Písmák Je konec!
“Vážení… ehm… cestující, prosíme… věnujte pozornost… ehm… naléhavému hlášení. Z důvodu nenadálých… čeho. ehm… potíží je do odvolání… ehm… zastavena doprava. Prosíme, … co že mají.
Ř
“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího. ” pronesl s pohnutím k zahraničním přátelům, kteří právě dorazili do Prahy, a obrátil zvlhlý pohled směrem k reliéfu hlavního města, jenž se z Hradčan rýsoval proti nebeskému horizontu. Chvíli hleděl tím směrem, pak zas na přátele a snažil se zahlédnout alespoň nepatrnou stopu úžasu, dojetí, oslnění, no prostě jakéhokoliv projevu uznání té jedinečné krásy.
Obří probuzení
Osobní vlak se šinul krajinou rozkvetlých luk. Hustý dým valící se z komína lokomotivy nasadil každému z vagónu slušivou čapku. Přeskakovala z jednoho na druhý, a nakonec se rozplynula kdesi daleko vzadu nad nekonečným žebříkem železnice, který hodlal obejmout snad celý svět. Vagony poskakovaly na spojích kolejnic a natřásaly svými netrpělivými pasažéry.
Na tohle už začínám být starý
“Na tohle už asi začínám být starý. ”
Tak tuhle větičku si osvojil nedlouho poté, co se mládí nachýlilo a on vstoupil do středního věku. A pronášel ji pak s chutí stále častěji.
Že ta polovina života ale utekla.
Na houbách
“Vy jich tedy máte. Pánbůh požehnej. A těch druhů. Jen bedlu nevidím.
Jen se neukvapuj!
Stalo se toho rána
“Co si o sobě myslí. Proč zdržuje, dědek jeden. ”
Tak takhle nějak se rozčiloval řidič nákladního vozu, když, jak si on sám pro sebe říkal, prokázal dobrotu svého srdce a zastavil před přechodem pro chodce, na jehož okraji se směrem k němu rozhlížel shrbený roztřesený stařík. Brzdy kvílí, náklad vzadu se sune, ale stařík nevykazuje ani nejmenší známky pohybu.
Příliš dokonalý pracant
Čas od času se každému stane, že vyslechne rozhovor, který nepatří jeho uším. Usilovně se snaží soustředit na něco jiného, ale nemůže si pomoct. Přihodilo se to zřejmě i jemu. Pokoušel se, co jen mohl, ale to mocné nutkání nahlédnout alespoň na okamžik za oponu cizích vesmírů bylo silnější.
Jak jí vyprávět a nevyděsit
“Tati, už mi o vesmíru před spaním nevyprávěj,” procedí Lucinka mezi slzami, když s pláčem procitne do nového dne.
“Ale vždyť jsi o něm vypravovat chtěla,” brání se tatínek, zatímco jí ještě v pyžamu chystá snídani.
“To jo, ale nechtěla jsem se bát. Když o vesmíru mluvíš, tak se pak bojím,” kňourá Lucinka a otírá si poslední slzičky.
Jediná mezi všemi
“Jsi má jediná,” zašeptal něžně a políbil ji. Hluboce se zahleděla do jeho očí a lehce usmála. Beze slova.
“Nikdo jiný pro mě neexistuje,” pokračoval zvolna a pak se odmlčel.
Jak se hraje Hra
“Kbelíky s sebou a jde se na věc. ” zavelela Hanka. Tlupa dětí, ani se snad všichni navzájem neznali, popadla náčiní a následovala ji. Nový den na pláži si žádal další hrad z písku.
Můj první soukromý strach
Dál už ne. Nemohu se na to dívat. Ani koutkem oka. Odvracím zrak do šera sálu.
V předvečer velkých narozenin
Zítra mám narozeniny. Nemůžu se dočkat. Konečně jsou tu. Načekal jsem se stejně jako natrápil.
O nás jedinečných
“Tak mi je sem pošlete,” zavelel inspektor, “pěkně jednoho po druhém. ”
Mladá dívka vstoupila za malý okamžik do místnosti a nesměle, přesto však přezíravě se usadila na připravenou židli, která stála uprostřed. Přeložila nohu přes nohu a nervózně se rozhlížela.
“Můžete mi povědět, co jste včera večer na místě trestného činu viděla.
Jako děti
‘Tahle povídka bude o tom, jak nám dospělým hraní s dětmi umožňuje stát se znovu dítětem. Tak. Je to nosné téma. A navíc neobyčejně originální.
Záhada neposedných knih
Snad to znáte. Možná jste si to toho také už všimli. Rodinná knihovna. Obsah uspořádaný, jak kdo má rád, tak, jinak, nebo nijak.
Tam dole
“Připadáte si duševně zdráv. ” zeptal se mě lékař.
“Jak kdy,” odvětil jsem stroze.
Právě jsem se nacházel dole.
Bez kontroly
Nesnáším ho. Od první chvíle, když jsem si jej před usnutím začal všímat. A v posledních letech se to jen zhoršuje. Jak si uvědomíte přítomnost toho neustávajícího zvuku ve vašich uších, už se jí nezbavíte.
