Úděl

Mohutný výbuch otřásl budovou, zachvěla se až v základech. Vykřikli zděšením a přitiskli se ke stěnám. Vystresovaní byli už tak. Ve sklepní místnosti trávili dlouhých pět dnů a pět nocí. Jen s minimem jídla, co jim věznitelé poskytli. Mluvili na ně cizí řečí a dost nepřívětivě, až jim jeden z nich, co uměl trochu překládat, řekl, co je čeká. Vůbec si nebral servítky. Prý půjdou na převýchovu, jsou ještě mladí, tak se s nimi dá pracovat. Doprovodil to spoustou drsných nadávek, přičemž si pohrával s nožem, aby jim nahnal ještě větší strach. Jako by nebyli už tak dost vyděšení.

Když začala válka, schytali to z první ruky. Město bylo obsazené během chvilky, vždyť se nacházelo hned u hranic. Všechny je sebrali ve škole, rozdělili do skupin a odvedli kamsi do sklepů. Nevěděli nic o svých blízkých, kamarádech ani přátelích, slyšeli jen výbuchy doprovázené občasnou střelbu, jak se obránci pokoušeli dobýt čtvrť nazpátek. Malé okénko hned pod stropem jim neposkytlo žádný výhled. V rohu místnosti stál potupně kýbl na potřebu a jejich věznitelé nebrali pranic ohledu na to, že je tu šest kluků a šest holek. Jako by byli nějaký dobytek ve stáji.

Standa byl z nich nejstarší, měl už čtrnáct pryč. Proto se stal takovým jejich přirozeným vůdcem, i když o tuhle roli pranic nestál. Upřel pohled na dveře. Měly už hodně za sebou a výbuch je dorazil. Popraskaly a mezi prkny proniklo denní světlo. Dodal si odvahy. Zatlačil a dveře se vyvrátily z veřejí. Nahoře nad schody spatřil bledé nebe a stoupající černý dým.

„Pojďte!“ vykřikl. Nenechali se pobízet. Opatrně vystoupali po schodech nahoru. Po jejich věznitelích jako by se zem slehla. Na chodníku spatřili obrovský kráter a poházené červené kusy něčeho. Se zděšením poznali, že jde o lidské ostatky. „Prcháme!“ zvolal Zdeněk a pobízel ostatní ke spěchu. Nevěřícně zírali na svět, který se tak změnil. Z některých domů zůstaly pouze obvodové zdi a dva protější paneláky držely jen na čestné slovo. Viděli obnažené pokoje ještě s doutnajícím nábytkem, pár stovek metrů odtud dva tanky a několik vojáků, snažících se skrýt za troskami bývalého obchodu.

„To jsou naši!“ zvolal Standa. „Musíme se k nim dostat!“

Jenže to vůbec nebylo snadné. Jeho slova přerušila střelba ze samopalů, z opačné strany. Nepřátelé se vynořili z boční ulice a postupovali vpřed. Zuřil zde boj a bylo mu jasné, že tudy cesta nevede. Ocitli by se přímo v epicentru a jejich šance na přežití by se blížila nule. Uvažoval, co dál. Mají počkat ve sklepě, až je vojáci osvobodí? Co když se jim to nepodaří? Od šiku nepřátelských jednotek vylétla střela a následovala mohutná detonace. Vojáci zmizeli. Najednou jich nebylo. Jen kráter a hrozivý dým. Pár přeživších se stahovalo pryč. Znovu se ozvala střelba. Nepřátelé postupovali vpřed. Instinktivně vklouzli za roh. Běželi kolem zdí, za nimi hvízdaly střely. Země byla pokrytá náboji, opodál spatřili park a zničenou dětskou prolézačku. Z houpaček zůstaly jen ohořelé trámy. To už nebyla městská čtvrť, jak ji znali. Šokovala je míra devastace, a to během pouhých pár dní. Chtěli pryč, za každou cenu. Ulicí proběhli během pár minut, na konci ulice se zvedala pláň, která končila lesem. K němu se upínali. Běželi úplně potichu, neodvažovali se vykřiknout, jako by je každé slovo mohlo prozradit nepříteli. Snažili se nedívat na nehybná lidská těla nebo jejich torza, která se bez ladu a skladu povalovaly na ulici. Bylo jich tolik… Přesto se jejich pohled neustále stáčel tím směrem. Jako by hrůza ve vší své děsivosti přitahovala, fascinovala, ne že by se jim líbila, to v žádném případě. Marně doufali, že někdo přiběhne a řekne, „to byla jen hra, točíme film a tohle jsou herci.“ Jenže věděli, že se to nikdy nestane, že teď zlo ovládlo jejich svět a nemá s nikým a ničím slitování. Minuli poslední panelák a vyběhli do kopce, přes louku, za kterou se nacházel les. Nad hlavami jim zahřmělo. Instinktivně se přikrčili. Standa se ohlédl a spatřil letadla, celou flotilu. S ohlušujícím rachotem prolétla nad nimi a k zemi padaly nějaké předměty. Oblohu rozzářily záblesky. První panelák schytal úder naplno a vzplanul jako pochodeň. Pak začaly létat rakety. Jedna z nich prolétla dvanáctiposchoďovým domem jako by byl z papíru a zanechala po sobě obrovskou díru. Další se s ohromným rachotem zřítil k zemi. Zůstali hledět na hrozivé divadlo. Něco, co si nedávno nedokázali představit. Bylo to skutečné hořící město, skutečná krev, skutečné trosky, žádná počítačová simulace. Jedna ze střel explodovala padesát metrů od nich.

