Jiný Chudák

 

(Je to podvod. Nejde o povídku, ale tzv. treatment, literární námět filmu.)

 

 

 

(prolog / sen) Listí ovocných stromů v letním slunci, zvuky hmyzu a ptáků. Mužská ruka sbírá divoké švestky, rybíz, jablka z letních jabloní. Pak rozdělává oheň. To vše v jakémsi zanedbaném sadu, velké zahradě zarostlé mladými hlohy a kopřivami. Slunce bude zapadat. Brambory vyhrabané z horkého popela, slupku čistí ruka s malým zavíracím nožem. Nehybná ještěrka schovaná pod hroudou červené hlíny. Vlnité ženské vlasy na polštáři z dlouhých stébel suché trávy. Žádný spěch. Zavřené oči, řasy mírně přibarvené. Rty s trochu neobratně nanesenou rtěnkou. Pozorují je hluboké černé mužské oči. Oči mladíka, spíš ještě chlapce, podivně smutné, ale klidné, smířené. Tiché údolí s jedním nebo dvěma tušenými osamocenými domy, bezvětří. Koruny stromů v zapadajícím slunci. Ticho.

 

-

 

Martin (25) otevírá oči, leží na podlaze v maringotce, ve spacáku. Budí ho muž s východoevropským přízvukem. Prý už musí jít. Martin se ptá, jestli by tu mohl ještě pár dní přespat, nabízí muži peníze. Maringotku ale prý za pár dní přemístí na novou stavbu v jiném městě.

Zima bez sněhu. Martin jede příměstským autobusem blíž k centru Prahy, čte knížku. Čte dál v čítárně městské knihovny, celé hodiny. Počítá, kolik má v kapse peněz. Všimne si, že má bundu ušpiněnou od něčeho ze stavby, co se těžko dává pryč. Jde do velkého nákupního centra. V jednom z obchodů si v kabince převlékne bundu za novou. Čip, co v rámu u dvěří houká, odepne cvakátkem, které nosí v kapse, a z kabinky prostě odejde v nové bundě. V jiném obchodě si vezme dvě nové košile a kalhoty. Všude je vánoční výzdoba a davy lidí.

Koupí si pizzu a v drogerii novou pastu na zuby. Znovu počítá, kolik má peněz. Ptá se už dost pozdě večer v hotelu na periferii, jestli by ho neubytovali, nemá ale občanku. Mladá recepční váhá. Martin nic nevysvětluje, žádné výmluvy, jenom žádá, jestli by ho nechali přespat bez občanky, klidně někde ve skladu na zemi. Recepční ho nakonec ubytuje - v jediném volném obrovském apartmánu, ale jen na jednu noc. Zaplatí hotově. Dá si sprchu.

Zbývá mu pár korun. Čte si v autobuse, jezdí tam a zpátky z konečné na konečnou. Přesedne na metro, jezdí zas zdánlivě bezcílně tam a zpátky. Vrací se opakovaně na stejné eskalátory v zastávkách metra v centru. Jen občas zvedne oči od knihy. Když se pak před ním rozevře kabelka ženy, která na eskalátoru celou cestu nahoru zaujatě telefonuje, Martin z ní nenápadně vyjme peněženku a nahoře se vydá jiným směrem, než majitelka. Doklady prodá tlustému maďarskému cikánovi, který stojí vždy na stejném místě na Národce.

Martin sedí ve fastfoodu na Václaváku, čte, pomalu upíjí colu, ale především nenápadně sleduje mladou kuchařku, která v zástěře a firemním tričku krájí pizzu, balí kebab atd. Snaží se neočumovat moc okatě, ale hledí na její mechanické pracovní úkony, její svět, její chvíle odpočinku - jako návštěvník galerie na dobrý obraz.

Město se najednou vylidnilo. Štedrý den. Je velká zima, ale nesněží. Jezdí málo tramvají. Martin se choulí do své bundy. V hotelu, kde spal nedávno, je dnes jiná recepční, která ho bez občanky neubytuje. Zajde do jakéhosi squatu, kde ho většina lidí zná. Ptají se ho, jestli krade sám. „Jo, nějak to jde.“ Nechají ho přespat. Ale už nad ránem jde sám pryč, protože se kolem pořád něco děje, opilí a zfetovaní místní dělají hluk a pořád ho budí. Ráno na veřejných záchodcích si obsedantně myje ruce, jako by přespal v leprosáriu.

