Babička a skateboard

Kráčím po chodníku a před sebou vidím zajímavou scénu. Před obchodem stojí babička a opírá se o hůl. Stojí a odpočívá, protože jí procházka dává zabrat. Třeba ji manžel každý den přemlouvá, aby se šla projít, alespoň k tomu obchodu. Nemusí ani nic kupovat, hlavně, ať jde, dokud jí nohy slouží. Poslechne ho a každý den se poslušně vydává vstříc dobrodružství v podobě krátké procházky, na které se může přihodit ledacos. Tentokrát se přihodilo něco malého a zdánlivě bezvýznamného. Před obchodem stál opuštěný skateboard. Byl velmi malý, svítil výraznou modrou barvou. Babička se na skateboard zadívala a nespustila z něj zrak několik dlouhých sekund, dokonce snad i minut. Pomyslel jsem si, co se jí asi honí hlavou. Myslí na své vnouče, se kterým se nevídá tak často, jak by si přala? Patří její myšlenky snad dítěti, které nosila pod srdcem, a které v mládí mělo na skateboardu úraz? Nebo tok jejích myšlenek sahá ještě dál, do jejího dětství, kdy si s bratry postavili vlastní prkénko na kolečkách a brázdili ulice rodné vesnice tak nebezpečně, až někoho srazili? Přemýšlí snad, že skateboard popadne a nechá si ho? Procházím kolem ní a vidím smutný úsměv na její tváři. Zapírá se o hůl a další kroky prozrazují směr jejího cíle. Skateboard zůstává na chodníku opuštěný.