„Musíme pryč!“ vykřikl Standa. „Tady jsme moc blízko… jsme tu na ráně!“

Běželi dál. Příští exploze je srazila k zemi. Nejprve neslyšel vůbec nic. Pak jakési tlumené zvuky, přicházející z nezměrné dálky. Rozhlédl se kolem sebe. Vedle něj se potácel Zdeněk, šedý od prachu, a vedle něj klopýtali ostatní spolužáci. Jen Hedvika ležela na zemi a křičela. Z nohy jí stříkala krev. Vrhli se k ní. Z lýtka jí trčel šrapnel, byl to ošklivý pohled. Když spatřila ránu, celá zbledla a vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Musíme ji ošetřit!“ ječela Emílie.

„Nevyndávejte to, nebo vykrvácí,“ radil Roman.

„A co mám jako dělat? Ty jsi snad nějakej doktor?“

„Nenechávejte mne tady,“ naříkala Hedvika.

„Odneseme ji do lesa. Tam to vyřešíme,“ rozhodl Standa. „Každý obětujeme kus košile a uděláme z ní obvazy.“

Dva kluci ji popadli mezi sebe a vyrazili do kopce. Bombardování města pokračovalo. Doutnající trosky připomínaly obří sopku při erupci. Cítili žár, šířící se do širého okolí.

Náhle se z houští před nimi vynořil voják. Úplně sám. Měl zašlou, sepranou uniformu, na pár místech roztřepenou. Hlavu mu chránila helma, na níž byl nakreslený znak, který v životě neviděl. Záložky měl utržené, takže nebylo poznat, k jakému vojsku patří.

„Tam ne, tudy nechoďte,“ zastavil je pokynem ruky. „Pole je samá mina. Byli byste mrtví po pár metrech. Znám bezpečnou stezku, povedu vás.“

„Vy patříte k partyzánům?“

Voják na ně vrhl smutný pohled. „Kdepak, já ne. Ale není těžké uhodnout, kam se chcete dostat. Do nejbližšího města za frontovou linii, viďte? Pomohu vám.“

„Není od nich? Co když nás zavede do pasti?“ zalekl se Milan.

„Vždyť mluví naší řečí. Proč by to dělal?“ oponoval Standa.

„Neztrácejme čas. Nejprve musíme ošetřit vaši kamarádku, je na tom zle. Má někdo z vás zdravotnický kurz?“

Zavrtěli hlavou.

„No nevadí. Já ano. Řeknu vám, jak co máte udělat.“

Jeho rozhodný hlas je uklidnil. Podle jeho pokynů se jim podařilo šrapnel vyjmout a ránu pevně zavázat, aby tolik nekrvácela. Víc nebylo v jejich silách. Hedvika byla slabá a sama by neušla ani pár kroků. Kluci ji vzali mezi sebe, z dlaní udělali stoličku a střídali se, kdo ji ponese. Nechali planoucí město za sebou a postupovali lesní stezkou. Výbuchy i střelba neutichaly, ale zkázonosné zvuky se pomalu vzdalovaly. Následovali vojáka, kterého v životě neviděli, ale bez nějž by byli zcela bezradní. Spíše by už nežili.

„Kde máte pušku?“ zeptal se ho Standa.