Silvestr. Dělobuchy. Tisíce lidí v centru. Těm nejopilejším se peněženky kradou nejsnadněji. Většinou u sebe mají jen pár stovek a karty. Když v jedné z peněženek Martin najde přes deset tisíc, sedne si na obrubník v zapadlé uličce, peníze rozpočítá na dvě přibližně stejné poloviny a jednu z hromádek bankovku po bankovce spálí.

Spí ve svém spacáku, na kusu kartonu v areálu starého nákladového nádraží, ale budí se zimou. Ráno si zapne telefon, který doteď nepoužíval. Vidí asi dvacet nepřijatých hovorů a SMSek od „Ségry“, ale nečte je. Volá někomu, jestli by u něj nemohl přespat. Ten mu ale řekne, že u něj začala bydlet holka a ta by ho v bytě nechtěla. „Ty máš holku, vole?“ Martin se chvíli prochází po zmrzlé krajině na okraji města. Jemně mrholí.

Večer Martin chodí z jednoho konce Václaváku na druhý a čeká na příležitost. Sleduje chvíli jeden pár – asi padesátiletého muže, který vypadá zazobaně, a vkusně oblečenou dívku na vysokých podpatcích, Kristinu (22). Viděl, že si muž dal peněženku do náprsní kapsy saka. Ví taky o telefonu v otevřené kabelce dívky. Jde stále pár kroků za nimi, slyší jejich rozhovor – muž Kristině navrhuje, že by spolu jeli na pár dní pryč, ale ona nemá čas „kvůli práci a škole“. Pípne jí telefon, rychle si přečte zprávu a zase ho vrátí do kabelky. Když se na chvíli zastaví na zebře, Martin jí z kabelky telefon vytáhne. Během pár minut, když už je daleko v postranních uličkách, začne telefon zvonit. Volá „Jaroslav“, ale Martin to nezvedá. Do toho píše zprávy (anglicky) „Jasper“ - chce si s Kristinou domluvit schůzku. Martin přijde na Národku, kde vždycky postává tlustý maďarský cikán, teď tam ale není. Martin čeká opodál. Telefon znovu zvoní, neznámé číslo. Ze stejného čísla pak přichází zprávy - „Prosím, vraťte mi telefon. Je to důležité. Prosím.“ Stejné číslo znovu volá. Martin to nakonec zvedne. Kristina volá ze svého druhého mobilu a prosí, ať jí tento vrátí. Nabízí mu peníze – víc, než je cena samotného telefonu.

Sejdou se. Martin je ostražitý, jestli není někdo s ní, ale Kristina je opravdu sama. Vytáhne z kapsy kabátu několik pětitisícovek. Martin ji překvapí, když řekne, že nechce peníze, ale vrátí jí telefon, pokud ho nechá u sebe přespat, klidně někde na zemi. Kristině to připadá absurdní. „Jestli se bojíš, že ráno zmizím i s telefonem, dám ti svoje boty a někde je do rána zamkneš.“ Kristina po chvíli váhání souhlasí, protože telefon z nějakého důvodu opravdu nutně potřebuje, i když má dva.

Jedou pár zastávek tramvají. Přijdou do Kristinina malého, ale pěkně zařízeného bytu. Přestože původně říkal, že vrátí Kristině telefon až ráno, dá jí ho hned. Kristina naopak nechce jeho boty. Martin si lehne na gauč, ona se zamkne v pokoji a začne odpovídat na Jasperovy zprávy. Nemůže usnout, vezme si nějaké tabletky.

Ráno Kristina odemkne a vidí, že Martin už zmizel. Prohledává byt, otevírá skříně, ale zdá se, že si Martin s sebou nic neodnesl. Kristina si uvaří kafe a volá Jaroslavovi, což je muž, s kterým trávila včerejší večer. Vysvětluje mu, že mobil, který jí ukradli, když byla s ním, nakonec dostala zpět. Vypráví to jako zábavnou historku.

Kristina prochází hlavní halou pražské právnické fakulty. V jedné z učeben se nudí při semináři, v telefonu si porovnává ceny permanentního make-upu v různých kosmetických salonech. Pak běží do malé advokátní kanceláře, kde pracuje. Spolu se starší kolegyní koncipientkou dělají pro „šéfa“ rešerše rozsudků podobných případů k nové kauza jejich předního klienta. Venku je už dlouho tma, pracují dál, ráno budou vše se šéfem probírat před schůzkou s klientem. Kristina přichází pozdě v noci domů. Než vleze do sprchy, šňupne si malilinko kokainu. V koupelně jí zvoní telefon. S turbanem z ručníku na hlavě běží ven pro jídlo, které si nechala přivézt, je kolem půlnoci.

