Narcis a vločky

Al Jale,

Narcisové jsou mé oblíbené téma. Sama jsem Narciska, takže vím, o čem píšu. Doufám ale, že mne můj narcismus nikdy neovládne natolik, abych zcela ztratila soudnost a stále pevně věřila, že mé básně jsou hluboké a umělecky hodnotné, zatímco asi 200 čtenářů na to bude mít opačný názor. Úspěšný narcista se opájí přízní davu jako drogou, neúspěšný narcista nakonec musí odříznout celý svět, protože jeho dílu "nikdo nerozumí", nikdo jeho básně nechápe. Nenapravitelný narcista nakonec zůstane sám.

Moc hezká 

Safiáne,

další Góngorovské variace zveřejním až v únoru. Pokud něco označím za G. variaci, pak se to musí nějak týkat konkrétního sonetu od L. de G. Chci zvěřejnit i pár ukázek původních sonetů přeložených Uličným.

Možná jsem se nevyjádřil přesně. Góngorův originál neznám. Ale tvoje verze mi přijde skvělá. Stejně se mi líbí i druhý sonet.

Safiáne,

překvapilo mě, že se ti můj "překlad" tak líbí. Obsahově asi originálu moc neodpovídá, protože AT překladač textu evidentně vůbec nerozumí a já jsem si musela mnohé domýšlet a mohla jsem se prakticky ve všem mýlit. Posílám ti ještě další "překlad", protože jsi tady asi jediný, kdo by ho mohl ocenit.

Con diferencia tal, con gracia tanta, sonet č.40, 1584

Tak půvabný a teskně proměnlivý

je slavíkův zpěv, jak by tisíc jiných

v něm naříkalo... Myslím na odstíny

těch tónů - stonů, repertoár tklivý...

Zní jímavě hlas z listí noční jívy,

pod hvězdami se nesou do krajiny

šum haluzí a noty sonatiny

pro zobáček a vánek trpělivý...

Dost, slavíku už bylo toho stesku,

mým planých nářků, veršů dojímavých!

Co bylo, bylo. Nechme eleganci.

Kdo zkameněl, zas měl by dostat šanci

se Medúziny hlavy rázně zbavit,

svou "tragédii" změnit na grotesku.

Alenakar. Tvůj překlad je překrásný. Zvlášť oceňuji jeho hudebnost. Ve španělštině je přirozená, protože ta nemá shluky souhlásek jako čeština. A ty ses jim virtuozně vyhnula. Přitom to zní velmi přirozeně. Tak krásný G. sonet jsem v češtině nečetl. Možná bys jich měla přeložit víc a vydat knížku.

Safiáne,

Góngora byl určitě velký experimentátor a podivínský průkopník téměř až "moderní" poezie. Ale jeho dílo je velmi mnohotvárné. Rozhodně jsem nečetla všechno, ale z toho, co jsem přečetla mi jasně vychází, že Góngora byl především satirik villonovského střihu. Villonovskou inspiraci potvrzuje to, že děj jeho "rozverných básniček" se občas odehrává ve Francii. Mně ale L. de G. nezajímá ani jako satirik, ani jako literární průkopník, nýbrž jako tvůrce klasických sonetů srovnatelných se sonety W.S..Jenže seznámit se s G. sonety v češtině je problém. Několik jich přeložil Miloslav Uličný, překladatel, který zemřel v loňském roce, ale žádné další "lidské" překlady jsem už nenašla. Zbyly mi jen "překlady" z dílny umělé inteligence a to je hůza s děsem. Přesto jsem se pokusila dva Góngorovy sonety ve spolupráci s umělou inteligencí přeložit. Co jiného mi zbývá? Kterýpak akademik - hispanista by se zahazoval spoluprací s nějakou bláznivou, blouznivou amatérkou z Písmáku?

Mezi Góngorou a Shakespearem je obrovská propast. Do Googlu si stačí zadat pouze "sonety" a ihned se ti objeví ty Shakespearovy sonety a to v různých česklých překladech. Góngorovy sonety v češtině na intrnetu vůbec nenajdeš. Ovšem zcela jiná situace nastane, když si zadáš Góngora sonetos. Pak tě hned zavalí nejen odkazy na stránky španělských a latinskoamerických univerzit, ale i nejrůznější videa s recitátory, která svědčí o tom, že G. sonety jsou v současnosti mnohem živější než jeho díla, řekněme, "experimentální". Jenom v češtině prakticky neexistují. Já ale nevím, jestli by v tak "modernistickém" národě vůbec někdo stál třeba o bukolické rokoko plné  obrázků z Arkládie a ze ze života Dafnise a Chloé. Hlaváček a Holan jsou už, bohužel, po smrti.

Tvůj překlad se mi moc líbí a na oplátku zasílám jeden ze svých překladů sonetů vzniklých ve spolupráci s umělou inteligencí.

Cual parece al roper de la maňana, sonet č. 18, 1582

Noc o hřeben hor najednou se zlomí

a ranní rosa na růžovém keři

se zatřpytí jak perly a ty věříš,

že bledý oblak deštěm slz keř omyl.

Též krásným čistým slzám, napadlo mi,

jak pastýřka se v lukách tiše svěřit...

Kdo tváří bílou hloubku smutku změří,

když z rudé růže může zrcadlo mít?

Chci pozdravit den nejněžnější písní

a vymýtit z ní všechny drsné tóny

i povzdech ztlumit, deroucí se z hrudi.

Chci zpívat jako ptáci, co se budí.

