Můj Písmák - IV.díl - Chatovačky aneb Jablkonoce

Jak už jsem naznačil v druhém dílu, nejlepší byly chatovačky. Tím nemyslím rozpačitou zábavu po chatu, ale víkendové pařby do morku kostí na chatě některého z Písmáků, případně jeho nic netušících rodičů. Ty srazy bývaly mezigenerační. Nejmladší účastníci nedávno vyšli ze základní školy a nejstarší nedávno nastoupili do důchodu. V běžném provozu by bylo naprosto nemyslitelné, aby si tyhle dvě skupiny rozuměly, natož aby spolu dobrovolně trávily víkend, ale jak už jsem zmínil, byli jsme banda pošuků, kde se moc na věk nehledělo, protože všichni byli v nějaké permanentní pubertě. Fenomenální byly hlavně akce Jablkonoce, které pořádal každé jaro a podzim v Českém Švýcarsku na chatě svých neinformovaných starších sester Jablkům, známý také pod nickem Katugiro. Katugiro měl starších sester asi 6. Pak se teprve nevzdávajícím se rodičům narodil kluk – a hned básník!

Byl jsem tam snad pětkrát. Sestava byla pokaždé jiná, ale průběh velmi podobný. Jablkům byl velmi akční a ve svých sedmnácti letech plný elánu a nápadů, takže nenechal nic náhodě a dopředu naplánoval nabitý program.

Jak už to tak bývá, nejlepší to bylo ale poprvé. Po ukrutné cestě do Českého Švýcarska, kdy se Pištovi svou cigaretou málem podařilo vyhodit do povětří benzínku a pak jsme bez výfuku jeli na letních pneumatikách sněhem zavátou zkratkou, která byla sice delší, zato horší cesta, jsme dorazili na místo, dali si panáka, pak druhého a třetího a otevřeli svoje piva. V chatě seděl na gauči Jablkům a Sk8girl, pili džus a pomrkávali na sebe. Dítě na skleníku sedělo na židli a povídalo si se zelenou plastovou žabičkou, položenou na klíně. JiKo hrál na kytaru svůj megahit Já mám dvě myši. Uprostřed místnosti rozpustile tančila bytost neurčitého stáří a pohlaví, oděná do dívčích šatiček, s obojkem na krku. Byla to Petula. Pod ní seděla na zemi Daisy a tleskala mimo rytmus. Tehdy šesnáctiletý pozorovatel byl fascinován suchým záchodem a pořizoval tam fotky obsahu díry na svůj nový fotoaparát Sony. Když jsme usedli k večeři, obcházel nás a všem nám fotky ukazoval. Ještě jsme počkali, než přijede z Bíliny Chroust a z Brna Papouch a pak začali hrát hru, kdo dříve lapí do pusy vzduchem volně letící burák. Potom jsme hráli hru na psychiatra. Hra na psychiatra dopadá v prostředí, kde se sešli umělci, na poměrně úrodnou půdu. Hráli jsme ji opravdu dlouho. Tak dlouho, že se Chroustovi mezitím podařilo vypít celý pětilitrový kanystr Biele sviece. A tak jsme šli na točené do hospody, ve které došlo pivo. Poručili jsme si birelly a nalili si do nich panáky slivovice. Byl to gurmánský zážitek. Když jsme přišli zpátky, Pištovi upadla do suchého záchodu klika a nemohl ven. Využili jsme toho a začali přemlouvat jeho Kateřinu druhou – Pomíjivou aby nám ukázala prsa. Pomíjivá měla na sobě tričko s nápisem Ani ty deprese už nejsou co bývaly, rozděleným do dvou řádek. Vyhrnula si ho v půlce rukama, překryla první řádku tou druhou a s tímto argumentem se s námi rozloučila a šla se dívat klíčovou dírkou, jak je Pišta daleko s lovem kliky. Pomerančové se mužské části osazenstva chaty zželelo a chtěla suplovat za Pomíjivou, ale nikdo najednou neměl zájem. JiKo, Papouch a Chroust posilněni dalším kanystrem Biele sviece začali preludovat na kytary. Ostatní je doprovázeli bubnováním do desky stolu. Pak si ještě vzpomínám, jak jsme všichni na rozkládacím gauči a válíme se po sobě. Chvíli jsem byl nahoře a chvíli dole. Nahoře to bylo příjemnější. Takové vzdušnější. Pištovi se podařilo vyprostit se ze záchodu a sháněl se po koupelně. Koupelna ještě nebyla po zimě v provozu, tak se šel opláchnout do sněhu. Všichni jsme se šli dívat. Na zápraží jsme postavili sněhuláka a típali do něj vajgly. Podařilo se nám poměrně rychle vytvořit docela slušného ježka. Sluníčko celou dobu sedělo v rohu a četlo si knížku. S úderem druhé hodiny noční jsme se oblékli do pyžam, obuli si boty, vzali svíčky a své nejhodnotnější verše a šli jsme uspořádat autorské čtení na nejvyšší kopec nad chalupou. Já jsem jel v kočárku, v levé ruce jsem klinkal demižónem Biele sviece a v pravé pískal zelenou plastovou žabičkou. V puse jsem měl veselou cigaretu. Tlačilo mě Dítě na skleníku. Čtení trvalo hodinu, která ovšem nebyla, protože se právě měnil čas. Jablkům díky tomu propagoval celé čtení jako Čtení které nebylo, což se díky množstí alkoholu podařilo a ráno si nikdo nepamatoval, co se na něm četlo. Chroust si ani nepamatoval, že na něm byl. Na čtení odněkud ze tmy dorazila Přeslička i se svým skautským oddílem. Když nás viděla, otočila skautským oddílem čelem vzad a zase zmizeli ve tmě. Dole v chatě jsme pokračovali v nenucené zábavě, kterou rušil jen nedisciplinovaný Jablkům, který se poprvé v životě opil džusem s trochou vodky a v desetiminutových intervalech scházel z prvního patra dolů blinkat. Pak se vrátil, vzal si pastu a zubní kartáček a šel si ven vyčistit zuby. Za noc vypotřeboval celou tubu pasty a oholil kartáček do bezvědomí. Nad ránem jsme se rozutekli do svých nebo cizích postýlek.

