tady chcípl pes”. Ovšem pozor – pes s rodokmenem. Pan pes. Už desítky roků se tento zapadákov těší návštěvám poněkud svérázných cestovatelů z celého světa lačnících po ekoturismu, přírodních divech a alternativním životním stylu. Mnozí američtí hippíci, kteří od šedesátých let ještě nevystřízlivěli a zapomněli odjet domů, vypadají pořád stejně šťastně, snad jen o něco zchátraleji a opotřebovaněji.

Nikdo se nikam nežene, nikdo v podstatě nic nedělá. Po ulicích se potulují vlasatí beatníci a bosé divoženky, prodávají dřevěné korálky, batikované dečky, výrobky z mušlí a další etno-bizarnosti, nebo prostě zevlují na náměstíčku, pokuřují a nasávají. Duch květinových dětí a otevřených myslí je cítit na každém kroku. Grafity, malé kavárny, malé restaurace, malé obchody plné nejrůznějších podivuhodností z konopí. Oficiální prodejci vám nabízejí konopné výrobky s vysokým obsahem CBD, neoficiální prodejci zase s vysokým obsahem THC. Nenajdete tu sice poštu nebo banku, ale například každý večer se můžete zúčastnit vystoupení pouličních kejklířů, každý víkend nějakého koncertu a každý květen mezinárodního filmového festivalu.

Cesta od vodopádu (povšimněte si jednotného čísla, ano, další dva divy přírody jsme se jednohlasně rozhodli ignorovat) nás fyzicky i psychicky zmohla, a tak hledáme restauraci, kde bychom si odpočinuli u dobrého pití. Není to snadné, přestože je vesnice tvořena z převážné většiny restauracemi. Hotel, hostel, hospoda, restaurace, cestovní agentura, masáže, obchod se suvenýry, hostel, restaurace, masáže, penzion, restaurace, cestovní agentura, řada stánků se suvenýry, malý hotel, velký hotel, plážová restaurace. Tímto jsem popsal všechny budovy v Montezumě. Plážová restaurace není špatnou volbou, jelikož člověk může při pití zároveň pozorovat naprosto úchvatný západ slunce, které zde mizí za obzorem velmi pomalu a zcela zdarma, na rozdíl od piva Imperial za patnáct set Colonů, které ve mně mizí nečekaně rychle. Naštěstí mě od dalších konzumačních prostopášností uchraňuje manželka sdělením, že nutně potřebuje místní sim-kartu do telefonu, aby se jí ostatní zájezdníci mohli dovolat, kdyby měli problém, taková obětavá duše je ta moje žena, a proto musíme neprodleně navštívit nejbližší sim-kartářku, než zavře krám, anžto se stmívá.

Doteď jsem netušil, že zakoupení telefonní sim-karty vždy předchází odebrání otisků prstů, ofocení pasu a vyplnění několikastránkového dotazníku. Tím ovšem nic definitivně vyřízeno není, jelikož indiánka za přepážkou potřebuje transakci nechat předběžně schválit radou starších a dvaceti nadřízenými a posílá jim dotazník faxem. Máme si přijít zítra. Nebo raději až ve středu. Nepomáhá škemrání, vyhrožování ani drobný úplatek. Užuž jsem se chtěl dát do usedavého pláče, když se v krámě objevil průvodce Jakub. Vzal si slečnu stranou, vlídně k ní promluvil jakýmsi kečujským dialektem, chvilku se oba smáli a netrvalo dlouho, už se karta natrvalo zabydlela v manželčině mobilu. Z toho je vidět, jakou máte ve světě vážnost, když plynně hovoříte pouze jazykem alžbětinské Anglie se stratfordským přízvukem. Pche! Od zítřka se začnu učit indiánsky. Vinnetou je mi svědkem.

*

11. Papouškárium

Nalevo od příjezdové cesty k hotelu jsem objevil tajemnou cihlovou zeď. A ve zdi branku. Odemknutou. A za brankou zahradu. Rozlehlou. Úzká cestička, vinoucí se mezi bujnou vegetací míří ke dvoupodlažní dřevěné stavbě, která vypadá jako přerostlý altán. Uvnitř nacházím recepci, šatnu, posilovnu, masérnu, sprchy a saunu. Venku jsou čtyřicítky teploty, v neklimatizovaných místnostech padesátky, ale to nic není, vy se můžete klidně vypotit v sauně. Ano, čtete správně, v klasické finské sauně. Chápu, že například kryokomoru by leckdo uvítal, ale koho proboha napadlo zřídit v tropech saunu? Kdyby třeba přijel zájezd masochistů? Není divu, že celé zařízení zeje prázdnotou, nikde ani noha.

Jen co projdu skrz budovu, vynoří se krásný venkovní bazén. Voda chladná, čistá, prakticky nedotčená. Vedle bazénu lehátka přímo vybízející k natažení a venkovní bar. Bohužel také prázdný. Úplný tropický sci-fi ráj. Kousek od bazénu stojí prostranná ptačí voliéra, kterou z venku okukují divocí, šarlatově rudí papoušci. Uvnitř se popelí tři slepice, dva pávi a čtyři perličky. Pěšinka ovšem vede dál krotkou napodobeninou tropické džungle, kde každý strom a každý keř má svoji jmenovku v latině a španělštině, vine a kroutí se k dalším a dalším obřím voliérám s nespočtem druhů papoušků. Občas se strhne veliký křik, když se volní venkovní opeřenci posmívají těm arestovaným, nebo naopak ti tlusťoučcí a opečovávaní v klecích urážejí ty divoké špinavé bezdomovce.

Poslední voliéra, hned vedle westernově vyhlížející ohrady s koňmi, má podobu průhledného stanu s dvojitým vchodem skrz síťové drapérie. Uvnitř je horko, dusno a vlhko jako v prádelně. Přesněji řečeno – jako v malé prádelně uprostřed velké prádelny. Okamžitě se mi orosily brýle, záda i čočka fotoaparátu. Malá krmítka s kousky ovoce ponořenými do cukrového sirupu dávají tušit, že se jedná o mariposario, chovnou stanici motýlů. Věřím, že v plné sezóně musí být voliéra plná zářivě modrých křídel vzdušných klenotů Střední Ameriky – motýlů Morpho menelaus, ovšem dnes se prostorným motýláriem prohání jen nemnoho zástupců tohoto šupinokřídlého hmyzu. V rychlosti si oba jedince fotím a prchám na vzduch.

Venku se najednou prohánějí desítky jiných motýlů, které jsem před tím neviděl. V tu chvíli si uvědomuji, zač jsou placeni místní průvodci – vidí to, co my nevidíme. V tom je ta přidaná hodnota. Na druhou stranu kdyby bílí turisté hned viděli to, co vidí domorodci, tak se sami do lesa ani do vody nikdy nevydají. A pokud by je to náhodou napadlo, za tím účelem jsou na hranicích hotelového pozemku přece ploty z ostnatého drátu a velké cedule s varovnými nápisy v angličtině, které se sebevražedné nutkání hloupých gringos snaží zkrotit.