Do hajzlu s tím jménem II

Předchozí část ZDE.

Tato  knížečka vznikla v rámci mapování transgeneračních traumat. Veškeré zápisy jsou postavené na realitě, a to včetně historických událostí. Z důvodu citlivosti jsou pozměněny pouze jména osob. Jakákoli podoba jmen a reálií je zcela náhodná:-)

Do hajzlu s tím jménem

INTRO

Někdy jsou ty sny blíž, než si troufáš doufat. Posunul jsem svoje kafe dál od počítače a dal se do psaní.Tolik mi chybí kavárny s popelníkem a možností nasát trochu dehtu do plic a přitom tvořit. Překročil jsem čtyřicítku, což je pro chlapa vždycky trochu výzva. Celá moje hlava se začala zase motat kolem ženských, dopaminu, sexu, adrenalinu, touze po tom být někde, kde jsem chtěl být už před lety a nekonečná prázdná poušť při představě budoucnosti. Teď už jdu ke konci? Je jasný, že jsem za půlkou a potřebuji svůj život pevně uchopit. Takže o čem budu psát? Týrám si mozek, nervózně poklepávám nohou a čekám na osvícení. Vlastně to nebyl ani můj nápad, ale nápad mojí terapeutky. Chodím k ní od rozvodu. Jo, patřím mezi tyhle muže. Slyším to často. “Našel si mladší milenku…Opustil ji kvůli jiný ženský…Je to klasickej idiot.” Jasně. Dodnes mám v sobě ten pocit tý brutální úzkosti, když jsem vcházel poprvé v životě do soudní síně, abych tam řešil rozpad manželství, ve kterým jsou tři děti, a o kterým jsem si vždycky myslel, že je to do konce. Měl jsem sny, plány, … celej můj život postavenej na tom, že je tady rodina, ve který je otec-matka-děti. A teď stojím před dveřma do soudní síně a hledám v sobě odvahu čelit svýmu největšímu strachu a studu. Jak to, že jsem tu žádost o rozvod podal? Otevírají se dveře. Klepou se mi ruce. Nikdo tam není, jen soudkyně, pracovnice OSPODu, moje budoucí bývalá manželka…a třídní učitelka mýho syna. Do prdele! Jak to? Co tady dělá? Sedí u Kateřiny a utěšuje ji v její bolesti. Proč? Ta mrcha!

 

“Povstaňte.”

 

Víc si nepamatuju.Fakt. Myslím, že četla moji žádost a probodávala mne očima. Představte si to! Jeden muž a čtyři ženy, všechny kolem věku 40 let. Kolik projikování tam bude? Proč ta pracovnice OSPODu utěšuje taky Kateřinu? Co se to do háje děje? Není to ani 5 měsíců, co mi zlomila nos. Není to ani rok, co mne začala docela pravidelně bít, když zůstala večer doma, nadávat mi do “chudáčků”, snažit se mi utrhnout koule, zabít mne nožem v kuchyni,... Není to ani 2 roky, kdy si našla toho svýho amanta. A oni se k ní naklánějí a utěší ji v její bolesti, zatímco já jsem ten parchant, co jí ublížil. Čtu to v jejich očích a bojím se. Ne o sebe. Bojím se, že mi nedovolí být s mými dětmi, že bude lhát se svýma modrýma očima, že chytí svůj amok a začne s tím svým. Uf. Možná proto mi terapeutka doporučila začít psát. Ale jak začít? Je mi přes čtyřicet, mám 3 děti, jsem rozvedený. Zažil jsem domácí násilí, sexuální zneužití, prožil jsem panický ataky, zkoušel žít polyamoricky, … Mám o tom psát? K čemu to bude? Nalívám si nový kafe a otevírám počítač, abych začal psát. Celý svůj příběh. Svoji podstatu. A je mi jedno, jestli tě to bude zajímat, nebo ne. Třeba mi řekneš, že jsem chudáček, narcistický egoistický hovado, nebo jiný přirovnání, kterým mě častovala Kateřina. Už teď ti ale můžu říct, že jsem všechno z toho. Tak jako ty. Mám v sobě tyhle špatný věci. A mám v sobě i ty dobrý věci. Mám vše, co má člověk mít. Tak se z toho hned neposer. Ono to toiž není tak černo-bílý, jak to na první pohled vypadá. Začnu psát. Začínám psát. A začnu tam, kde to všechno začalo.