„Nepotřebuji ji,“ odvětil.

„Jak to že ne? Jsme ve válce. Každý voják musí mít zbraň. I partyzáni ji mají.“

„Mám speciální úkol. Na něj zbraň nepotřebuji.“

Nešlo jim to do hlavy. Marně na něj naléhali, neřekl jim k tomu ani slovo. Asi vojenské tajemství.

Přiložil si prst na ústa. Mířili do malé vesnice, kterou Standa kolikrát projížděl autobusem. Teď by ji nepoznal. Nezůstal v ní kámen na kameni. Uprostřed zel velký kráter, všechny domky zničené, trosky plotu rozmetány široko daleko. Ze sutin čouhaly čísi nohy, kolem kterých poletovalo hejno much. Neodvažovali se přiblížit. Mezi sutinami se mihl hladový pes, věnoval jim jediný nedůvěřivý pohled a zmizel z dohledu. Spěchali co nejdál od té hrůzy. Drželi se při sobě jako klubko mláďat, které někdo vyhodil z hnízda.

Voják je pokynem ruky zastavil. „Musíme to vzít oklikou. Les pročesává nepřátelské vojsko. Obejdeme tam tu horu, tak se jim vyhneme.“

Standa si pomyslel, jak to vůbec ví? Nemá žádnou navigaci, žádný dron, který by mu poskytl přehled o okolí. Žádnou vysílačku, přes kterou by dostával informace. Vzklíčila v něm strašlivá myšlenka. Co když přece jen patří k nim, proto ví o pohybu jejich vojsk? Co když si s nimi jen tak pohrává a vede je do pasti? Jenže to nedávalo logiku. Proč by postupoval tak složitě? Mohl je zajmout a odvést rovnou. A proč nemá zbraň? Co tu vůbec dělá? Není třeba špiónem, vyzvědačem nějaké jiné, třetí mocnosti? Proč si však neoblékl civilní šaty? Uniforma je za války vždycky podezřelá.

Pokračovali úzkou stezkou skrytou mezi keři podél potůčku. Po chvíli je zavedl ke studánce. Jako by se ocitli zpátky v čase. Pramének vyvěral ze stráně a plastovou instalatérskou rourou padal se zurčením do malého jezírka. Našli kameninový hrníček, připravený pro turisty. Dychtivě se napili a smyli nejhorší prach. Kolem létali motýli, včely, vnímali vůni květů. Oáza klidu a míru v lůně přírody, v ostrém kontrastu s válečným běsněním, kterého byli svědky. Nejraději by tu zůstali navždy, chráněni před vším zlem světa, jenže tyto chvíle jsou pomíjivé, zmizí dřív, než motýl mávne křídly. Voják stál opodál a nejevil nejmenší zájem o osvěžení.

Nemohli se dlouho zdržovat. Krátké chvíle idyly byly surově přerušeny. Z dálky se ozvala střelba a nad hlavami jim prolétly další letouny. Nesměli déle otálet. Vyrazili na další cestu. Skrčili se pod keříky. Sehnutí se plížili podél svahu naplněni strachem, že je se shora zahlédnou, shodí bomby a jejich život skončí rychleji než mžiknutí oka. Stromy řídly a zlověstná obloha nad nimi nedopřávala klidu. Blížil se večer a začalo se šeřit. Před sebou měli další les, stín padal na krajinu a proměňoval ji v temná zákoutí plná nebezpečí.

„Dál už to nestihneme,“ promluvil k nim voják. „Musíme přenocovat. Znám bezpečnou skrýš. O kousek dál je taková jeskyně. Kdo o ní neví, nemá šanci ji objevit. Tam počkáme do rána.“

„Jak to, že to tady tak dobře znáte? Odkud vlastně jste, ke komu patříte?“ zeptal se Standa.

„Kde bydlím? Všude a nikde. To není podstatné,“ odpověděl a bez jediného zaváhání je vedl dál. Během půlhodiny se ocitli před spletí rozbujelých keřů, připomínající vstup do zámku Šípkové Růženky. Vytvářely takřka neprostupnou hráz, která napovídala, sem je vstup zapovězen, to je naše království, království přírody, nechceme vás lidi, kteří ničíte, na co přijdete.

