Nota bene

Venku prší a zároveň je jaro. Voda padlá shůry umývá ulice jako velký kropicí vůz a odnáší s sebou pryč z útrob města všechen prach a špínu minulé zimy. Ta je na začátku sice hrozně krásná. Jako nevěsta. Ukrývá se pod bílými krajkami načančaného sněhu a je to hrozně tajemné, odhrnovat všechny ty její závoje jak z oblečení a vlasů a tak i z cest, ale potom to začne být otravné a stane se z ní utahaná ženská, která zevšední a vůbec, přestane o sebe dbát, zšedne, přibírá na váze dalším a dalším sněžením a pak jí mají všichni plné zuby a vyhlížejí z oken tání a neví, jak by se jí zbavili.

 A pak, když z toho lidi už blbnou to přijde. Venku je najednou krásná mladá svěží roštěnka, celá jen kvete a voní, oči má namalované tou nejjedovatější zelenou a víčka tak blankytně modrou, že si pro ni snad musela skočit až na dno Marian. Protože je modrá až do černa.

Vlasy jí divoce vlají ve větru, je oblečená do upnutých legín, že je vidět každý záhyb, i ten z loňské orby a když se chlap podívá na její vypasovaný zadeček, zaskočí mu v krku a zapomene i to, jak se jmenuje. Že zapomene kliďánko i na to, že je ženatej a tak, to je nasnadě, protože jaro to je hrozně nebezpečné období.

Vítr se prohání už omytými a vypucovanými ulicemi, které vypadají jako by někomu nahoře vypadlo z rukou veliké zrcadlo a rozbilo se na kaluže, v nichž se odráží nebe a všichni mají najednou pocit, že si opláchli tvář. Déšť je cítit ve větru, jako by každou chvíli měla přijít nějaká hvězda stříbrného plátna, které jsou cítit Chanelem i doma u televize a kočky dělají taky jakoby nic.

Leží pod stromy, tváří se, že mají zavřené oči a přitom se škvírkami dívají se na ptáčky ve větvích a nic jiného jim neběží hlavou, než jak by takovému krásnému malinkému moudivláčkovi ukously hlavu. A přitom by ho ani nesežraly. Mají doma viskas. Ale to je prostě takovej instinkt. Ženskej instinkt. Nalákat, oblbnout, zavrnět, přitočit se, hypnotizovat a šmik. Jakej byl chlap. 

Ale tím se nemá cenu nějak moc zabývat, protože to prostě bylo je a bude, co svět světem byl a bude a myslím, že ani mezi dinosaury to nebylo jinak. Prostě ženy světu vládnou, a když je jaro tak na druhou. Nebo spíš na třetí. Jestli ne na čtvrtou.

 Ale abych nezapomněl, proč o tom jaru vlastně vůbec píšu. Tak tedy jo, tady to máte, abyste neřekli, že si něco, já Šunes, nechávám pro sebe a neplním slib daný na začátku knížky.

Programátoři a vůbec takoví ti chlapíci od počítačů jsou hrozně zvláštní lidi. Některé podezírám z toho, že mají v sobě tištěné spoje, hárddisky, vypalovačky a procesory, protože z nich trčí dráty neupravených vlasů a vousů a jejich oči jsou jen zamaskované kamery, kterými monitorují svět, ukládají si jej do sebe a převádějí na hátéemel kód, pomocí kterého vidí svět. Jako Terminátor.

A když vidí třeba hezkou holku tak ji oskenují, analyzují, spočítají, udělají spektrografickou analýzu, změří povrchovou teplotu, odhadnou vlhkost a z hlasu i povrchového napětí kůže vypočítají, zda by objekt neznámého druhu byl ochoten se spojit za účelem produkce dalšího robota, protože to je bohužel prozatím jediná možná povolená forma jejich kopírování a reprodukce.

Prostě nemají to tam úplně v pořádku a tak to mají v životě hrozně těžký a tak si o tom trochu něco málo přečteme.