 

Kapitola I. - Jsou tady

„Postav to na kamna,“ pronesl do ticha Antonín a díval se na ni upřenýma očima. Byla sice původem Němka, ale česky uměla víc než dobře. Ostatně, měli spolu už 2 děti. Marie byla už mladá slečna, za kterou se otáčeli mladíci z celé Jemnice, zatímco Tonda byl sedmiletý kluk, který se svojí partičkou teď běhal po poli a snažil se marně rozebrat osudu ponechaný tank, který za ty 4 roky rez požrala do té míry, že z něho zbýval už jen skelet. I tak to pro ně byl natolik mystický objekt, že v něm polovina dětí z městečka poblíž hranic s Rakouskem trávila veškerý svůj volný čas. Lehce se usmála a položila ten balík na vystydlá kamna. „Myslíš, že to konečně poslali?“ Ten moment byl víc nervózní než se na pohled zdálo. Jsou to ty chvíle, kdy jako přihlížející máte pocit zpomalení času a všímáte si detailů jako je špinavé nádobí svědčící o kvapném dopoledni, nebo pohyb lidí za okny, která mířila do nejrušnější ulice jinak ospalého městečka. Odpověď přerušilo silné prásknutí dveřmi v přízemí domu. „Jsou tady!“ šeptla Marie a trochu úzkostně shrbila ramena. Antonín se napřímil a působil větší než ve skutečnosti byl. Jeho ostré rysy, špičatý dlouhý nos a přísný pohled přehlušil stín pochybností nad tím, jestli tohle všechno dopadne dobře. Rychle chytil hrnek s horkým čajem do obou rukou, aby zakryl svoji nejistotu. 

 

“Je jich víc. Slyším minimálně tři lidi,” procedila trochu přiškrceně Marie a viditelně zbledla. Každé vrznutí schodů bylo slyšet víc a víc, jak se blížili do místnosti. Ticho. Na dveře někdo třikrát zaťukal. Dvakrát rychle, jednou se zpožděním. Marie si vydechla. Udělala krok ke dveřím, vzala za kliku a otevřela dveře. “Vati!” Po tváři ji tekly slzy, zatímco se silně tiskla k muži středního věku. Byl tady. Zvládnul to. Byl mnohem kulatější než Antonín. Tedy v obličeji. Zbytek těla působil stejně, jako když propíchnete balónek a zbude jen obal bez vnitřku, jako uschlá větev, mrtvý dům bez svých obyvatel. ,,Töchterchen,…” Zhluboka se nadechnul a chtěl dál mluvit, ale jen zkřivil rty. ,,Ich muss mich setzen." Marie bleskově šáhla po židli a posadila svého otce s dychtivým a ustaraným pohybem. Antonín stále křečovitě držel hrnek čaje a pozoroval celou situaci. Na prahu dveří stály dvě malé děti.Jednomu mohlo být tak 11 let, jeho sestra byla maximálně o 2 roky starší. “Umíte česky?” obrátil se k nim a snažil se tvářit laskavě. “Ano, trochu.” řekla starší dívka a sklopila oči. 

 

 

„Morgen werden sie mich abholen. Sie verhören mich. Immer wieder. Sie werden auch zu dir kommen, Marie.“ pronesl těžkopádně Ignác, kterému neušel její ustaraný pohled. 

“Proč by tě taky měli znovu vyslýchat? Vždyť jsi dostala počeštění! Was ist passiert, Ignáci? Marie, co když ho sledovali?!” Na Antonínovi byla vidět stoupající nejistota a gradující úzkost. Odložil hrnek mezi nádobí, opřel se o zeď a hluboce dýchal. Znovu! Celé to peklo znovu. 

"Deshalb bin ich hier, Antonin. Ich habe eine große Bitte an dich."

