Jednou to skončí

Jdu tam, a už to dokazuje, že musím být šílený, šílený jak slunce, který se pořád nesmyslně točí ve svým ramenu galaxie kolem černé díry, jako země kolem hvězdy, jako měsíc kolem planety, jako paraziti kolem střev. Jsou tam dlouhé, dřevěné lavice a dlouhé, dřevěné stoly a ze všeho kouká ten ledabylí luxus, předstírají, že o něm ani neví, ale nikdo jim to nevěří, každý chápe, že tohle je záměr. Nám vyhradili vlastní kousek přepychu, jen malý kousek, zas tak významní nejsme, víc náš stužkovák nepotřebuje, další akce, která předstírá velkolepost, zrodila se, a doufá, že bude něčím úžasným, a já doufám s ní, zatím to vypadá jako peklo, jak se to říká? Peklo jsou ti druzí? Ne, že bych neměl rád lidi, nemám rád specifický druh lidí, ten druh lidí, kterých jsou plný ulice, krámy, školy, úřady, prostě celej svět, a jsou i tady, nudní pancharti, co se poctivě učí a dodržují pravidla, co čekají až něco skončí, aby oni mohli začít, třeba se tady utrhnou ze řetězu, třeba uvidím trochu zábavných chyb, pochybuju o tom, takže se budu držet u svých přátel, kteří umí žít, a čekat kdy si nikdo nevšimne, že jsem si šel zahulit trávu, možná to i přežiju. Za oknem proletěl pták, a ten pták mohl být Bůh, mohl být ďábel, mohl být cokoliv, ale nejspíš to byl jen pták, připomíná mi jednu povídku, kterou napsal můj bývalý, byla o vrabci a jeho spáse, byla o hranicích duše, o tom, co jí ještě má, a co už ne, líbila se mi, měla v sobě šílenství a cit.  

Tohle kluka, tohohle spisovatele, jsem nedávno potkal, dotáhl jsem na nějakou rodinou akci, kde se oslavovalo, ale já nevím co, a jen dvě sestřenice a jeden bratranec stály za to, ten bratranec má divoký, šílený pohled a příliš duše pro to jeho malé tělíčko, rozdrtí ho zevnitř, bude se rozpínat a on trpět, tak dopadají ti nejlepší, a s těmihle jsme se zdejchli, zmizeli, co nejdál, ještě šel můj malý bratr, roztomilí skřet, který má už teď úsměv jak Casanova, tohle procesí táhlo ke hřišti, z nějakého důvodu podobné skupinky vždycky končí na hřišti, jakoby nebylo nic lepšího, než se houpat na starých houpačkách, a tam byl on se svými přáteli, pořád stejně obrovský, má minimálně dva metry, prostě obr, sedli jsme si k sobě a kecali, všichni mluvili a jeden z jeho kámošů se koukal jak funebrák na cizí rakev, můj kdysi milovaný a já jsme diskutovali o literatuře, oba máme rádi emoce ve slovech, přátelé postupně mizeli a já musel odvést bratříčka zpátky, objal mě, málem se rozbrečel a pohladil mi tvář, ještě se mnou neskončil, miloval jsem ho, ale to bylo dávno, má hezké oči.  

Zas lítám ve vzpomínkách, jako by mi nebylo teď dost dobrý, jenže mě nebylo dost dobrý ani tehdy, ani potom, to je základní kámen pokroku, neustálá nespokojenost a touha, Buddhisti tvrdí, že touha a nespokojenost jsou kojné utrpení, ale už jim plně nedochází, že na utrpení stojí největší výtvory lidstva, Tesla, Thompson, Van Gogh, ti měli hodně daleko ke spokojenému životu, a bůh ví, jestli o něj vůbec stály, jo, tohle je na umění a životě hnusný, začínáš být šťastný, a je to příšerný pocit, bojíš se, bojíš se, že něco v tobě umře, že v tom štěstí nepřežiješ, že už nedokážeš psát, a ztratíš to jediné, co ti dávalo smysl, tohle je tragédie řeckých rozměrů.  