Než vypaří se závěs mlžné clony,

jak vosk chci plakat, sonet svůj si vysnít.

Dílko je pěkné (u tebe vlastně samozřejmost) a dá se i pěkně představovat.

A dík za připomenutí existence slůvka „grandiózní“, už jsem ho poměrně dlouho neslyšel.

blátem brodit za humna

tráva ještě nemluvná

vítá máti živých Evu

jarní trylky ptačích zpěvů

zpěvy možná předčasné

chladno se jak zmije plazí

jistě přijdou ještě mrazy

zima jednou pohasne

Alenakar, když jsem bydlel v městečku u Prahy na konci zástavby ústící do malebného údolí, odklízel jsem sníh z chodníku, po kterém stejně přešla jen ojedinělá noha. Dělal jsem to rád, Mnohdy i  hodně po půlnoci. Ne z nutnosti. Lákala mě atmosféra, kterou jsi tak pěkně popsala. Naprosté ticho, že bylo slyšet šustění padajících vloček a pozorovat jejich víření ve světle lamp. Napsal jsem o tom i básničku Vločky.

Vy vločky šustící jak vzduch, / když v letu vzpírá hmyzí křídla, / čí asi uvěznil vás duch / do ledu pozemského vřídla? //

Samečci beze střev a úst, / bez tíže něžných citů, / k jediné chvíli smíte růst, / ke chvíli. která neprodlí tu //

Co nám tu zbyde z vaší jistoty, / až tma v nás pomine a den se zeptá: / já splnil svůj slib a co ty? / co asi sníh si s křídly šeptá?

Tvoje Góngorovské variace mě přivedly k dávno zapomenutému přání přeložit si alespoň kousek z Góngorova Polyféma. Ze dvou přeložených oktáv přidávám čtyřverší a pro porovnání i originál a Holanovu verzi.

Góngora:  Caliginoso lecho, el seno obscuro / ser de la negra noche nos enseňa / infame turba de nocturnas aves, / gimiendo tristes y volando graves.

Holan: Mhou lůna vzdul se zdůli stín a boří / mrak půlnoční: zde hanebná a divá / změť ptáků zlých vždy k vraku zraku cáká / svým nářkem zlověstným při třpytu draka.

Holan básní skvěle, ale trochu nepřesně. G. zobrazuje vyplašené hejno. Nářek není zlověstný, ale smutný, ptáci nejsou zlí, ale těžcí v letu a o třpytu draka, snad ohni nebo lávě, není vůbec řeč.

Safián: Mrákotné lůno, průrva potemnělá / tu noční bytost ze tmy vydávila, / přízračný mrak, změť ptáků v divém víru, / kde těžkne let a nářek ztrácí míru.

Hanko,

někdo si vystačí sám, protože má dojem, že jen on sám svým dílům doopravdy rozumí. Takoví lidé mají strašně rádi potlesk, ale kritiky je moc nezajímají, protože oni přece nedělají žádné chyby. Ale ani to by tak strašně nevadilo. Nejhorší je, že mnozí páni Narcisové nikdy nikoho nepochválí a nikomu nezatleskají... Myslím, že hlavně proto pak čtou vlastní básničky jen sami sobě v prázdném bytě, kam nikdy nechodí žádní hosté.

Vyrastala som na dedine na brehu Váhu, kúsok pod nami viedla hlavná trať Bratislava - Košice, vlaky chodili stále, nevnímala som ich ako rušivý element, doteraz chodim radsej vlakmi ako autobusmi . Básnika síce nik nepočul, ale  ktovie, či sa to nezmení a  raz možno bude čítať aj iným nielen sebe ... 

Hanko,

když žiješ v domě u kolejí, na tramvaje nebo na vlak si časem zvykneš tak, že už ten hluk, co dělají, ani nevnímáš. Horší je to, když v bytě spí nějaká návštěva. Ta se často v hrůze, co že se to děje, probudí několikrát za noc.

Mně teď ve staré chalupě na venkově tramvaje dost chybí. Vlak vidím aspoň z dálky a v noci dělá randál pořád, ten ale registruji jen v bdělém stavu.

V té básničce jsem ale použila tramvaj jako jinotaj: do básničky pana Narcise taky nikdo "nenastoupí" a básnička nikoho nikam "neodveze". Některým lidem ale stačí ozvěna. Ozvěna jménem Echó.

My máme pred oknon lampu s  teplým žltým svetlom, tiež dokázem v jej svetle  dlhé minúty sledovať  padajúce vločky, naposledy minulý týždeň okolo polnoci...  ráno ani stopa,  nebyť fotky, ráno by som neverila, že snežilo...našťastie, MHD je ďaleko...kedysi na Strahove sme mali  rovno pod oknom zastávku autobusov... nedobrovoĺné budenie sa...

Hanko,

když jsem ještě bydlela ve velkém městě, měli jsme před okny pouliční lampu. Když v noci sněžilo, bavilo mě celé minuty sledovat, jak se vločky v kuželu světla rozsvítí, až pak vypadyjí, jako by byly ze zlata... Také jsme měli pod okny tramvajové koleje a kousek od našeho domu byl nástupní ostrůvek. 

Takže - možná je ta básnička o mně.

Milujem sneh, prechádzky v čerstvo napadanom, teplé svetlo električiek...škoda, ze ho je tejto zimy tak málo.  Tak krásne si to slovami namaĺovala, obrázok mám pred očami, básnika, ktorý recituje sám sebe a za oknom sneží...