Budík v 6:00. Zjišťuje, že usnula s turbanem na hlavě. Snaží se hřebenem zkrotit vlasy, které pod ručníkem ztuhly do dynamických tvarů.

Přichází do kanceláře, už na ni čekají. Pak ale stejně většinu času mluví koncipientka. Po poradě jde Kristina do fitka. Z fitka spěchá na fakultu pro zápočet. Z fakulty domů, kde dojí zbytky včerejšího jídla a rychle si dělá účes, odličuje se a pak se maluje znovu jinak, obléká si koktejlky. Spěchá.

V hotelovém pokoji sex s Karlem (55), od pohledu slušným, tichým pánem, možná je to ředitel nějaké středně velké firmy. Když je po všem, znovu se jí omlouvá, že neměli čas jít na večeři. Příště to napraví.

Kristina dorazí domů, umyje se a zkouší se učit ze skript „římské právo“. Protože ale čte první větu už podvacáté a padají jí víčka, jde spát.

Ráno píše (anglicky) Jasper, že má čas nakonec už o dvě hodiny dřív, než se původně domlouvali. Kristina odepíše, že to nemůže měnit.

V advokátce s koncipientkou znovu procházejí staré rozsudky, podle nových požadavků šéfa. V poledne spolu jdou na Pho. Kristina se koncipientky ptá na zkoušku z římského práva, jak to ona kdysi zvládla. Koncipientka jí uklidňuje, že to každý nakonec dá. „Každý? Myslela jsem, že je to po prváku to největší síto, co na právech je.“ Má poslední pokus. Pokud ani tentokrát zkoušku nezvládne, na právech končí a tím pádem i v advokátní kanceláři, leda že by tam zůstala jako sekretářka nebo uklízečka. Uvažuje, že by si do konce zkouškového období vzala v advokátce volno, ale koncipientka řekne, že jí šéf žádné volno nedá, protože teď všichni musí makat na kauze jejich nejprestižnějšího klienta.

Večer se Kristina sejde s Jasperem (33), mladým bohatým Němcem, který žije v Praze. Hned na úvod mu (anglicky) zakazuje „o tom znovu mluvit.“ Jasper pokorně přikývne. Večeří v drahé restauraci, konvezují. Jasper zasněně a trochu zmateně krouží kolem témat jako „Co by se stalo, kdybychom se potkali v jiném paralelním vesmíru, v jiných životech – já bych byl kluk z nějaké normální české rodiny a ty holka ze stejné třídy střední školy – jak bychom se k sobě chovali?“ Kristinu to evidentně moc nezajímá a mimoděk se občas podívá, kolik je hodin. Jasper se na ni bezelstně zadívá a pak řekne, že by ji chtěl někdy vidět bez make-upu. Kristina neví, jak reagovat. Pak jí dá jen tak dárek – prsten, asi celkem drahý. Kristina nijak nereaguje, zmateně, skoro naštvaně hledí na prsten v krabičce. Pak řekne „Proč prsten?“ Jasper odpoví, že uvažoval i o naušnicích, ale ty jí koupil už dvakrát. Kristina chladně poděkuje.

Pak se prochází centrem a Jasper pořád o něčem mluví, zatímco Kristina mimoděk kontroluje čas. Na jedné z ulic projdou kolem Martina, kterého si Kristina vůbec nevšimne, ale on jde od té doby pomalu za nimi. Kristina se Jaspera zeptá, kam vlastně jdou, jako by se nedržel předem daného plánu. (anglicky) „Nemůžeme se jen tak projít?“ Kristina neadekvátně ostře řekne, že pokud chce „to have sex“, ať jdou na to, tedy jdou do nějakého hotelu, ale jestli ji tu chce dlouhé hodiny balit, tak na to ona nemá čas. Řekne jí „I´ll pay your extra time...“, když s ním nedokáže být ani minutu mimo „necessary minimum“, a že je zlá. Kristina mu odpoví, že se chová jako puberťák a že jde domů. V tu chvíli si všimne Martina, který stojí opodál schovaný za hlouček jiných lidí. Vyrazí pryč, Jasper jde za ní, snaží se něco říct, a tak ho Kristina přímo okřikne „Stop! Don´t follow me!“

Martin je z dálky sleduje, ale nic neslyší. Kristina jde pryč, zklamaný Jasper stojí poslušně na místě. Martin jde pomalu Kristininým směrem jako náhodný kolemjdoucí, nespěchá, ale postupně ji dojde, když Kristina čeká u tramvajové zastávky. Po chvíli váhání ji osloví. Ona - „Copak? Nemáš kde spát?“ - „To sice ne, ale chtěl jsem tě jenom pozdravit.“ Zdá se, že Kristina najednou nespěchá domů. Je stále rozrušená od setkání s Jasperem, ale postupně se uvolní. Navrhne Martinovi zajít si jen tak na skleničku.