„Notabene, to bych asi měl umět,“ strojově pronesl Standa, absolvent matfyzu, který kybernetikou nasákl již v prenatálním věku, neboť jeho otec, také studovaný počítačový inženýr, propadl jedničkám a nulám stejně beznadějně jako on a počítače mu byli jediní kamarádi již od dětství, když odpovídal na otázku paní sousedky ohledně případné pomoci s počítačem.

„No tak se stav třeba dnes odpoledne, budu doma, nějak mi ten počítač blbne,“ zamávala dlouze řasami sousedka na počítačového génia, který ženy sice zaregistroval, ale prozatím neprolomil šifru vzájemné komunikace, ač se o to mnohokrát snažil. Jenže fráze jako: „Máte hrozně velkej kejč,“ nebo: „Jste horká jako cépéú,“ kterými se občas snažil vlichotit slečnám v restauraci, kam chodíval s knížkou o programovacích jazycích a četl si ji u baru, čímž vykazoval zcela zřetelné anomálie již od pohledu, jaksi nemohly vést ke kýženému úspěchu.

Tedy k něčemu jako zasunutí úesbéčka do slotu, což shlédl v jistých filmech a tudíž chtěl také přenášet do slečen informace, byť jen genetické, neboť mu to připadalo i datově a odborně zajímavé. Což o to, to mě připadá taky, ale když ony se holky dívají i na náhodného samce usilujícího o opylování pokaždé a bez rozdílu jako na otce svých dětí a magorovi tak prostě nedají, protože to tak chce evoluce. Prostě proto aby se Standové rozmnožovali velmi vzácně.

A tak když jej v chodbě domu u domovních schránek zastihla zachovalá, prsatá, odbarvená blondýna z třetího patra, které něco začalo blbnout v počítači, což znamenalo, že si ho zaplevelila blbostmi, které si tam natahala prohlížením kýčovitých obrázků a receptů, netušila, jakou reakci právě vyvolala, neboť milý kyborg si onu prosbu vyložil po svém.

Crrrrrrrrrnnnn, zazvonil okolo čtvrté odpoledne zvonek u paní Málkové a ta se zvedla od televize, kde běžel nějaký seriál pro ženy, kterým nejdříve utekl manžel a pak i děti, aby jim producenti do hlavy nacpali všechny ty hovadiny z reklam a nahlédla kukátkem ve dveřích ven.

V kulatém okénku se imbecilně usmíval Standův obličej kulatý jako koblížek a celý obrostlý řídkým vousem, což mělo zachovalou paní Málkovou spolehlivě varovat. Ale ta byla právě tak rozechvělá dramatem na obrazovce, kdy hlavní hrdinka ve sto padesátém díle konečně nalezla tu pravou lásku, tedy stejně zachovalého muže také původně zklamaného životem, jehož obřadně políbila a objala, že mu bezelstně otevřela.

„Nota bene, tak jsem tady,“ pronesl Standa a v očích se mu zablesklo a paní Málková spolehlivě prošvihla onu vteřinu, kterou se ho ještě mohla zbavit a zavřít mu dveře před nosem.

„Jé, ty jsi ale hodnej, tak pojď dál,“ rozhodla o svém osudu a vpustila terminátora dovnitř.

„Tak kde nota máme pacienta?“ pokusil se skřípavě o humor Standa, přičemž v rozrušení z věcí nadcházejících zapomněl dodat jinak své obligátní bene.

„Tady je, v ložnici,“ nic zlého netuše ukázala paní Málková na dveře ložnice, kde měla na nočním stolku svůj noťas, kde před spaním projížděla své oblíbené stránky, kterými si zahltila svoji rendomekscesmemory. No prostě jí blbl.

Standa při slově ložnice hlasitě polkl, ztuhl, zatvářil se, jakoby se dusil rohlíkem a zrudl. Je to tady rozsvítilo se mu v hlavě upozornění velké jako každodenní lákadlo na apgrejd vindous deset, když někdo ještě pořád smaží na sedmičkách.

„Není ti něco?“ pohlédla na něj pátravě paní Málková.