Těžce se prodírali křovím, utrpěli nespočet šrámů od trní, Standovi jeden z ostrých šlahounů rozřízl dlaň, ale touha ukrýt se byla větší. Jakmile překonali pichlavou hradbu, ocitli se na mýtině, zcela skryté zrakům kolemjdoucích. Ve skále zela úzká puklina, vedoucí do hlubin jeskyně. Po pár metrech se rozšiřovala v okrouhlý prostor zhruba pětkrát pět metrů. Voják sáhl do tlumoku a rozdal jim skrovné balíčky sušeného masa. Sám však nepozřel jediného sousta.

„Za druhé světové války se zde ukrývali partyzáni,“ prozradil jim. „Jsme tu v naprostém bezpečí. Uložte se ke spánku, já budu hlídat. Ráno dorazíme zbytek cesty, do města to máme jen kousíček.“

Polehali si na tvrdou zem. Vůbec to nebylo pohodlné, s přicházející nocí se ke všemu připlížil chlad. Usínali naskládaní vedle sebe, zahřívajíc se navzájem.

Standa usnout nedokázal. Rána na dlani ho bolela, převázal si ji cárem z košile, ale to mu tolik nevadilo. Horší byly myšlenky, pronásledující ho hrůznými výjevy. Nemohl se jich zbavit. Převaloval se z boku na bok, ale nic nepomáhalo. Z dálky slyšel zlověstné výbuchy. Další nálet na nejbližší město za frontou, jako každou noc. Marně si zacpával uši, tomu se uniknout nedalo. Bylo mu jasné, že tyhle zvuky bude slyšet stále, i za mnoho let ho budou pronásledovat ve snech. Vstal a úzkou průrvou vyšel z jeskyně. Před ní seděl voják a nehybně hleděl do noci. Na obloze se třpytily hvězdy, jejíž svit pohlcoval úplněk. Obloha občas nabrala karmínový nádech. To rakety ničily další lesy, další vesnice.

Kráčel nezvykle lehce. Dokonce jej nic nebolelo, ani rána v dlani. Opravdu, vůbec. Nahmatal obvaz. Jako by se stal zázrak a zranění zmizelo. Voják si ho nevšímal, dál zíral před sebe, hlavu v dlaních. Noc přikryla mystická atmosféra jako kouzelná deka. Přes hřmění zkázy si najednou připadal v naprostém bezpečí. Chviličku měl pocit, že má halucinace, jako když ve čtrnácti s kamarády tajně vykouřil jointa. Obloha splývala s celým světem a pohlcovala i vojákovo tělo. Zavrtěl hlavou a přelud zmizel.

„Nemůžete spát?“ zeptal se vojáka. Ten zvedl hlavu a upřel na něj smutný pohled.

„Ne, nedokážu spát. Nespal jsem celou věčnost,“ pronesl. Jeho hlas jako by přicházel z hlubin věků.

„Já také ne. To ta válka. Pořád myslím na náš útěk, na nebezpečí, které jsme překonali. Na mé rodiče, kamarády, co s nimi je. Jestli se to vůbec dozvím. Nedokážu si zvyknout na válku, nevím, jak to celé skončí.“

„To nikdy nikdo neví. Jisté je jen, že každá válka jednou skončí.“

„Odkud vlastně jste? Kde máte vaši jednotku? Nebo jste od partyzánů? Na sólové misi?“

„Jsem sám. Nekonečnou dobu jsem sám. Ani nevím, kdy jsem sám nebyl.“

„Máte přece nějakého velitele. Všichni vojáci ho mají. Svou jednotku. Někoho, kdo jim dává úkoly. Úkoly, které plní. Nebo vy sám jste velitelem?“

Muž zavrtěl hlavou. „Už jsme blízko cíle. Stačí sejít tam z toho kopce. Viděl jsi tu úzkou lesní stezku vinoucí se podél skal?“

„Ano, jasně.“

„Nejpozději za dvě hodiny dorazíme do města. Za tmy jsem nechtěl riskovat. Nemuselo by to skončit dobře, mohli si nás splést s nepřáteli. Ráno vás tam doprovodím. Pak se rozloučíme.“

„Děkujeme moc, zachránil jste nám život. Bez vás bychom to nedali.“

„To je můj úděl. Můj jediný úkol.“

„Myslel jsem, že úkolem vojáků je zabíjet nepřátele.“

Znovu ten smutný pohled, jenž se mu vpíjel do duše.

„Ano, ten úkol jsem měl. Celá naše jednotka. Museli jsme vědět, kdo je nepřítel. Museli jsme se naučit ho nenávidět. To byl tehdy náš jediný, pomatený cíl.“

„A kde ji máte teď? Vaši jednotku? Kde jste se od nich odpojil?“

Voják povzdechl, jako by nad něčím dlouze přemýšlel.