V hospodě. Zajímá jí, proč Martin nežije nějak normálně. „Protože mě nutí hrát jejich hru, podle pravidel, který si vymysleli, aby vyhovovaly jim. Ale já nechci hrát podle jejich pravidel.“ Když se člověk neúčastní jejich hry, nepracuje a neplatí pojištění, nemůže vlastnit ani kousek půdy, kde by si postavil stan a zasadil brambory, vzal by mu ho exekutor. A když je člověk v exekuci, je jako prašivý, nesmí ani přespat u kamaráda, exekutor by vybílil byt jemu. Kristina se ho zeptá, jestli je v exekuci. Martin pokrčí rameny - „Pojištění neplatím už několik let.“

Hledá prý „svět za zrcadlem.“ Je virtuální životní prostředí, svět peněz, ekonomika, a původní životní prostředí, příroda. „Nechci žít v ekonomice, podle jejich pravidel. Ale v zimě se v přírodě žít nedá.“ Martin vypráví, že krade jenom v zimě. Od jara do podzimu žije mimo město, pracuje za naturálie, například uklízí v pekárně za koš nepovedeného pečiva, jí ovoce ze stromů, o které se nikdo nestará, spí ve spacáku pod jakoukoli stříškou a myje se v potoce. Jediné, co v létě krade, je mýdlo, zubní pasta a toaleťák. Jak to jen jde, vyhýbá se používání peněz, o kterých tvrdí, že jsou „davovou psychózou, černou magií, která nutí lidi dělat věci, který by nedělali, kdyby peníze neexistovaly.“ Peníze jsou prostředek, který se stal cílem, což je špatně. 98% všech peněz světa dnes není vůbec ničím podloženo, protože vznikají rozhodnutím centrálních bank a multiplikačním efektem při půjčkách. Je to ohromná, nekontrolovatelná, ale zcela virtuální síla, která způsobuje války a zotročování lidí žijících v ekonomice. „Počasí ekonomiky.“ Normální počasí přírody je podle něj víc fér. Kristina se ho ptá, o kom vlastně mluví. Kdo jsou ti, co ovládají svět prostřednictvím peněz? Martin se omlouvá za to personifikování. Svět neovládají politici, ale stupidita a chaos, protože společnost je už příliš složitá. „Nevěřím na spiknutí mocných nebo třídní boj, ale na strukturální stupiditu a nedostatek fantazie.“

Tvrdí, že si chce prostě jen promyslet, co vlastně chtít. Něco si o životě pomyslet. Pak se do společnosti možná vrátí. „Podle mě se většina lidí ani jednou za celý život nezamyslí, co vlastně opravdu chtějí. Většina se honí za penězi. Jenomže peníze jsou jen prostředek směny, nic víc.“ Kristina se ho zeptá, co teda zjistil – co má smysl chtít? Martin, který mluví neustále s mírnou ironií, zvážní. Řekne, že zatím neobjevil nic překvapivého – to, co pozvedává život z holé existence, je krása. Když se ho Kristina ptá, co tím myslí, začne mluvit kromě „života v přírodě“ o jedné dívce, se kterou chodil před několika lety. Jednou spolu strávili víkend sami na chatě jejích rodičů. „Bylo to úplně psychedelický. Bylo to... dojetí, který trvá hodiny. Jako kdyby nějaká písnička od Mazzy Star trvala celý den a ty se v ní rozplyneš. Nejde o sex. I když bez něj by to technicky nešlo. Jde o spojení s tím druhým člověkem, který je v tu chvíli nahý. Nahý fyzicky i psychicky. A splynete.“ Kristina se ho zeptá, proč to skončilo, ale on odpoví vyhýbavě. „Taková láska je možná jen u lidí, co jsou napůl ještě děti.“