Možná jsem měl přínýst zbraň a střílet venku do křoví, jenže já žádný revolver ani nic jiného nemám, takže musím zůstat sedět a poslouchat, samé řeči a mě v hlavě hraje BANG!, to je jiná písnička, vážně bych měl sehnat zbraň, někdy si zastřílet, roztrhat prdel pár plechovkám, uvolnit trochu patologického vzteku, hrát si na drsnýho kovboje, co přijel ze západu na koni, z masa a kostí nebo oceli a benzínu, nezní to vůbec špatně, ale kde to v osmnácti sehnat? Někde jsem četl, že Berkowitzovi, americkému sériovému vrahovy, každý výstřel nahrazoval sex, pistol byla jeho penis, teď se s tímhle vědomím podívej na vojáky a buď vážný, když si tak drží ty sví obrovský pušky a jsou na ně děsně hrdí. 

Všude kolem sedí starý, tlustí Američani, co na tom, že nejsou ani tlustí, ani staří, a rozhodně ne Američani? Základní charakteristika sedí, to důležitý sedí, hned máš jasnou představu, a to stačí použít pár pochybných přirovnání, jen čekám, kdy si obléknou stejné uniformy, ne, ne úplně stejné, bude to víc druhů, třeba i sedm, hezky se rozdělí a každá skupinka se bude držet toho svého, stejně to už dělají, já taky, nejsem žádná vypadlá pružinka, co se dostala z toho stroje, natahuju se a stahuju, aby to všechno pěkně fungovalo. Jasně, že mě to sere, jsem neustále nasranej, proto chci tu zbraň, ale to je v pohodě, mám od psychiatra sví prášky, nějaký antidepresiva a stabilizátory nálad, takže jsem v naprostým pořádku, a i kdyby ne, nemám čím začít střílet, kolik lidí můžu zabít nožem? Tak dva? Dva jsou v rozmezí povolených ztrát.  

Tak jo, zpátky k tomu důležitýmu, v kapse jsem měl pár gramů trávy, narvané v cigaretách, ze kterých jsem vyrval kosti, vnitřnosti, nebo jinou metaforu pro tabák, vždycky to tak dělám, nějaká krabka se doma najde a jinak to neumím. Tuhle magii mám od Kristy, mojí Kristy, co nikomu nepatří, na náhrobku bude mít hezkou fotku a nízký čísla, možná, spíš jsem jen melodramatický, ale mělo by to své kouzlo, má to své kouzlo, mladá smrt, vybourat se jak James Dean a umřít v šestadvaceti, to je fuk, na tom nesejde, sejde na tý trávě, počkám až se valná část opije, tady budou pít skoro všichni, je to velký den, a já se vytratím ven, zatím jen sedím a neustále klepu nohou, jako bych v ní měl pružinky, co se pořád natahují a kroutí, jako bych byl malý, rozbitý strojek s prošlou zárukou. Dost možná jsem víc než to, možná jsem ten, před kým prarodiče varují vnoučata, bacha na toho divnýho pána, co nosí roztrhaný oblečení, boty mu sotva drží pohromadě, a tvrdí, že tráva je v pohodě, párkrát si s ním zahulíš a najednou prodáváš televizi, abys měl na dávku perníku.  

Shrneme si, co zatím máme, až nechutně luxusní hospodu, bandu profesorů a studentů, a mezi nimi jen pár těch, kterým můžu říkat lidé, to není moc, ale dá se s tím pracovat, třeba když dost dlouho počkám, tak se něco ošklivě posere, mohli by se mezi sebou porvat a zbytek by to sledoval jak Římané, křičel by a skandoval a do toho šílenství by skočil tygr, no dobře, nic se nemusí posrat takhle zle, ale aspoň trochu, malinko, žádný večírek nestojí za to, dokud jde podle plánu, a tady jim to zatím vychází, u baru si kupují předražené pivo a občas panáky, kluci, kterých je tu překvapivě málo, se výsměšně bratříčkují s profesory, a nad tím vším šajní lustr, protože lustr nemůže chybět. Zatím ani nelituju těch okolo, co nemají s naší party nic společného, bože, jak moc jich chci litovat, kvůli neurvalému, hřmotnému, čirému, nádhernému, našemu bláznovství.  