„Ne, nee, není, jen bych asi,“ mumlal cosi Standa.

„Copak, potřebuješ něco?“ počínala si jej prohlížet se stoupající nedůvěřivostí, ale hned tu myšlenku zapudila. Vždyť to je pošuk, ale je přece určitě neškodnej. 

„Já, já jen, mohl bych se nejdřív osprchovat?“ vypadlo ven ze Standy.              

„Já bez sprchy prostě nemůžu,“ dodal.

Paní Málková zcela užasla. Že je to blázen jí bylo jasné už dávno, ale takový? Aby se předtím než začne opravovat počítač musel sprchovat? Ale v tom si vzpomněla na jeden web o neškodných úchylkách, kam si taky ráda chodila číst, aby zjistila, jestli její občasná masturbace, kterou si nahrazovala sex, je v pořádku a uklidnila se.

„Ale tak jo. Tady je sprcha,“ ukázala hlavou na další dveře.

„Moment,“ ještě řekla ke Standovi, který nedočkavě stiskl kliku.

„Co je?“ ulekl se.

„Ručník,“ hodila mu do tváře čistý ručník.

„Tím se utři.“

„A až to budeš mít, tak řekni. Ložnice je víš kde,“ ukončila hovor, protože si vzpomněla na drama v televizi a vrátila se před obrazovku právě včas, aby zastihla hlavní hrdiny v jehovistické scéně složené z naprosté blaženosti a přemíry unylé hudby i zářivých barev, jimiž byl podkreslen vzájemný oční kontakt obou hlavních hrdinů.

„Uuuuž,“ zaslechla asi po deseti minutách oné scény paní Málková a vzpomněla si, že má doma vlastně mladého Bohůrského na opravu toho svého ejsru.

„Už jduuu,“ zvolala zpět a jen nelehko se odpoutávala od televize s drogou a s heknutím se postavila, povzdechla si a vešla do ložnice převzít si opravený počítač.

V příštím okamžiku jen co překročila práh, však ztratila všechna svá slova i zvuky vůbec. Neboť na její posteli se rozvaloval zcela nahý Standa, jehož bílé tvarohové tělo porostlé černými chlupy vypadalo jako něco mezi omylem vykopaným krtkem a zbloudilou velrybou vyplavenou na pláži a s úsměvem jaký patří za mříže uzavřeného oddělení psychiatrie, natáhl ruce k paní Málkové, aby tak vzápětí vrhl na oběť poslední odlesk slunce pozdního jarního odpoledne sklem svých brýlí s kostěnými obroučkami.

Té se podlomily nohy a lapala po dechu, což si Standa na základě bleskurychle provedeného skenu vyložil jakožto vzrušení, ke kterému ji přivedl pohled na něj a pronesl: „Tak nota pojď ke mně. Jsi ještě pořád suprová vypalovačka,“ aby tak v rozrušení začal proplétat vinou situace odborné výrazivo s návrhy na sexuální akt a nad paní Málkovou se milosrdně zavřely vody jejího vědomí.

Po Standovi se pak na dlouhou dobu slehla země. Z domu vycházel velmi časně a vracel se zase co nejpozději. Jen aby se nepotkal s paní Málkovou u schránek, když se vracela z práce, nebo šla na nákup.

A když asi po půl roce našla jeho trenýrky zastrčené v matraci její postele, vzala si na to své gumové rukavice s nimiž jinak umývala podlahu, namočila je do Sava, poté odvrátila obličej a dvěma prsty je štítivě vytáhla ven a spláchla do toalety. Pak se ještě třikrát dalším spláchnutím ujistila, že Standův artefakt je opravdu a nepochybně na cestě k Černému moři a konečně si mohla otřít své zpocené čelo.

No a jak se tak koukám ven, že to všechno začíná rašit a lidi, především chlapi vypadají jen jen prasknout, úplně jako ty pupeny nalité mízou, říkám si, bacha woe. Je jaro. Jeden Standa bohatě stačí… 

Ne? 

---