Martin se zeptá, co dělá ona. Když se dozví, že studuje právo, je skoro pobouřený. „Nemám rád právníky.“ Ptá se jí, jestli je pravda, že ve vězení je zubařská péče zdarma, ale Kristina o tom nic neví. „To se neučíme. To studujou bachaři.“

Oba jsou už celkem opilí. Protože se Kristina pořád vyptává na kapsářské fígle, Martin řekne, že jí to ukáže. Zaplatí a jdou do metra. „Už je pozdě, je tu málo lidí. V metru se krade přes den, když jsou na sebe všichni namačkaní.“ Jdou na Staromák. Vysvětluje jí, že ve dvou je všechno jednodušší, protože jeden odvádí pozornost a druhý bere. Vytipují si nějaké cizince, i když se Martin prý snaží turisty neobírat, aby jim nekazil dovolenou, a „Pražáci si to naopak zaslouží.“ Okradou starší pár Číňanů. Kristina je oproti vlastnímu očekávání zasažena pocitem viny. Místo aby ukradený telefon prodali na Národce, Kristina ho hodí do odpadkového koše.

Přijdou ke Kristině domů. Přestože se k sobě celý večer chovali velmi přátelsky, Kristina se v pokoji zamkne. Martin si může napustit vanu a pak spí na gauči.

Ráno jí navrhuje, že bude uklízet, vařit, předčítat jí skripta římského práva, cokoli, pokud ho tady pár dní nechá. Venku mrzne. Kristině volají z advokátky, aby přijela. „Je neděle! … OK, tak já jedu.“ Nechce Martina v bytě nechat, ale řekne mu, ať přijde večer.

Martin se celý den fláká ve městě. Když ví, kde bude spát, nepokouší se ani moc krást. Z nudy si zapne telefon a vidí další nepřijaké hovory a zprávy od sestry. Přečte si nejčerstvější SMSku - „Budu dva dny v Praze. Nejsi tam?“ Zavolá jí.

Sejde se se sestrou (30). Je starší o pár let, upravená hezká žena bez mindráků. Baví se spolu uvolněně, přestože mu sestra dává najevo, že se opravdu dlouho neozval. Z řeči vyplyne, že je těhotná. Martin je upřímně dojatý. „To je skvělý. To jsem nečekal. To je tak krásný. Doufám, že ten tvůj chlap není nějakej idiot.“ Začnou pak mluvit o svém otci. Sestra ho nedávno viděla. „Už to není člověk. Nevím, jestli mě vůbec poznal.“ Sestra začne Martina ponoukat, že pokud nezačne „ty věci řešit“, zdětí všechny otcovy dluhy, všechny exekuce. Martin se tváří otráveně, jako by právě poslouchal už stokrát slyšené. „Nic dělat nebudu. Nezradím ho.“ - „Nezradíš ho? Nezradíš CO? Kdys ho naposledy viděl? Kolik je to let? Já za ním aspoň občas zajdu.“ - „Jde o princip.“ - „Je mu ukradený, co uděláš nebo neuděláš. Je vylitej od rána do večera. Nepoznává lidi.“ - „Kvůli vám.“ - „To není kvůli nám. Byls malej. Půlku věcí si nepamatuješ.“ Martin mlčí. Sestra pokračuje - „Co když umře a ty všechno zdědíš? Může umřít ze dne na den, je úplně vychlastanej.“ Sestra si myslí, že se Martinovi líbí „trestat mámu“ (která otce opustila, když už měl dluhy, ale ještě nepil.) „Líbí se ti, když si myslí, že žiješ jako bezdomovec.“ - „Já žiju jako bezdomovec.“ Řekne mu, že by měl mámu navštívit, často prý kvůli němu pláče. Martin bez rozloučení odejde.

Martin se toulá po ulicích. Dá si něco ve fastfoodu a pozoruje mimoděk stejnou dívku, jako před pár dny, jak obsluhuje hladové hosty. Dá se s ní na chvíli do řeči. Dívka neumí moc česky. Přijela prý s celou rodinou z Moldávie (dvě sestry a bratr). Doufá, že dostanou za pár let občanství. Přijdou další zákazníci a už nemá čas si povídat.

