Všechno co dělám dělám pro Tebe

ZLATOHNĚDÁ.

Milá.

Úžasná.

Sqělá.

Sedmikrásná.

Vlastně už ani newim co vlastně ještě tak hezkého bych Ti (s)měl napsat/říct..? Vše už tu bylo. Vše bylo vyřčeno a načmáráno. Na šedých stěnách ještě šedivějších měst. Ach. Jak jen tu tíhu snést? Stejně jako to že jsme tu jenom na chvilku a za krátko už nebudeme. Já dřív a Ty o malounko později. Jsme pouze jen života zloději.

Minulou neděli jsem poprvé při pečení použil svůj "nový" kuchyňský robot. Koupil jsem jej ještě před vánicema ale prostě nebyl čas prostor a hlavně chuť něco péct. Až do teď. Dělal jsem ořechovou bábovku. Ano. Přesně tu kterou máš toliktoliktolik ráda. (A mě ani jako kamaráda.) A už jsem ani ořechy nestrouhal na ručním struhadle - i to obstaral stroj. Vlastně jsem se omezil pouze do role odměřovače. Sekáček sekal robot míchal trouba pekl... Jo jo. Wim. Su enom hen taký oný trouba. Stále na Tebe myslím. Stále si na Tebe myslím. A při tom jen tak přežívám tím svým životem syslím. Nakonec to dopadlo tak že jsme milou bábovku snědli jen my dva sami společně hezky na půl.

V ponedělí jsem vychystával obří zakázku pro našeho klíčového odběratele. A za zády jsem měl majitele. V tom jsi přišla Ty. Řikám: Maťka - prišla si ma zkontrolovat? A Ty: Nie nie! Prišla som iba len tak. Viem že si dobrý! A dívala ses při tom na šéfa. A on hovorí: Áno. To je. A ty si pridala: A navyše ešte skvele peče. A šéf: Áno. Aj to viem. Eště by sa mala nájst volaaká dievčina ktorá by to ocenila. A já jsem tomu nasadil korunu když jsem dodal:

Však Maťka?! ;)

Miláčku...

Chvilku jsi nevěděla co na to říct a vůbec kam s očima a tak.

A tak jsi spěšně odešla. A pak se vrátila s talířkem pro další dávku mé úžasnésqělénejlepší bábovky. Snad musíš vědět že... Víš? Že to všechno co dělám stejně dělám jen pro Tebe. Že? A vždy kdy ses vracela jsem se Tě dotýkal a hladil a vnímal tak jak jen to šlo.

Až budu umírat bude Tě mít před očima.

Moje poslední láska v tomto životě.

Krásná.

Bolavá.

Něžná.

Lepkavá.

Neskutečná.

ZLATOHNĚDÁ.