TD - Čikin

...z mlhy přicházejí hodní psi a nesou naše smutky...

Seděli jsme na lavičce pod stromem. Vnučka houpala to své nebe, peklo, ráj až k nebi a zpátky, vlasy vlály za ní a můj přízemní strach taky. Psice se žárlivě motaly pod nohami s neutuchající nadějí, která bude dřív na klíně. „Mami, Čikin se už druhý den neukázal doma.“

„Byl ses podívat na cestě?“

Přišel mi pomoct odtahat větve po prořezávce stromů. My dvě nakonec vzaly mrkev, rohlíky, naše dvě holky a šly do lomu na návštěvu za Princem. Byli tam. Oba rohatí kozlové se po zavolání ukázali v celé své kráse. Po zpáteční cestě mi malá vykládala o Čikinovi. Že to krásné jméno mu vymyslela maminka. Čikin, malý černý kocourek a miláček celé rodiny. Než povyrostl, pravidelně pro něj šplhali na strom, měl strach slézt dolů.

Když jsme došly domů, zrovna dojela maminka z práce. Ve verandě mám kočičí granule pro ježky, malá si vzala pro kocourka a jelo se…

Navečer došel domů manžel. „Tak si představ, došel od cesty a v ruce nesl černou slisovanou placku, blbec.“ Volala jsem… „Mami, já jsem ho tam nemohl nechat ležet, vždyť je náš. Pochovali jsme ho, už má hrobeček a Meli mu tam zasadila kytku.“ Viděla jsem před sebou ty jeho smutné oči. Někdy jsou v mlze. Zatím z ní chodí i hodní psi.