lamentace no

no jo no...

už to tak mám a šmytec..

((...)).

Ty dva řádky na konci jsou scestné (zavádějící, ..., odvádějící od našeho Otce nebeského, etc.), a kvůli těmto dvěma nemohu napsat, že se mi báseň líbí... (nemluvě o tom, že použít snad nejhrubší absolutismus zde snad také nebylo nutno...).

Něco na tom bude... ty poslední dva řádky nemusí vždycky platit, myslím si... řekla bych, že "dokonce i když tomu nedáváme šanci"... 

Ano, je to možné :)

Čtu báseň znova a napadá mě - poslední dva řádky bych vymazal. Je to můj náhled. Pak by se mi zdála ještě lepší,  byla by taková "svobodnější" , nebo jak to vyjádřit. Jasně je to jen můj osobní pohled na Váš text.     

Dík, no ta odpověď je jediná naděje, možnost :)

Vnímám text jako rozhovor. Jeden hlas: "nic nic není napořád." Ale nakonci odpověď " jenom to cosi v hloubce co znova a znova probublává ...". Dle mě velmi povedená báseň. Hodná přemýšlení. 

 ... tiež sa mi zdá, že niečo len tak preletí a zároveň je to stále tu***

Janino ano, jedině uvnitř

:)

Objektivně nic... ale uvnitř v sobě si chráním sem tam něco neměnného... aspoň dokud vydrží paměť.

dobrá filosofická báseň, uvažování mi sedlo, tip

Právěže vůbec nic

Nic není napořád...