V domluvený čas čeká na Kristinu před domem, ale ona tam není. Čeká několik hodin, než konečně přijde. Omlouvá se mu. Vevnitř si hned dá lajnu koksu, prý se ještě bude učit, a nabízí i Martinovi, ten nechce. Říká, že se z té práce v advokátce zblázní, nechtějí jí dát volno. Martin řekne, že něco uvaří. Kristina má strach, jestli se to bude dát jíst, ale Martin prý bydlel několik let sám s tátou a vařil pořád. Při vaření se začne Kristiny vyptávat, kdo byl ten muž, s kterým se včera hádala na ulici. „Jasper. Je nesnesitelnej.“ - „Proč?“ - Protože je zamilovanej.“ - „To je dobře, ne?“ - „Ne. Chce si mě vzít. Úplně se zbláznil.“ - „Když s někým chodíš, tak si tě občas chce i vzít. To je normální, ne?“ Kristina neodpovídá. „Tehdy, když jsem ti vzal telefon, jsi byla s někým jiným.“ - „Jo.“ - „S kým teda jsi?“ - „S nikým.“ Pak se ho zeptá, jestli četl zprávy, které jí chodili na telefon. „No jasně, jinak bych ti ho nevrátil.“ Kristina mlčí, leží unaveně na gauči se zavřenýma očima. Martin se jí zeptá, jestli se s nima schází pro peníze. „Ne, z lásky. Z čisté lásky k nim přicupitám, kdykoli zavolají.“ - „No tak... Já jsem ti řekl všechno o všem, co dělám.“ - „A co chceš vědět?“ Kristina si sedne a dá si další lajnu, Martin vaří. Ptá se, jestli je do ní Jasper opravdu zamilovaný a proč s ním v tom případě normálně nechodí. „Nefungovalo by to.“ - „Proč?“ Kristina neodpovídá. Martin řekne, že je blbá. „Co má v tomhle světě nějakou cenu, když ne láska? Hele, někdo je do tebe zamilovanej. Je to pracháč. Nabízí ti život v bavlnce. A je to sympaťák. Proč se k němu takhle chováš?“ - „Chci dodělat školu a něčím být. Nechci bejt jenom blbá manželka.“ - „Proč?“ Kristina se o tom nechce dál bavit. Martin mlčky dál vaří. Pak se ho Kristina sama zeptá, jestli když byl na ulici, nekouřil někomu za prachy péro nebo neojel nějakou starou bábu. „Ne.“ Zeptá se jí, jak se k tomu dostala, ale Kristina místo toho začne mluvit o tom, kolik dá za nájem a jak málo si vydělá v advokátce. „Rodiče ti nic dedávají?“ - „Řekla jsem mámě, že nic nepotřebuju. Sama je ráda, že utáhne byt. Celej život jsme byly chudý jak kostelní myši. Už jsem toho měla po krk.“ Řekne, že člověk musí využít kapitál, který má. „Někdo zdědí barák po babičce, jiný umí krást, někdo má jenom kozy a píču.“ Martin řekne, že je to blbost. Dál vaří. Kristina začne vyprávět, že ve velké advokátní kanceláři, kde od prváku pracovala (jako každý student práv), udělala kvůli nepozornosti škodu asi 400 000,- (měla hlídat datovku místo nemocné kolegyně, otevřela obsílku od soudu, ale komusi to prý v záplavě jiných agend neřekla, takže kancelář nereagovala a později kvůli tomu prohráli spor) a proto musela půl roku pracovat zadarmo. „Představ si, že půl roku pracuješ osm hodin denně, ale nedostáváš plat, chodíš do školy, musíš platit kolej a něco jíst. Co bys dělal?“ - „Nevím.“

Kristina zamyšleně řekne, že lidi pro peníze udělají všechno, jde jenom o množství. Martin nesouhlasí. Servíruje na stůl špagety. Trochu sjetá Kristina si trvá na svém a tvrdí, že i on by za dost vysokou sumu udělal cokoli. Martin stále nesouhlasí. Kristina z kabelky vytáhne pár pětitisícovek a řekne mu, že mu je dá, pokud si před ní začne honit péro. „Ale pěkně až do konce.“ Martin se směje. „To neudělám. Samozřejmě, že to neudělám. Poslouchalas vůbec, o čem jsem mluvil včera v tý hospodě?“ - „Poslouchala, ale to byla jenom póza. Seš ubohej pozér.“ Kristina jde do pokoje a přinese dámský klobouk plný bankovek. Přihazuje je postupně na hromadu, zatímco se Martin směje a kroutí hlavou. Zeptá se jí, jestli by dokázala tu hromadu peněz zapálit. Kristina řekne, že by za tolik peněz mohl celý měsíc bydlet v hotelu. Nebo celý rok platit sociální a zdravotní pojištění. Přihodí další bankovky a přesvědčuje Martina, ať vytáhne péro a začne si ho honit. „Tak jo,“ řekne vážně Martin, ale pak se usměje. „Lekla ses, co?“ Kristina ho hypnotizuje pohledem, chce dosáhnout svého. Martin řekne, že jí vystydnou špagety, on mezitím už jí. Kristina vysype z klobouku všechno a znovu řekne, že by za to Martin mohl bydlet v hotelu až do jara. Už je to trochu rozpačité. Martin pak prohledá kapsy, najde asi 3000,- a nějaké drobné. Položí je na stůl a zeptá se Kristiny, jestli mu „ukáže kozy.“ Řekne, že když mu je neukáže, popře tím, co sama tvrdí. „To je málo.“ - „Tři tisíce za tři vteřiny?“ - „Málo.“ - „Neznám tvůj ceník, ale myslím, že je to fér.“ Kristinina nálada se najednou změní, hledí zamyšleně do prázdna. Pak zavře oči a řekne, ať jde Martin pryč. Překvapený Martin sní ještě jednu vidličku špaget, zvedne se, vezme svůj batoh a odejde. Peníze nechal ležet na stole.

