Kapky. Kapitola druhá.

Opírám se zády o futra a zažívám strašlivou bolest a strach. Třímám v ruce telefon a tečou mi slzy, které si po tváři razí svou cestu. Srdce se snaží vyskočit z mé hrudi. Čekám, až se na displeji objeví neznáme telefonní číslo. Čekám, že po třech měsících uslyším jeho hlas. Že mu budu moct říct, co cítím. Že ho možná budu moct vidět. Ale co když nebude chtít?

A co Marek? Který se ke mně po půlroční pauze vrátil. Jsem absolutně rozhozená a rozpolcená. Marka jsem vzala zpátky, ale nevěřím mu. Chová se zase jako idiot, je na mě zlý, záměrně mi ubližuje. Přišla jsem na to, že mu dělá dobře, když mě poníží. Když vidí, že jsem na dně. Stejně jsem ho vzala zpět. Stockholmský syndrom? A při těchto momentech myslím na to, že jsem si větou: „Bude to jen pro dnešek…“ možná zavřela dveře něčemu dokonalému.

Vypnu motor a vyjdu ven z auta. Zem mi křupne pod nohama. Je cítit, že se ochladilo. Zvednu oči k obloze. Na víčku se mi rozpije sněhová vločka, která si hledá cestu po tváři jako mé slzy tenkrát. Snažím se dýchat a uklidnit svou mysl. Což při vzpomínce na daný večer nejde. Celé to prožívám znovu a znovu. To, jak jsem nervózní, celá nesvá, rozpolcená, v obavách. Se sněhovou vločkou se začnou míchat mé slzy. „Naplač mi řeku, bouřící po doteku, divokou, na věky věků…“

„Ahoj..“

„Ahoj, Lucie, jak se máš?“

Nevěřím, že mi zavolal. Taky mu to vrtá hlavou? Také na ten večer stále myslí? Má přítelkyni. Já jsem sice taky zadaná, ale… ale….

„Teď už hezky, Martine.. Promiň, že jsem tě kontaktovala.“

„Neomlouvej se, jsem za to rád.“

A najednou, jako by měsíce neexistovaly. Jako by to bylo včera, co jsem cítila jeho prsty na svých zádech, kdy jsme se vášnivě líbali a mlčky jsme stáli v objetí. Jako bychom měli vždy o čem mluvit. Opřu se svými zády o futra a užívám si ten pocit, ten pocit, že s ním jsem zase v kontaktu, že je blízko k tomu se vidět.

V momentě, kdy sklouzne řeč k jeho přítelkyni, mě ta slova uhodí do tváře jako facka. Mlčím. Nemohu mluvit. Najednou mi dojde, že má pravdu. Byla jsem to já, která nechtěla, aby z toho bylo něco více. Aby to prosincovým večerem skončilo v celé své dokonalosti. Nemohu po něm nic chtít. Nemám na to právo..

„Lucie?“

Nadechnu se, místo toho mi opět vyhrknou slzy.

„Lucie? Co se děje?“

Je jich čím dál více. Stékají na mé rty, na mou bradu a vpíjí se do šatů. Podlomí se mi kolena. Začínám se blížit zemi. Záda kopírují futra do obýváku. Až dosednu, pravou nohu pokrčím a levou zapřu o protější stěnu. Dýchej, sakra.

„N-nic, Martine.“

„Neříkej mi že nic, vždy to slyším, jak ses najednou změnila. Co se děje? Řekl jsem něco?“

Mám to říct? Mám mu říct, že nemohu zapomenout? Že ho mám asi ráda? Že mi nejde z hlavy? Že na něj nemohu přestat myslet?

„Lucie, mluv se mnou!“

„Jen se s ní neožeň, prosím.“ Vůbec nevím, proč jsem řekla zrovna tohle. Proč zrovna tato věc mi ze všech těch možností vyšla z úst.  Proč zrovna devatenáctiletému klukovi. Proč mi na tom tak záleželo po jednom prožitém večeru.