Ze světa lidských samot

Kdepak Písmák, to je škola; neklesej na mysli.

Malebné, košaté, niterné. Vysoký výskyt osvědčených obrazů. Tady bych se přimlouval za četnější originalitu.

Asi jo, ale stejně by podle mě znělo lépe, kdyby to oddělil jen čárkou, takhle:

(...)

Jsem chybějící větou nedopsané symfonie,

smutným šaškem na večírku nezvaných (...)

To s tím zájmenem "jenž" mě taky zarazilo, bohužel tahle chyba je velmi častá, tak jsem na to ani neupozorňoval.

Zajíci, myslím, že to opakování některých slov na začátku veršů je celkem běžný básnický prostředek pro zdůraznění (anafora). Ale klišé je v básni opravdu hodně, vlastně jsem nenašla ani jedno originální, neotřelé slovní spojení. A tvary zájmena jenž jsou bohužel taky špatně. Proč je, lidi, používáte, když je vám líno zjistit si správné tvary?

Přes naivitu podání se autor nebojí říct, co jej tíží. Pokud se jedná o začátečníka, nejsou to "marné" verše.

Chtělo by to dát si pozor na opakující se slova (dva verše za sebou začínající "Jsem", působí opravdu neumětelsky...)

Ale i tak si myslím, že bys to mohl vypilovat a pak by lépe vyznělo samotné "poselství" díla.

Poslední list, zoufalství samoty, ukryto mezi řádky, vrstva prachu... Tolik floskulí

(a kolikrát i v jednom řádku!) by vedle sebe nedokázal nasázet ani chatGPT.

Tak tak. I vrcholy vyprázdněnosti a nelidskosti umí stvořit zase jen člověk.

Velmi štivé, smutně obsažné varování. Možná vím o čem je tu řeč.

*bacha, "nedopsaNé symfonie".

Zajímavé obrazy. Třeba smutný šašek na večírku nezvaných. Poslední část je také zajímavá. 

Chvíli jsem se snažil, ale vlastně jsem nepochopil, kdo to k nám mluví. Obzvlášť záhadný je pro mě verš "Nejspíš ale zemřu dřív než se narodíš". 

Nevím jestli se vůbec hodí rozebírat formální stránku, ale vyhnul bych se použití "ale" a "však" ve dvou verších za sebou.