Vzpomínka na ráj

Při shlédnutí nového přírodopisného seriálu jsem si vzpomněla na ještěry, kteří žijí na Korálech, tedy korálových ostrovech Hamilton Island a Daydream Island. Jsem šťastná, že jsem měla tu možnost Korálové ostrovy navštívit při našem pobytu v Austrálii. Korálové ostrovy jsou skutečným rájem na zemi, ale my Evropané nejsme zvyklí na různá zvířátka, která se tam běžně vyskytují. Klokani, koaly, vakoveverky, žraloci, medúzy, ale i ještěři a varani.
Večer jsem vždy hladívala ochočené klokany, kteří chodí až k hotelům a bungalovům, a vždy jsem měla připravenou větvičku blahovičníku a povídala s nimi. Houpala jsem se v síťově houpačce zavěšené mezi palmami a připadala jsem si jako v ráji. Opravdu. Olizovali mi ruce a tulili se. Ale co popíši nyní, byl pro mne horor.
Vedrem se někdy nedalo dospat a vždy jsem si ráda zaplavala brzy ráno v moři, kde ještě nikdo nebyl. Plavala jsem vždy podél břehu, jak je všude na cedulích vypsáno, dál se pohybují malí žraločci. Moře nádherně průzračné, plno krásných mušliček, mořský svět miluji. Tentokrát jsem však vyšla a u malého jezírka před hotelem jsem jako vždy pozorovala malé amoletky, tak jsem jim říkala - rejnočkům. To jezírko bylo nádherně udělané. Když jsem se napřímila na lávce vedoucí kolem a měla se k odchodu po cestě, která byla lemována různými křovisky, včetně nádherně rozkvetlých žlutých, oranžových, růžových ibišků, stál přede mnou ještěr. A ne malý.

Na ostrovech je většina ještěrů též ochočených, ale já je viděla do té doby jen v ZOO. Po příjezdu jsme vídali na stromech Agamu australskou, ale tato ještěrka je jen 60 - 70 cm velká. Tento stál přes cestu a nehnul se, jen na mne čučel. Krve byste se ve mně nedořezali. Tlukot srdce a bušení mi připadalo na infarkt. Nehybně jsem stála, jak mi vždy bylo doporučeno, nedělat před těmito zvířaty povyk nebo nedávat najevo bojácnost.
Ale ještěr čučel a čučel, občas se mu pohnul dlouhý ocas. Ani bych nemohla zařvat, vše se mi v hrdle stáhlo a byla jsem na pokraji zoufalství. Takto zkamenělá jsem podle plaveckých hodinek stála 17 minut, bylo to zoufalé. Najednou jsem uslyšela skotský přízvuk a spatřila pána s paní, se kterými jsme se potkávali u večeří a snídaní. Pomalu se přiblížili ke mně a stoupli si vedle mne, pán mne chytil za ruku a paní také. John a Mary. Cítili, jak mi je.
Protože byli na ostrovech již po páté, tak mi dali najevo, že nic neudělá. Byl dlouhý přes 1,20 m. Většina lidí v hotelu ještě spala, takže to neviděl ani ten můj milovaný, který také ještě spal. Když jsme tam stáli jako děti a drželi se za ruce, najednou se ještěr odplížil do křoví a byl pryč. Byla jsem v šoku a začala pomalu a zhluboka dýchat. Nikdy mne snad nic tolik nevylekalo. Všichni tři jsme se obejmuli.
Ti Skotové byli příjemní společníci, kteří pak po návratu zahlásili v hotelové recepci i tomu mému, co se stalo. Byl to údajně dle recepečního, žijícího na ostrově od narození, starý ještěr, který už prý neublíží. Prý mu bylo 15 let. Je to typ, který se živí suchozemskými plži a plody palem. A copak tohle jsem mohla tehdy vědět? Vypadal, jako když mne chce zakousnout. U snídaně jsem dostala veliký pohár mícháného ovoce za odvahu a chodili mi podávat ruce. Nebyla to žádná odvaha, jen zachovat klid.
Dodnes vidím ty oči ještěra a cítím ten strach, co se asi bude dít. Bylo to velmi napínavé. Ale dnes na to vzpomínám s nadhledem. Většina těch ještěrů žije na stromech a v křoviscích. Čekala jsem pak stále, že se vrátí, a já se s ním rozloučím, ale byla velká vedra a už jsme ho víc neuviděli.
Zřejmě se schoval do křovisek. Zpočátku horor, ale krásná vzpomínka na onen ráj