Kapky. Kapitola první

Kap. Kap. Kap. Sedím v autě, dívám se do tmy a poslouchám kapky deště rozbíjející se o kapotu a přední sklo auta. Každá představuje mou myšlenku a touhu a s dopadem, a krutou realitou všedních dní, se rozbije. Musela jsem zastavit. Nedokáži se soustředit na svět míhající se za okny, přistihnu se, že jedu automaticky, nevnímám, co se odehrává ve tmě kolem mě. Kap. Kap. Kap. Tříští se. Přivírám oči a snažím se vybavit vše. Úplně od začátku. Kap…

Stojím před dveřmi učebny číslo 212. Hodina, na kterou se těším a bojím se jí zároveň. Bude mou poslední v této třídě, než se studenti rozběhnout na prázdniny a já se budu připravovat do nové školy. Vím, že mě čeká loučení a slzy a hlavně on. Sahám po klice a s hlubokým nádechem vcházím dovnitř. Zběžně projedu pohledem obličeje. Není tam. Cítím, jak mě zaplavuje pocit smutku, to už ho neuvidím? Možná je to tak lepší. Zklamání skrývám za slzami dojetí, když mi předají pugét růží. Jedna za každého studenta. Slova, jak budeme v kontaktu, jak mě pozvou na maturitní večírek, jak jsem pro ně byla tou nejlepší učitelkou jen létají kolem mé hlavy a odráží se od zdí. Ten, koho jsem svůj poslední den v práci chtěla vidět, tu není. Už ho nikdy neuvidím. Nebudu mít šanci s ním mluvit. Říct, vše, na co myslím, sdílet hudbu, kterou jsme měli společnou. Prostě už nic… kap. Kap….

Škubnu s sebou. Z rádia hraje Vypsaná Fixa. „Už dlouho nemluvíš den měsíc nebo snad rok, možná to takhle máš pořád, celej život…“ Jak příhodné k mé situaci. Kapek přibývá a začínají se mísit se sněhovými vločkami. Stejně jako tehdy…

Odraz v zrcadle mi říká, že jsem připravená na stužkovací večírek. Nic přehnaného, jen sytě červená sukně a černý top, lodičky. Vím, že tam bude, takže když mě pozvali, nemohla jsem říct ne. Je prosincový večer a ve vzduchu poletují sněhové vločky. Začínám pociťovat nervozitu. Přece na základě jednoho vzkazu nemohu usuzovat, že by měl zájem. Bijí se ve mně morální zásady bývalé učitelky a maturanta. Desetiletý věkový rozdíl. Ach bože, ať už jsem tam. Nasaji do nosu mrazivý vzduch a vstoupím do připraveného sálu. Všichni mě vítají, ale já svým pohledem hledám jen jedny tmavé oči. Ale nemám šanci, naběhnou na mě bývalí kolegové a vyptávají se, jak se mi daří, co dělám, jak je to na jiné škole. Nestíhám vnímat hemžení kolem. Mé myšlenky se ubírají jen k jednomu bodu, jednomu člověku. Když začne oficiální program, prezentace fotek ze školních akcí, přistupuji do rohu, nervózně třímám sklenku vína v levé ruce, zhasne se a já periferně vidím, že se vedle mě objevila vysoká postava. Vím, že je to on. Přesto nejsem schopna se otočit. Strašně to chci, ale najednou nemohu, nejde to.

„Dobrý večer…“

Ten hlas, ta slova proletí kolem mne. Porozhlédnu se, žádný z mých kolegů nestojí kolem, takže, to je určeno mi? Odhodlám se, odtrhnu oči od fotografie z vodáckého kurzu a kouknu vedle sebe. Je to Martin. Cítím slabost, podlomí se mi kolena. Ale ustojím to.

„Ahoj...“

Zvláštně se na mě dívá, kéž bych mu jen mohla číst myšlenky. Prostor mezi námi čítá asi dvacet centimetrů. Mám pocit, že cítím jeho vůni, jeho nervozitu.

„Do teď mám schovaný ten tvůj vzkaz…“

Pronesu jen tak, třeba to neuslyší nebo bude dělat, že neslyšel. Stojím jako zkamenělá, ani neotočím hlavu… jen cítím, jak se ke mně začne přibližovat.

„Tak pojďme ven.“

Periferně vidím, že odchází. Chvíli počkám a jdu za ním. Nikdo si nás nevšiml… Venku jsem se opřela o dřevěný sloup .. on stál si metr ode mě. Ve vzduchu se mihotaly sněhové vločky.

„Ach jo. Martine.“

„Ano, Lucie?“

„Víš, že… to nejde. Jsem starší, máš doma přítelkyni. Prostě to nejde.“

Každé slovo, které jsem vyslovila, mě bodalo u srdce. Přála jsem si pravý opak. Ale musela jsem si zachovat důstojnost a chladnou mysl.

„Ale…“

„Žádné ale, Martine, ty víš, že to nejde..nebo..možná, jen pro dnešek..?“

V ten moment jsem ztratila pojem o všem. Věděla jsem, že jsme tady a teď. Jen my a padající vločky kolem nás. Chytla jsem se jeho kabátu a přitáhla si ho k sobě a vášnivě začala líbat. V tu chvíli jsem nic nevnímala, jen jeho hebké sametové rty, teplý dech, který se nám oběma zrychloval. Nemohla jsem přestat, odtrhnout se od něj. Dokud jsme nezaslechli hlasy. Program uvnitř již skončil a pár lidí vyšlo ven. Stačil nám jediný pohled a schovali jsme se na druhé straně pronajaté chaty. Přestala jsem vnímat čas, nepociťovala jsem ani mráz, hřály mě jeho polibky a doteky. Hřál mě pocit něčeho zakázaného, ale krásného. Stáli jsme tam hodiny, užívali si přítomnost jeden druhého. Po několika dlouhých cvhílích nám došlo, že už odjeli všichni učitelé a zůstala jsem tam jen já. Alkoholem jsme ztráceli zábrany před jeho spolužáky. Přesunuli jsme se dovnitř, kde se někteří snažili zprovoznit hudbu. Když zazněla Amerika od Lucie, už jsme stáli v objetí, pohupovali se do rytmu a vyměňovali si jemné polibky. Jeho dlouhé prsty kytaristy mě hladily na šíji a mezi lopatkami. A já si jen užívala mravenčení celého těla. Věděla jsem, že nám zbývají poslední minuty tohoto šíleně nádherného večera. Že budu muset jet domů. Že už ho nikdy neuvidím. Podívala jsem se do jeho hnědých očí a přečetla z nich úplně stejné myšlenky. Ten polibek, který následoval, byl jiný.

Kap. Další vzpomínka se rozbije o bílý plech auta a vytrhne mě z rozjímání. Už je to tolik let a každý okamžik si pamatuji, jako by byl včera.