“Ne. Ne. Prostě… hele, máme dvě kouzelný děti. Jsou ještě malý. Vždyť Tondovi je teprve sedm. Nechci, aby se jim něco stalo, zvlášť…” větu nedokončil. Jen se úkosem podíval na balíček, pak na Marii. Jeho pohled byl tak těžký, jak dokáže být pohled ustaraného otce, který může přijít o všechno. Strach, který v něm zakotvil, mu podlamoval nohy a rozmělnil dýchání. Točila se mu hlava a na chvíli měl pocit, že omdlí. Chytil se za srdce a pomalu se svezl na podlahu. “Zblázním se, Marie. Mám pocit, že se zblázním. Umírám.” pronášel ta slova natolik naléhavě, až se obě děti sedící doposud tiše vzadu na židlích vzpřímily a se zatajeným dechem sledovaly, co se stane. “To je v pořádku. Nemusíš se ničeho bát. Podívej se na mne. Dýchej se mnou.” pronesla Marie klidným hlasem a položila mu ruku na svoje prsa. “Dýchej se mnou.” zopakovala a dívala se mu láskyplně do očí. Stěny kolem se na něho začínaly hroutit a cítil studený pot. Ruce se mu nekontrolovaně třásly. Světlo. Všechno strašně nahlas. Umřu. Umírám. Zblázním se. “Dýchej se mnou.” Zachytil její oči a zvědomil si místnost, kde leží. Cítil dřevěnou podlahu, opřený záda. Vnímal dům, ve kterém se narodily obě děti. Byl unavený. K smrti unavený. Ale dýchal pravidelně, s rukou na prsou Marie.

 

Trvalo to celé asi patnáct minut. Ignáce to celé nechávalo celkem v klidu, byl už zvyklý na ledacos a paniku si prožil několikrát. A měl proč. Vždyť jen to, že musí už 4 roky dokazovat, že nekolaboroval s Němci, že jeho rakouský původ a používání němčiny nemá nic společného s nacismem. Byl kapelníkem v Jemnici, kde ho každý znal a nikdo s ním neměl problém. Nikdo…asi někdo jo, protože těch udání, těch bylo požehnaně. A zítra znovu. Cítil někde hluboko, že tentokrát to bude jiné. Že se klidně může stát, že už nepřijede zpátky. Od února se to změnilo. Úkosem se podíval na balíček na kamnech a musel se usmát. Tušil, co to je. 

„Ich brauche, dass Sie sich um die Kinder kümmern.” Pronesl to tak tiše, zároveň s takovou naléhavostí, že nebylo možné, aby to Antonín s Marií odmítli. Marie, klečící stále u Antonína, zvedla svůj pohled k dětem a mírně se usmála. Byl to její malý bratranec a sestřenice. „Du brauchst dich nicht zu fürchten.“ 

 

Zbytek dne probíhal až nepříjemně normálně. Maruška byla na internátu, zatímco Tonda se potuloval venku až do půl sedmé večer. Bylo už docela teplo a nemělo cenu ho držet zavřenýho doma. Trochu vnímal, že se kolem jeho rodičů pořád něco děje, ale nepřikládal tomu moc velkou váhu. Zato Antonínovi ostré rysy se ještě více prohloubily. Jako by se tvář snažila unést celou tu tíhu situace, do které se dostal. Kdyby si mohl vybrat, vzal by si ji znovu? Stojí mu to za to? Jeho oči těkaly po místnosti. Vůbec si k sobě nepouštěl emoce, které s jeho myslí cloumaly. Nechával to běsnící zvíře běhat uvnitř, zvenku bylo jeho tělo jako z mramoru. Silné, klidné, plné odvahy. ,,Jdu do dílny.” pronesl k Marii, která si na papíru kreslila, jak upraví Tondův pokoj, aby se tam vešly další dva. Položil ji ruku na rameno a nechal ji volně sklouznout. Předklonil se a jemně políbil Marii na tvář lehce pod ucho, a přitom se otřel tváří o tu její. Otočila se k němu s uměvem a hloubkou lásky, která mu skoro podlomila kolena. Stojí. Stojí mu za všechno. Oplatil ji úsměv, vytáhnul ze šuplíku úhledně složenou ševcovskou zástěru a vyšel z místnosti. Zavřely se dveře. Marii spadla hlava těžce do rukou. Slzy si prorážely cestu přes prsty jako čerstvý pramen horské průrvy. Snažila se soustředit. Intuitivně se ujistila, že balík je pořád na svém místě.

 

Kapitola 2 - Ketamin

Nervózní ráno. Sednul jsem si, kafe položený na záchodovým prkýnku, záda opřený o topení. Dávám si svoji klasickou snídani, kofein a nikotin. Včera jsem psal. Sice jenom kousek, ale alespoň něco. Dneska to bude zajímavej den. Tohle bude stát za to. Otevírám email a znovu a znovu čtu instrukce od Terezy. Je milá. Přestal jsem se bát, jen ta nervozita zůstává. Dneska. 