Na ulici je zima. Batoh schová na nějakém místě v parku, aby ho nemusel tahat. Nemá ani korunu, takže musí něco ukrást, pokud chce aspoň klimbat u jednoho piva v nonstopu. Prochází centrem, které je pozdě v noci už dost vylidněné. Sleduje partu Angličanů, kteří vylezli z bordelu. Jsou opilí, ale není tak jednoduché je okrást, je jich moc a mají chaotické pohyby. Martin se pokusí jednomu z nich vytáhnout peněženku z kapsy, když nasedají do taxíku, ale muži si ho všimnou. Jeden z nich ho pohotově srazí k zemi. Ti, co už seděli v taxíku, vylezou ven a řeknou taxikáři, ať odjede. Kopou do Martina, křičí, smějí se a dupou mu na ruku.

Ráno Kristinu probudí pípnutí zprávy v telefonu. Píše Karel. Odpoví mu, že teď několik dní nemá vůbec čas. Učí se ze skript. Odpoledne jde do advokátky. Porada. Kristina vůbec nemluví, je do počtu, ale musí tam být. Ostatní probírají strategii obhajoby. Je jasné, že nikdo nepochybuje o vině klienta. O to nejde. Je vinen, ale nás platí proto, abychom přesvědčili soud, že je nevinen. Další rešerše pro šéfa. Domů se vrátí v noci.

Ráno se zase učí. Opakuje si celé pasáže se skript nahlas pořád dokola. Zdá se, že to celkem umí. Píše Jasper. Odpoví mu, že teď nemá vůbec čas, čeká ji zásadní zkouška ve škole. Chce ji vidět aspoň na pět minut. Chce se jí omluvit. Bla, bla, bla. Kristinu to neustálé pípání telefonu rozčiluje. Přestane na Jasperovy zprávy odpovídat. On jí píše dál, proto si úplně vypne telefon. Recituje si nahlas pasáže se skript. Dá si vanu, kde recituje také. Recituje na záchodě, recituje potichu při nákupu v hypermarketu.

Ráno vstává, až se vzbudí. Zapne si telefon. Padesát zpráv od Jaspera. Některé čte. „To je kokot!“ Jasper píše, že pošle odkaz na stránky, kde se Kristina nabízí, jejím pedagogům z práv. Pošle jim prý i jakési její fotky, které udělal, pošle je jejím spolužákům, vyhrožuje, čím se dá. Hned mu volá, ale Jasper to nebere. Kristina svůj profil na eskortním webu smaže. Jasper volá zpátky. Kristina na něj křičí do telefonu, ať ji nechá na pokoji, že žádné fotky nemá, ať si nevymýšlí a nechová se jak idiot. Řekne mu, že s ním končí úplně a ať jí už nikdy nevolá, nepíše, nic.

Nervózní Kristina jede tramvají. Čeká na jedné z židliček v chodbě na právnické fakultě. Jde ke zkoušce, kantor se jí ptá. Přestože měla včera večer římské právo v malíku, je úplně paralyzovaná a nemůže se soustředit. Zkoušející jí citlivě připomene, že je to její poslední pokus zkoušku složit. Je to trapné, nedokáže ze sebe dostat rozumné slovo.

Kristina jde po ulici. Slzy jsou pryč, ale oči má stále rudé. Vysmrká se. Sedne si na lavičku. Pozoruje lidi kolem, každý řeší svoje vlastní starosti. Někdo se směje, jiný křičí do telefonu. Je celkem pěkně, kolem létají holubi, nad řekou racci.