„Je to víc než sto let. Všichni jsou mrtví. I já…“

„Co to povídáte? Vždyť jste tady a teď. Přímo přede mnou. Bojujete s vojsky, která nás napadla. Chráníte nás.“

Další dlouhá odmlka.

„Chceš slyšet můj příběh? Není tak dlouhý… pro mne představuje celou věčnost. Dosud jsem jej nikomu nevyprávěl. Bylo to mé tajemství.“

„Ano, moc rád si ho poslechnu. Stejně nedokážu usnout.“

Muž počkal, až odezní další výbuch, který se zdál bližší než předešlé.

„Všechno se odehrálo úplně jinde než tady a teď, ale za podobné situace. Diktátor ovládající naši zemi vypověděl válku té sousední. Místní tam prý utiskují a šikanují naše lidi, kteří tam žijí, nemají nikde zastání, a tak je musíme chránit. Naši bezpečnost ohrožují okolní země, s kterými jsou sousedé spolčeni. Dostali jsme za úkol osvobodit území a zavést pořádek a spravedlnost. Byl jsem přidělen k jedné takové jednotce. Velitel byl zanícený vlastenec, neustále nás hnal do boje, postupovali jsme mezi prvními. Zpočátku se nám dařilo posouvat frontu dál, kilometr po kilometru. Byli jsme posedlí svatým nadšením. Vždyť nepřátelé byli odporní zločinci, co chtěli zničit naši krásnou zemi. Neměli jsme s nimi slitování. Padlo i mnoho našich, ale s tím se počítalo. Sám jsem zastřelil spoustu nepřátelských vojáků, brzy jsem je přestal počítat. Oslavovali jsme každý úspěch. Jednoho dne jsme dorazili do vesnice, nevím už, jak se jmenovala, byli v ní i civilisté, kteří nestačili utéct. Někteří se bránili, tak jsme je také postříleli. Velitel řekl, že je to tak správné, že jsou hnůj, póvl, lidský odpad. Nepřežil nikdo. Mnohým z nás se to zalíbilo. Fronta se posouvala a prováděli jsme to samé. Bylo hodně vesnic, které jsme toužili srovnat se zemí. Vždyť to všechno byli nepřátelé. Sami nás nešetřili. Měli tam i ženské. Kdo by odolal příležitosti? Potřebovali jsme si povyrazit, tak se to přece dělá. Měli jsme na to přece právo.“

Standa zbledl. I při svém mládí mu bylo jasné, co se tam odehrávalo. Zamrazilo ho.

„Tak jsme postupovali stále dál, sebevědomější, krutější. V přestřelce u další vesnice tři z nás padli, jednoho odvezli do polní nemocnice, když mu granát utrhl ruku. Byli jsme naštvaní, plní vzteku. Museli jsme ho nějak vyventilovat. Vtrhli jsme tam naplněni vztekem. Zastřelili jsme plno lidí a zbytek zajali. Chlapy jsme mučili, trumfovali se, kdo jim způsobí větší bolest. Popravili jsme kluky, kteří byli mladší než ty. Holky tam měli hezké, tak jsme je všechny znásilnili. Nevím, co jsem při tom cítil. Nejspíš vůbec nic. Byl jsem takový… vyprázdněný. Nic než nenávist neměla v mém srdci místo. Byla tam taková holčička, asi pět, šest roků. Její matku jsme stejně jako ostatní zabili. Já hlídal zbylé zajatce. Najednou se ve mně něco hnulo. Rozvázal jsem jí pouta a vyhnal pryč. S pláčem uprchla. Netuším, zda se zachránila, nebo ne. Byla by jediná, která z vesnice přežila. Tohle mne tíží víc než sto let.“

Hovořil klidným jakoby nezúčastněným hlasem, ale vyvěral z něj tichý, plíživý děs. Standa cítil, jak se mu ježí všechny chlupy na těle.

„Velitel mne seřval, proč jsem ji nechal utéct. Řekl jsem mu, že mně ji bylo líto. Je to sběř, řekl mi na to. Jsou to svině, škůdci, všichni zaslouží smrt.“

„Co… co bylo dál?“ zeptal se Standa.