 

---

Vážený Antoníne, 

těšíme se na Tebe v naší klinice a děkujeme za projevenou důvěru v naši asistovanou ketaminovou terapii. Chápeme, že boj s panickou poruchou může být obtížný, a jsme tu, abychom poskytli podporu a léčbu šitou na míru tvým potřebám. Pro jistotu ještě jednou shrnu, o čem jsme se naposledy bavili, abys to měl k dispozici.

 

Jak funguje ketamin a co očekávat: 

1. Mechanismus účinku: Ketamin působí tak, že blokuje určitý receptor v mozku zvaný NMDA receptor. Tento proces pomáhá vyvážit chemické pochody v mozku a zároveň stimuluje růst nových synapsí, což může vést k rychlému zlepšení nálady a snížení úzkostných symptomů. 

2. Průběh léčby: Během terapeutického sezení vám bude podána pečlivě řízená dávka ketaminu intravenózní infuzí v klidném a bezpečném prostředí. Můžete zažít mírný pocit disociace (oddělení od těla nebo prostředí), euforii či změnu vnímání. Tyto pocity jsou krátkodobé a obvykle zmizí do hodiny po podání. Po celou dobu budete sledováni zkušeným týmem. 

3. Po sezení: Po každém sezení si uděláme čas, abychom probrali vaše zážitky a reakce. Tato zpětná vazba nám pomůže optimalizovat další sezení a zajistit, že léčba bude co nejefektivnější. 

 

Jak probíhá naše asistovaná ketaminová terapie: 

• Úvodní konzultace: Naše spolupráce začíná konzultací, během které s vámi probereme zdravotní historii a vytvoříme individuální plán léčby. (to už máme za sebou)

• Léčebné sezení: Ketaminová terapie probíhá v sérii sezení s infuzí ketaminu ve sterilním a pohodlném prostředí. 

• Bezpečnost: Po celou dobu budete pod dohledem našich odborníků, aby byla zajištěna vaše bezpečnost a pohodlí. 

• Follow-up péče: Po každém sezení vás znovu zhodnotíme a poskytneme dlouhodobou podporu. 

 

Co můžete očekávat od léčby panické poruchy: 

• Rychlý účinek: Ketamin může již po prvním sezení přinést rychlou úlevu od příznaků úzkosti. 

• Dlouhodobé zlepšení: Při pravidelné terapii může ketamin pomoci snížit četnost panických záchvatů. 

• Posílení duševní pohody: Ketamin zvyšuje neuroplasticitu, což pozitivně ovlivňuje celkovou náladu a schopnost zvládat stres. 

 

Máš-li jakékoli dotazy, neváhej se na nás obrátit. Jsme tu, abychom vás podpořili na cestě k lepšímu duševnímu zdraví. 

 

S pozdravem

Tereza

tel.: 774 102 590

 

---

 

“Antoníne, tady asi už já dál nemůžu.” Jo. Tohle mi řekla, a já byl z toho fakt vyděšenej. Když Vám terapeutka řekne, že už dál nemůže, dostáváte se celkem do pasti. Ok. Nejsem asi úplně nemocnej, a kdybych neměl terapii, myslím, že bych dokázal žít kvalitní život. Přece jen, rozvod už mám nějakou dobu za sebou, panickou poruchu se podařilo chytit zavčas, a teď už to je spíš o tom, abych našel ty vzorce mýho chování a myšlení, který mne dostaly do stavu, že moje tělo začalo křičet o pomoc. Nechci to předat svým dětem. Dlouho jsme spolu řešili, co bylo tím důvodem, že jsem nenastavil ty hranice daleko pevněji, že jsem zůstal ve vztahu, kde to bylo extrémně za hranou. Je to snad strach o to, že budu opuštěnej? Nebo to je manipulativní technika, jak někoho přesvědčit, aby mě měl rád? Nebo to, co tvrdím? Jako že je pro mne naprosto neexistující, abych opustil rodinu a způsobil vlastním dětem bolest z rozpadu manželství jejich rodičů? Nebo je to prostě jen ochranej mechanismus, protože jsem byl v dětství zneužitej, a zachránil jsem se disociací? “Myslím, že to, kam jsme se spolu dostali, už nemůžeme zkoumat tradičníma metodama. Mluvíte o rodině, o vzorcích, o tom, že Vaši sourozenci… myslím, že by pro Vás mohlo být skvělé, kdybychom se zaměřili na transgenerační traumata Vaší rodiny. Přece jen, ten příběh Vaší prababičky, pradědy, to může být jednou z příčin, proč máte tak zvnitřněný přesvědčení, že rodina se nesmí opouštět…” To ticho, ty jiskry v mých očích, zvoní to! “Myslím, že by pro Vás mohla být zajímavá ketaminem asistovaná terapie. Sice bychom na chvíli museli přerušit tu naši práci, ale díky ní byste se mohl dostat k tomu, co je tam opravdu hluboko, a kam se my dva jen stěží dostaneme.” 

