Takový byl můj červen 2014 na Šumavě

Slunce hřeje

Slunce hřeje, pálí až do morku kostí a na moji palici, stále ještě nenosím pokrývku hlavy, ale být na slunci déle, už bych po nějakém slušivém slamáčku sáhla. Ploužím se pomalu, táhnu za sebou rachotící tašku na kolečkách, v ní vezu kedlubny, nové brambory a jahody, panečku, to se budeme mít. Brambory s máslem, tvarohem a šnytlíkem z truhlíku, z balkónu, pak jahody se zmrzlinkou a šlehačkou a navečer kedlubny…

Přes cestu mi peláší malý pavouček, ty tam jsou doby kdy jsem hystericky vřískala a prchala, teď v klidu počkám, až pavouček dopeláší do trávy. Potkávám jezevčíka, který plazí jazyk až na zem, páníčka nikde nevidím, asi se jezevec venčí sám. Metelí přes silnici, mává ocáskem jako praporkem, až mi zmizí za rohem. Kolem zelená tráva protkaná spoustou sedmikrásek, je to stokrát hezčí, než přísně střižený zelený trávník bez jediné kytičky. Do pomalého kroku – krok sun krok mi hraje a zní nejen do uší, ale i do duše zvonkohra z kostela, na obzoru se tyčí hory, pole, les, no, pole, les, spíše pastviny. Je parno, ale větřík mírně povlává tak, abychom se neuškvařili laskavými paprsky slunce a já, abych vůbec dolezla domů.

Ten nádherný klid, rušený jen bzučením much a “pištěním” ptáků mi asociuje vzpomínky z dětství, protože mám tehdejší dny zafixované hlavně plné slunce, kdy jsem se v takovém hicu těšila na plovku, kdy byl den prohřátý pohodou, vůní polévky s celerovou natí, bramborami s máslem, s cibulkou a kyselým mlékem, lesními jahodami v ušlehaném sněhu z bílků, kdepak šlehačka… prohřátý babiččinou a dědečkovou vlídností.

Tak tohle se mi táhne hlavou za zvuku té klinkavé zvonkohry, toho nádherného, sluncem pozlaceného, červnového dne, toho roku 2014…

A pak, že se nemají důchodci jako selata v žitě, mno… někteří se mají, JÁ!