V předvečer velkých narozenin

     Zítra mám narozeniny! Nemůžu se dočkat. Konečně jsou tu. Načekal jsem se stejně jako natrápil. Tomu všemu dám ale zítra nad ránem vale. Už ve dvě hodiny ráno. Probudím se a bude to! Těším se už, no už opravdu dlouho. Snad celou věčnost. A právě dnes mé soužení končí. Zítra už na mě čeká opravdový život!

     Jakmile v noci projdu tou branou, nebudu už posledním z posledních. Už žádné výsměchy starší ségry! A ani příkazy našich nebudou znít tak absolutně. Od zítřka si budeme rovni. Tak dobrá, skoro rovni. Jistě už si ale se mnou nedovolí zacházet jako s poslušnou opičkou, která plní každý jejich příkaz. Tohle nedělej, tamto nemůžeš nebo nesmíš! Nastal čas se tak nelidskému jednání rázně postavit. Ano, čas! Čas je konečně na mé straně. Konečně! Ne jak dodnes. Souhlasím, že s nějakým žvatlajícím mrnětem je třeba tak zacházet, je nutné ho vést a opatrovat. Ale pozor vážení: mě už od zítřka takové péče není třeba. Od zítřka se plavíme na stejné lodi. Ne jen v temném podpalubí. Slyšte: úderem druhé hodiny ranní vás následuji na palubu!

     A co teprve ve škole! Všichni kamarádi už nechali tu bránu daleko za sebou. A teď se mi jen pošklebují. Říkají mi mimino a prcku a špunte! Tak s tím je od zítřka konec, přítelíčkové! Od nynějška si utahujte z usmolených prvňáků, ale ne ze mě! Teď jsme jeden jako druhý. A je to opravdová a vážná rovnost. S tím nejsou žádné špásy, to je závažná věc! Teď opravdu táhnem za jeden provaz. Žádný z nás teď není první ani poslední. 

     A všechna tahle privilegia velkých mi zůstanou už napořád. Nikdy nepominou, nikdy nepřestanou platit. A každý to moc dobře ví. Je to totiž takové nepsané pravidlo. Musí být. Vždyť i oni spolu tak mezi sebou jednají. Jen se mnou ne. Zatím. Do zítřejšího rána. Vždyť jsem tolik zkusil a trpělivě snášel svůj uděl nejmladšího. Protrpěl jsem nekonečná léta strádání, ale obstál jsem a nyní stojím před prahem té magické hranice. Bude to velkolepé, nepředstavitelné, opojné a kouzelné! A bude to trvat navěky. Už zbývá jen pár hodin. Dnes večer neusnu. 

     Můj velký den! Už je skoro tu! Přinese nový život, o který mě už nikdo nepřipraví. Už žádnému se nepovede srazit mě zpět do bláta živoření, kterým jsem se musel dosud lopotit. Je to až k nevíře; taková drobnost a jaký má účinek, že? Jedna nepatrná vteřina, chvilka jako každá jiná a změní můj život k nepoznání. Najednou se stanu velkým. Ne dospělým, ale co na tom? Jaký je v tom rozdíl? Žádný nevidím. Jen namyšlenost dospělých, co se snaží povyšovat víc, než je záhodno. Kdepak. Jakýchpak 18! To není ta pravá meta. Že můžete jít k volbám? Koho to zajímá? Vždyť v takovém pokročilém věku jste už skoro stařec! A že od 15 jste držitelem občanského průkazu? Co s ním? Už jste snad viděli, aby někdo vytáhl na rodiče občanku a byl jimi dík tomu brán jako dospělý? Kdepak! Zato zítra se začnou dít divy! Všichni budete čubrnět!

     Ulehám do postele, žaludek až v krku, máma mi dává pusu na dobrou noc. Je to fajn, ale může si to odpustit. Občas. Zítřejší večer už si to ale jistě jen tak nedovolí. Nebo mě aspoň požádá o svolení. Ještě chvílí zírám skrz komiksovou knížku, ale nemůžu se soustředit. Zhasínám, převaluji se na bok, krev mi buší v hlavě, oči jak dva dálkové reflektory. A co když neusnu? Třeba v ten moment kolem druhé ranní uvidím něco úchvatného! Něco, co pak už nikdy nespatřím! Ne, nesmím si to nechat utéct! Nesmím usnout… nesmím usnout… ne… smím… u… snout…snout.. nout…

     Noc mě přemohla a spánek na několik hodin zklidnil nedočkavostí tlukoucí srdce. Ráno otevřu oči a když skutečně procitnu, uvědomím si, že je to tu. Mám narozeniny. Bylo mi 10. Můj věk je konečně dvojciferný! Vítej velký živote!