 

To byl začátek mýho dnešního dobrodružství. Moje obrovská obava, že jsem případ, který vzdává, se rozplynul. Ne. Ona opravdu přemýšlí nad tím, jak mi co nejvíce pomoct. Balzám. Je to samo o sobě léčivý balzám. Neváhal jsem ani vteřinu a rozjel kolečka. Jsem na to připravený. Chci jít hlouběji. Chci to objevit a změnit. Nechci už být záchranář, nechci už mít partnerku/dítě, nechci už dovolit, abych si nechal takhle ubližovat. Stojí nade mnou a řve. Černý oči, zúžené rty a rudý tváře. Vidím jen tu pěst, a to jak mě tlačí do rohu kuchyně. Mlátí mě. Snaží se mi ho chytit a co nejvíc zmáčknout. Chce, aby to bolelo. Strašně. Proč? Já nic necítím. Nechápu to, ale mám čas u toho přemýšlet, jako by se mne to ani netýkalo. Buší do mě. Neměl bych se nějak bránit? Možná toho prostě za chvíli nechá. Nevytáhne nůž? Jsme v kuchyni. Hlavně být potichu, ať se nevzbudí děti. Nevím, jestli něco říkám, nebo jen probíhá dialog uvnitř, každopádně se nic nemění. Supí a mlátí do mě pěstí, kam to padne, tam to padne. Obličej a rozkrok si chráním. Zbytek je jedno. Nakonec do mě kopne, otočí se a jde pryč. Nedýchal jsem. To jsem celou dobu nedýchal? Zhluboka se nadechnu a syknu. Jo, bolí to. Až teď. Zvedám se, protahuju si žebra a naslouchám, jestli děti v pokoji spí. Spí. Beru ze stolu cigaretu a vycházím ze dveří na terasu. Vím, že tam bude. Klepe se. Nesnáší mě. A já nevím proč. “Jdu do toho.” řekl jsem rozhodně terapeutce. Trochu nuceně se usměju. “Antoníne, co se teď stalo?”

 

Vzal jsem si svůj batoh a zcela automaticky šáhnul po klíčích od auta, protože klinika je v Praze. Sakra! Můžu pak vůbec řídit? A dokážu se dostat nějak domů? Nebudu úplně mimo? Zapomněl jsem se zeptat. Vracím klíče od auta a vytahuju telefon, abych si koupil jízdenku. Z Liberce je to vcelku jedno, jak jedete. Budete tam prostě za hodinu. Teda až na vlaky. Ty tady pohání ještě pára, jinak si ty časy vysvětlit neumím. Vycházím na ulici a nasazuju sluchátka, abych tlumil hluk sanitek na Šalďáku, kde se to prakticky nikdy nezastaví. Je to takovej místní kotvící maják neustále upozorňující na naši konečnost. Taky se ti stává, že když nasadíš sluchátka, máš tendenci zavřít se víc do pozorovacího světa a zkoumat neverbální komunikaci lidí a různý konsekvence jejich vzhledu? Já k tomu mám ještě jednu zvláštnost. Nebo nevím, jestli se tomu dá říct zvláštnost, ale zatím jsem nikoho neslyšel, že by to dělal taky. Dokud jim to neřeknu. Všimnul jsem si, že existují korelace mezi tím, jaký má člověk tvar nosu, nosních dírek, tvaru rtů a obočí, a mezi tím, jak vypadá jeho/její přirození. A přitom nejde jen o tvar, ale i o barvu. Upřímně, když jsem to někomu řekl, že se touto fantazií bavím, trochu jsem je vyděsil. Není v tom ale nic erotickýho. Je to čistě vtipný vidět ty vážný obličeje, sešněrovaný paninky jdoucí ulicí, a přitom na základě tenkýho a špičatýho nosu, rtů, který jsou evidentně častěji semknutý než otevřený, a pigmentu kůže, který se snadno opaluje, a vědět, že to, co má pod tím, je krásně vyrýsovaný, lehce do hnědo-fialova, souměrný a klitoris při vzrušení vykukuje zpoza závoje. Pak jde naproti chlápek, co má hlavu, která vypadá naprosto  stejně, jako takový ty lehce zakrslý žaludy penisu, což dokresluje jeho pleš a skrčená kůže na krku. V tu chvíli už většinou lehce vyprsknu smíchy. Ne snad proto, že se směju tomu člověku. Směju se sám sobě, a to mi jde nejlíp. Nespal jsem v životě s tolika ženama, abych dokázal říct, že na tom něco je, a mužský penisy znám jenom z velmi omezeného pohledu. Samozřejmě, porno mi v tomhle vydatně rozšířilo obzory, takže místo vzrušení, mi jeho sledování do života vneslo vhled do anomalit lidských přirození. Jsem si prakticky jistej, že tvar pusy, způsob jejího otevření a míra, úzce souvisí s tvarem vstupu do ženy. Autobus je tady. Ukazuju qérko a jdu do žlutýho. Sedím sám. 