Tak, a jdu ven, zapalovač i krabku mám, nic nechybí, noc je temná a hvězdy jsou krásné, září a blikají, měsíc svítí jako dračí chřtán, kterému došli pekelné zášlehy ohně a jen tak impotentně odráží cizí světlo, není v tom nic mystického, dneska ne, je to jen ukradený kus slunce na studeném šutru, a pod tímhle vším si sednu na ledovou zem a hulím, jen ať mi to stoupne do hlavy, jen ať to ze mě táhne, na pověsti mi to neuškodí, ta nebyla nic moc nikdy. Natáhnout a zešílet, správně. Vrazím zpátky dovnitř, někteří jsou opilí a šílení, jiní ještě pořád příčetní, a já stojím stranou toho všeho, ani šílený ani příčetný, prostě existuju, i když si tím nejsem stoprocentně jistý. Chtěl bych se napít a ukázat jim, jak se to dělá, ukázat všem těmhle amatérům, jak do sebe kopnout lahev vodky a pokračovat ve večírku, tohle by zvládli tak dva další, ten zbytek by se propadl do pekelných hlubin a blaženě usnul pod stolem, ale nic takového nemůžu, už ne, zbyl mi jen tupí výraz v očích. Travka začíná působit a já se bavím se svými přáteli, pěkně ujetými magory, jsou geniální, tihle chápou, s nima to je sranda, zábava, rozumí velikosti večírku a smíchu, rozjedem to! Dokud ještě mám chuť tančit, filozofovat a objevovat, dokud mám ještě chuť žít!  

Podobnej nápad měli i jiní, hlavně on, kluk, co nejspíš každou přestávku šňupe na záchodech a kdysi měl nějaké nadání, populární idiot bez charakteru nebo duše, já jsem hajzl, to plně uznávám, ale mám své vlastní zásady a těch se držím, to je ten rozdíl mezi mnou a tímhle bastardem, který se tváří jak sám Čingischán, kdyby si Čingischán někde sehnal tank a měl ten nechutně sebejistý výraz, jaký mají všichni v tanku, přesně ten výraz, který máš chuť rozdělit petardou na milion částí. Moje nenávist ani tak nepramení z toho ksichtu, je to složitější, nic nemůže být jednoduchý, a když je, tak ti lžou, a tohle je složitý na hluboký, nechutný, psychologický rovině, nad kterou by Sigmund Freud slintal blahem, cítím se vedle něj méněcenný a bezmocný, a bezmoc mi připomíná šikanu a znásilněním, vidíte? Freud by slintal. Tenhle kluk patří k těm, kteří se nebojí umřít, feťáci, alkoholici, závodníci, ti, co jsou nejblíž smrti, se jí nejmíň bojí, nemají na to čas, na motorce, která řve jak jaderná exploze, sotva vnímáš zatáčky, natož kostlivce ve starých hadrech a s tupou kosou. 

Je tu málo skutečně šílených bestií, těch, co klidně po nocích místo spánku mlátili do kláves, jen aby mohli ráno vstát a zažít něco, o čem stojí za to psát, přesně tyhle bestie, který si neustále spojuju s literáty, ale tyhle magoři dělají všelicos, někteří jezdí nazí na motorce a jiní pořádají svatby, je to fuk, jde o ten zápal, o tu lásku, která ti nechce ublížit, ale nejhorší nejsou ti, co nám přišli ublíží, občas mnohem víc bolí slepá láska, a ani na ní nemůžeš být nasraný, láska ti vezme i potěšení z nenávisti, proč to ale řešit? Dneska tady sedím s bestiemi, zbytek se kouká, jak kdybychom byli sjetí andělé, andělé z dávkou v žíle a posledním, bolestně chromým úsměvem, ale my jsme něco jiného, žádní andělé, ani feťáci, k tomu tady mám blízko jen já, oni se drží zkrátka, netuším, co jsme, ale jsme, to je víc, než může říct většina.