„Příští den jsme se dostali do křížové palby. Všechny nás dostali, všichni jsme zemřeli. Víš, smrt není vůbec hrozná. Byl to okamžik, kdy mi kulka prolétla hrdlem. Jen to štíplo, nic víc. Horší je to, co následuje po ní.“

„Co může být horšího než smrt?“

„Peklo. To, které tě stravuje zevnitř. Vzbudil jsem se druhý den. Nebolelo mne vůbec nic, ale v duši jsem cítil naprosté prázdno. Dostal jsem druhou šanci. Jako jediný z naší čety. Nevím proč. Myslím si, že jen proto, jak jsem zachránil tu holčičku. Mám poslání, na kterém záleží moje spása.“

„Jaké poslání?“

„Být ve válkách. Snažit se zachránit co nejvíce lidí. Nevinných lidí, co za nic nemohou. Každá zachráněná duše je mým odpustkem ke spáse mé duše.“

„Kdo vám to řekl? Bůh?“

„Nevím… ani netuším, jestli nějaký Bůh existuje… po tom, co jsem viděl. Jestli vůbec je, když nás nechá páchat tak strašné věci. Vím, že to je můj úděl, mé poslání, zachraňovat. Slyším to tady,“ ukázal rukou na spánek. „Tady v hlavě. Slyším to denně, tisíckrát, stotisíckrát. Můj úděl. Každý den, každou noc. Od té chvíle bloudím po Zemi. Objevím se pokaždé tam, kde zuří válečný konflikt. Kolik já jen procestoval zemí… Pokouším se nacházet přeživší, civilisty jako vy a odvádět je do bezpečí. Spoustu jsem jich zachránil a mnohokrát se mi to nepodařilo. Spatřil jsem za tu dobu tolik krutostí, že nedokážu spát, ani v noci ne. Všude je to stejné. Pochopil jsem, jak snadné je vyvolat v lidech nenávist, která přebije všechno, veškerou lásku i odpuštění. Nezbude po nich ani zblo. Jako by ti někdo píchl do žil drogu, nevidíš, neslyšíš, jen toužíš ničit, vraždit. Všechno mi došlo příliš pozdě… Někdy mne vidí vojska, která spolu bojují. Říkají mi Fantom, Přízrak, protože mne nikdy nedokáží zabít. Netuší, že smrt má už dávno nade mnou moc. Moje tělo není fyzické, neublíží mi žádná střela. Jsem tak unavený tím vším… i proto jsem teď tady. Vy jste mé další odpustky v nekonečné cestě za spásou.“

Standa na něj nedůvěřivě hleděl. Vojákovi se třásl hlas, měl na krajíčku pláč, čišela z něj upřímnost. Ale jeho historka se mu jevila přitažená za vlasy tak neuvěřitelná.

„Vy si vymýšlíte, viďte? Jako strašidelné příběhy, co si lidé povídají v noci při svíčkách, aby si dodali odvahy. Málem jsem vám uvěřil.“

„Kéž bych si příběhy vymýšlel,“ vzdychl voják. „Vás je dvanáct. Dvanáct duší, které mohu přivést do bezpečí. Po ničem jiném tak netoužím. Jen aby to skončilo, abych nemusel tenhle kolotoč prožívat znovu a znovu. Jakmile budete v bezpečí, netuším, kde se ocitnu. Co mne čeká. Kolik roků ještě. Vstoupil jsem do války jen kvůli penězům. Byly to proklaté peníze, kterých jsem si ani neužil.“

„Vy přece nejste žádný duch. To bych poznal. Přece vás vidíme i za denního světla. Duchové straší jen v noci.“

Hleděl do jeho strhané tváře. Na to, že mohl mít tak dvacet let, byla zbrázděná nespočtem vrásek. Zdálo se mu, jako by jich během rozhovoru přibývalo.

„Nejsem duch? To si myslíš? Kéž bych nebyl.“

Chytil Standu za ruku. Ten ucukl úlekem. Vojákova dlaň mrazila, tak moc, až ho rozklepala zimnice. Hleděl šokovaně do tváře, která se mu před očima rozplývala. Ztratil vědomí a padl do trávy.