 

Psychedelika jsou novou nadějí

v péči o duševní zdraví

 

Obrovská cedule u vstupu do skleněného domu. Je to neskutečný zážitek, už jen vstoupit a nechat po sobě klouzat oči všech těch lidí a nechat je si domýšlet, zda jsem v depresi, bulimik, nebo mám kompulsivně-obsedantní poruchu. Jen  tak z hecu se podívám na podladhu a snažím se nešlápnout na spoje dlažby. Výrazy lidí kolem se rozjasnily. Naproti mně jde chlápek, vypadá trochu jako IT pracovník z Libanonu. Brýle bez obroučky, holá hlava, snědá kůže, kvalitní oblečení. Něco někomu říká a bouchá se přitom do hlavy. Sluchátka nemá. Usměje se na slečnu, která je usazená hluboko v křesle. Ta jeho úsměv vůbec neopětuje, jen se stáhne do svých ramen ještě intenzivněji a rozšíří se jí zorničky. Prudce bílé světlo mi jde trochu proti celé filosofii léčbou psychedeliky, i když…jo, oni to fakt mají. jako fototerapii. Pokračuji po chodbě dál a přemýšlím, kam až dojdu. Trochu kafkovská budova, jen ta barevnost je zcela opačná. Je to trochu hogo-fogo, ale jsem v Praze, tak bych asi ani nic jinýho nečekal. Snad to bude míň navoněný, a víc reálný, než je ta obálka. 

“Dobrý den, Antoníne.” lehce nakřáplý ženský hlas asi třicetileté ženy se ozval za mými zády. 

“Terezko, dobrý den! neubránil jsem se úsměvu a značné dávce familiérnosti. Nebyla to moje ketaminová terapeutka, jen mi pomáhala projít celým tím procesem. Viděl jsem ji jen on-line na vstupním rozhovoru, který jsme spolu měli. Byla okouzlujícím způsobem obyčejná. Její oči byly víc do šířky než do výšky, takže nebylo vidět celou její duhovku. Nos byl velmi drobný, zakulacený, a rty narůžovělé, kypřejší, přesto velmi přesné ve svých konturách. Vzdálenost mezi očima, koncem nosu a spodním rtem byla velmi souměrná. Otevřela široce ústa do úsměvu, a já se musel lehce pousmát. Vlasy měla nedbale elegantní, ne volně, ne stažené. A šíje…šíje byla jako byste spojili Phelpse s Amélií. Ideální kombinace, kdy je člověku někdo sympatický, ale má něco tak výrazného, co zabraňuje tomu, aby byl první kontakt ovlivněn sexuální tenzí. Prostě jsem ji opravdu rád viděl. 

“Měl jste příjemnou cestu? Mohu Vám nabídnout něco k pití? Teda, krom kávy, ale o tom jsme se spolu bavili.” 

“Ne, děkuji. Máte to tu hezký. Jak se daří vám?

“Antoníne? Dobrý den.” Ten hluboký mužský hlas patřil elegantnímu padesátníkovi. To je můj ketaminový terapeut. “Jsem rád, že jste dorazil. Jak se dnes cítíte?” 

“Přijatelně. Dobrý den.” řekl jsem zdvořile a hluboce se mu zadíval s lehkým náznakem spokojenosti na rtech do očí s napřaženou rukou k pozdravu. Stisk měl pevný, ale přívětivý, rovný a akurátně dlouhý.  

 

 

---