Někdo klepe na dveře jejího bytu. Je noc. Otevře a vidí Martina. „Mohl bych u tebe přespat?“ Martin, který byl vždycky čistý a celkem upravený, je teď sešlý, má špinavé kalhoty na kolenou a mokvající jizvu na nose. Kristina ho pustí dovnitř. Martin si obtížně svléká bundu, protože má opuchlou pravou ruku, dva prsty na ní má fialové a tlusté jak banán. Kristina se ptá, co se stalo. „Dostal jsem do držky.“

Martin usne na gauči, v noci se ale budí bolestí. Potí se, má horečku. Kristina řekne, že musí k doktorovi. Martin ji skoro nevnímá. Dotáhne ho do taxíku a jedou na pohotovost. Tam chtějí kartičku pojištěnce. Kristina řekne, že ji Martin nemá u sebe, a proto po ní sestra chce aspoň její občanku. Zmatený Martin řekne, ať jim nic nedává. Občanku má prý v batohu. Ale batoh je v Kristinině bytě. Odvezou ho na operační sál a něco mu s rukou udělají. Kristina na recepci řeší formality – slíbí, že zítra přinese Martinovu kartičku pojištěnce. Pak čeká v čekárně, ale řeknou jí, ať jde domů, že si tu Martina do rána nechají.

Ráno přijde Kristina zpátky na pohotovost, má jeho občanku, kartičku pojištěnce nenašla. Sestra na recepci ťuká něco do počítače. Nechtějí Martina pustit, ale podepíše revers. Na ruce má sádru.

Přijdou ke Kristině domů. Unavený Martin usne. Když se odpoledne vzbudí, řekne, že doufá, že jim nedala žádné informace o sobě, a že ho měla nechat být – ta ruka je daň za život za zrcadlem. „Tohle je život za zrcadlem?“ Martin řekne, že v létě je to mnohem lepší. Venku za oknem je teplo, slunce svítí do větví a mate stromy. Některé už mají pupeny. Martin řekne, že to vypadá, jako by přicházelo jaro. Kristina odpoví - „To je falešný jaro. Je půlka února.“

Martin znovu usne a když se vzbudí, je mu mnohem líp. Povídají si. Kristina řekne trochu zvláštně bez kontextu - „Před pár dny... mi bylo dost blbě. Kdybych tě neznala, bylo by mi ještě hůř. Bylo by to k nesnesení.“ - „Proč? Co se stalo?“ - „Nic... už je to pryč.“ Zeptá se jí, kdy má tu zkoušku z římského práva. Zalže, že „za tejden.“

Dívají se spolu na film. Smějí se. Mají se dobře. Kristina se ho ptá, co bude dělat dál. „Nevím. Budu se muset vrátit. Tohle nikam nevede. Mohl bych žít jako Díogenés, není to tak těžký. Ale Díogenés byl sociopat. Svobodný život je osamělý život.“ Sedí vedle sebe. Kristina je melancholická. Chvíle dospěje k tomu, že začne Martina líbat. Je překvapený, ale nebrání se. Kristina je něžná, on nesmělý. Udělá se, skoro aniž by na něj sáhla. Co dál? Kristina se snaží zachránit náladu chvíle, aby se necítil trapně. Pokračují. Ale je to rozpačité. Nenacházejí se, ale nějak to probíhá. Oba by chtěli, aby to bylo jiné. Přesto to pořád nějak probíhá a skončí.

V noci se Kristina probudí a jde na záchod. Na chodbě se mimoděk zadívá na Martinův špinavý batoh se spacákem.

Nad ránem se probudí Martin. Ruka ho pod sádrou bolí, ale není to tak strašné. Kristina spí. Za oknem je něco, co skoro vypadá jako jaro. Martin chvíli pozoruje spící Kristinu. Pak se podívá znovu z okna. Tiše si sbalí věci. Když Martin odchází, Kristina má oči otevřené.

Osobní vlak přijíždí na nádraží asi kilometr vzdáleného od vesnice, jejíž jméno nese. Když souprava odjede, na peronu stojí Martin s batohem a rukou v sádře. Vydá se do otevřené krajiny. Je hezky, za chvíli ale začne foukat vítr. Holé větve stromů se kývají sem a tam. Sbíhají se mraky. Sněží. Postava na horizontu jde dál, do krajiny.

---