V 11.30 mě vzbudily rány. Něco dopadalo na plechovou střechu. Sešel jsem dolů a uviděl venku Pozorovatele s JiKem, jak se snaží pomocí lopaty přehodit chalupu vajglovým sněhulákem. Pozorovatel při tom měl na nohou kolečkové brusle. Když si je sundal, rozhodl se, že zatopí v kamnech. Tento hoch z paneláku viděl kamna poprvé v životě. Vyndal z nich ven rošt, navršil třísky, zapálil je a pak se hořící rošt snažil vměstnat do kamen. Ošetřili jsme mu popáleniny, nasnídali jsme se na zápraží a šli pouštět draka. Když se vzbudil i Papouch a posnídal láhev rumu, naobědvali jsme se a vyrazili na lehký zdravotní výlet. Nějak jsme podcenili posun času, takže jsme do plánovaného skalního průsmyku dorazili za setmění. Začínalo mrznout a vlhké stěny skaních masivů slibovaly nevšední atrakci. Nejvíc si to užívala Pomerančová po operaci kolene. Naštěstí byly všude po stěnách řetězy kterých jsme se instinktivně přidržovali. Tedy až na Pištu Hufnágla, který se neměl čím přidržovat, protože v jedné ruce držel petku staropramenu a v pravé zapálenou malborku. Řeknu vám, od té doby vím, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. Z původně avizovaných pěti kilometrů se stalo kilometrů patnáct. Dole pod soutěskou padl návrh, že bysme měli rozdělat oheň a upéct vkla. Cesta zpátky byla poklidná po noční asfaltové cestě. Kdyby bylo světlo, viděli bysme krásná panoramata. Takhle nás ovšem nic nevyrušovalo v našem jogínském rozjímání a skupinka se začala pomalu rozpadat na rychlejší a pomalejší podskupinky. Poslední podskupinku tvořila Pomerančová s Jikem, kteří našlapovali opatrně a bez upozornění si fotili s bleskem zbloudilé noční poutníky v protisměru. Nejrychlejší podskupinka se bavila tím, že si vlezla do křoví a postupně na všechny procházející skupinky dětinsky bafala. Pak jsme si cestu zpestřovali hrou na babu. Cesta utíkala vesele až do té doby, než dal JiKo babu náhodnému kolejdoucímu a ten si ji s sebou nevrle odnesl pryč. Všechny skupinky se postupně sešli v hospodě, kde si daly bramboračku a pivo a odešly do chalupy, kde už čekal Garth, který právě přijel, a měl připravenou bojovku. Bojovka spočívala v tom, že jsme za popíjení dalšího kanystru Biele sviece došli k poslednímu stavení vsi a za ním na nás vylítnul Garthův přítel převlečený za strašidlo. Jako bojovka by to byla slabota, kdyby se najednou neotevřely dveře posledního stavení, nevyšel chlap s brokovnicí a nezačal na nás hulákat, co tam děláme. Všichni jsme ocenili Gartha, že bojovku připravil fakt dobře a začali se klepat strachy. Jen JiKo, zaměstananec chemičky Spolana Neratovice, ze které byl zvyklý na daleko lepší bojovky, zachoval chladnou hlavu, a když se chap rozeřval: „co jste vůbec zač, já vás vůbec neznám“, Jiko mu mírným klidným hlasem odpověděl „Dobrý večer, já jsem Jiří Kočí a přijel jsem z Neratovic. Chlapa tato informace odzbrojila, svěsil hlaveň, poznamenal „no to je mi tak platný“ a zabouchl za sebou dveře. Zbytek večera jsme popíjeli Bielu sviecu, hráli na kytary a těšili se ze života.