*

Standa otevřel oči. Východem z jeskyně prosvítalo sluneční světlo. Tělo měl z tvrdé země celé rozbolavělé. Tak přece jen usnul… Myšlenky mu zalétly k podivnému snu o přízračném vojákovi. Už je den, neměli by vyrazit? Proč je ještě nevybízí k cestě? Kolem něj prošla Hanka, potácející se jako mátoha. Přidržovala se stěny a pak vyklouzla ven. Vzápětí je probral její zoufalý křik. Vyběhli z jeskyně, jako by jim za patami hořelo. Hanka ukazovala na místo hned vedle vchodu. Bujely tam plané růže, rudé květy kontrastovaly s šedivou skálou. Vyrůstaly přímo ze země, ovíjely se kolem lidské kostry spočívající na zemi. Vybělené kosti pokryly mech a plíseň. Ve větru povlávaly cáry tmavé látky. Hned vedle lebky se povalovala stará, rezavá přilba. Na ní červeně nakreslený znak, ten už viděl, přesně takový měl onen podivný voják na přilbě. Ta přilba byla jeho. Krční obratle byly roztříštěné na kusy. Standovi se zatočila hlava. Tak ten sen… to nebyl sen.

„Vojáku! Haló! Kde jste?“ volali Zdeněk a Milena.

„On nepřijde,“ špitl Standa. „Já vím, kudy jít. Řekl mi to. Pojďte za mnou.“

„Ty víš, kde je? Proč odešel? Co znamená ta kostra? Včera jsme ji nemohli přehlédnout, to mi teda řekni. Co se tady vůbec děje?“

Na jeho hlavu se snášela spousta otázek, ale nechtělo se mu odpovídat. Sám byl zmaten. Vzdálené výbuchy je přiměly k pohybu. Následovali Standu, půda jim podkluzovala pod nohama, klopýtali o kameny. Jindra s Michalem statečně nesli Hedviku, která by nedokázala sama udělat ani krok. Pak se před nimi objevila silnice. Země duněla pod pásy tanků. Kolem se hemžili vojáci se samopaly v rukou. Jeden z nich je spatřil a vykřikl nějaké rozkazy. Vmžiku je obklopili. Ptali se, odkud se vzali. Pokoušeli se jim odpovědět, překřikovali se, další se objímali šťastni, že jsou v cíli. Standa řekl, odkud přišli.

„To jste měli z pekla štěstí. V noci vaše město nepřátelé totálně vybombardovali, už neexistuje, zůstaly z něj sutiny. Jestli tam někdo přežil, byl by to zázrak. Stejně bychom mu nemohli pomoci. V přední linii jsme pod neustálou palbou.“

„Přežil… dostal se z města ještě někdo? Kromě nás?“

„Jen první dva dny, pak nikdo. Pokoušeli jsme se ho dobýt zpět, ale celá jednotka padla. Je zázrak, že jste vyvázli?“

„Potřebujeme vědět, kdo se ještě zachránil. Měli jsme tam…“

„Chápu. V tom vám nepomohu. Všude panuje chaos. Evakuujeme i tohle město. Tam za frontou se dozvíte víc.“

Ten, který měl na rameni nejvíce frček, je vzal džípem na náměstí. Místní radnice se stala takovou provizorní nemocnicí. Standovi během chvilky převázali ránu, Hedviku odnesli dolů do suterénu. Ani tohle město nezůstalo ušetřeno. Zahlédl zlověstný, černý dým, stoupající ze tří míst. Nad hlavou jim prolétlo letadlo a země se zachvěla pod další detonaci.

*

Jeli ve vlaku a s nimi spousta dalších lidí. Mnozí měli obvazy, někteří na tom nebyli vůbec dobře. Probíhala evakuace. Nepřátelé se blížili a vojáci čekali na posily, které jim pomohou hájit kus území, které bývalo jejich domovem. Seděli vedle sebe, všech dvanáct, a navzájem se drželi za ruce.

Za dvě hodiny budou na místě, daleko za frontou, kam ještě agresoři nedorazili. Tam snad zjistí, kdo z rodičů a známých přežil. Ostatní si rozdělí do rodin, které se o ně postarají. Hedviku čeká operace, lékaři se jí pokusí nohu zachránit, šance je prý velká. Hleděli na míjející krajinu, poničenou válkou. Standa myslel na podivného vojáka. Doufal, že došel klidu a spásy a již ho nepronásledují výčitky za jeho zlé činy. Ale kolik je těch, kteří páchali a páchají zločiny a nikdy žádné výčitky nepocítí? Zlo je jako droga, šíří se všude kolem, je jako šílenství, vířilo mu hlavou. Ve skrytu duše doufal, že i šílenství má někde svůj konec a pomine, dříve nebo později. Snad. Doufám.

---