V bahně a jeho nebi aneb o jednom z nás
Na peron doběhl na poslední chvíli. Rozčiloval se a hudroval pod vousy, ale věděl, že za okamžik jede další spoj. Tak jen klid. Pár minut počká.
Kupředu zpět aneb cesta dlouhým životem
“Krize středního věku říkáš. Jak vyšitá. Kdepak. Jen mi tak říkajíc spadl řetěz z kola,” odpověděl jsem příteli u piva na jeho dle mého názoru zcela unáhlenou a mylnou diagnózu.
Jak se chtěli poznat
“Je na čase, abychom se opravdu poznali,” pronesl kolega se znatelným neklidem v hlase, když mě vítal ve svém domě, a dodal, “jsem rád, že jsi přijal mé pozvání. ”
Jeho vila byla obklopena rozlehlou zahradou, kterou mě provedl, než jsme vstoupili do domu. Procházeli jsme se a on dlouho nic neříkal. Po rozpačitých minutách plných ticha náhle vyhrkl:
“Tenhle bazén postavit, to tedy bylo utrpení.
Jak jsem poprvé neplakal
No a co má být. Tak mě zase vyvedou zadním vchodem. Prý abych neděsil děti v čekárně. Popravdě řečeno, o ně mi zas tolik nešlo.
První psací stůl
Konečně jsem se dočkal. Trvalo to. Byl tady a byl jen můj. Měl všechno, co jsem si přál.
Cesta z protisměru
Jedno mrknutí a všechno bylo pryč. Nic už jsem nepoznával. Jen samé jiné a cizí. Popravdě řečeno, to mrknutí trvalo řadu let.
Ta pravá pohádka
Rodina bez dětí. Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužili a když se nám narodila dcera Hana, ocitli jsme se téměř na vrcholu spokojenosti.
Hlasy
Konečně. Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba.
Ve svých kůžích
Co si dnes obléknu. Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pravé.
Cesta kuklou
“Co to máš na tváři. Tady vlevo. Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké.
O muži, který na vše přišel
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání. Skoro celou polovinu života. A to už je věk.
Těm, co mě spasili
A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, že by to snad mohlo dopadnout jinak. Byl jsem si tím jistý. Já že mám zemřít.
Na dno a pak se vrať
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybují lidé a že se nacházím v jakési rozlehlé místnosti.
Jak jsem se zastyděl
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu nejmenšímu dětství, začnete pomalu vnímat a poté i chápat, že zlobíte.
Jak jsem viděl mraky plout
Až tehdy se to stalo.
Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy. Hrál jsem si na koberci v dětském pokoji v domku, kde bydlela babička, a vzhlédl k oknu.
V klubíčku
"Tati, tati. Já chci k tobě. " kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek.
Kdo by odolal.
Nad ránem
Hluboká noc a všechny její popletené sny jsou pryč. Příjemně s nimi bylo. A pohodlně. Možná až příliš.
Na břehu
“Jak jste se rozhodl, generále. Dáte svolení k odchodu. ” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, avšak se znatelným respektem v hlase svého velitele. “Myslím, že už nemůžeme dále otálet, pane,” dodal, aby svému dotazu přidal na naléhavosti.
Jak jsem si zapomněl brýle
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle vrátit zpět na místo a ono ejhle: brýle nikde. Co teď. Pokud bych se pro ně chtěl vrátit, jistě by mi autobus ujel a já zmeškal příchod do zaměstnání.
O muži, který získal vše
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věku, ať už si pod tím na základě vlastní zkušenosti představíte cokoliv. Ale kdepak. Šlo o prostou nespokojenost, kterou člověk zažívá a musí zažívat nepřetržitě po celý život, jinak by snad ani nebyl člověkem
Avšak nespokojenost, která nás jindy pohání vpřed, musí v případě hrdiny naší povídky zůstat neukojena. V opačném případě byla sto zničit naprosto vše.
Dva mezi všemi
Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Nijak se nelišila od ostatních, které trávily čas na tom místě.
Jak poznat hvězdy a nespálit se
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat. Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mělo zajímat, že jsem v jejich očích přezkou na opasku nějakého vymyšleného hrdiny. Že jen kvůli tomu patřím do souhvězdí, jež nese jeho jméno.
…, tak přidej!
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kterém ležel připoután vzpouzející se muž. Vrzající kola vozíku zanechávala na dlažbě mokré koleje. Venku vydatně pršelo a voda zatékala až k prahu.
Ve vzpomínkách
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes. Musel jsem si nejprve důkladně promnout oči.
Dáma, atlet a dívka z obrazu
“Tak už je tady zase. No jen se koukni. ”
“Je to ona. Všiml sis.
Jak si nechal vymalovat byt
Bílou. Jen čistě bílou. Co tím myslí. Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou.
Půvab nekonečné změny
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již nedělalo potíže provést to efektivně, tedy zhluboka a s přiměřenou dávkou životní moudrosti, jíž se mu do těchto dnů podařilo nabýt. Jaro bylo ten tam, jeho vláda se rozpustila ve vlnách tetelícího se letního vedra a ostrých lijáků. Jako by na něj již zapomněl.
Slečna a strom
Řekněte si jistě, že takových stromů je plno. Míjíte jich podél cest nekonečné řady. Všechny jsou stejné. Řady.