O.J. Simpson - Z nebes až do chřtánu pekla

Part: 1

Policista Nordberg stojí v místnosti a na mušce má nebezpečnou bandu zločinců. Ohání se zbraní a policejní plackou. Bohužel je sám proti desítce dalších nedočkavých hlavní. Nelítostní padouši jej zasypou olovem. Smrtelně zraněný Nordberg pomalu ustupuje, když v tom se praští do hlavy o kovovou trubku. Následně rukou sáhne na rozpálená kamna a otře si rukáv o čerstvě natřené dveře. Absurdně dlouhý tanec smrti pokračuje dál. Prsty pravé ruky mu přibouchne okno, pak obličej zaboří do několikapatrového dortu, šlápne do pasti na medvědy a nakonec přeletí přes zábradlí a skončí ve vodě. Diváci v kinosále si mohou vyplakat oči. Crazy komedie Bláznivá střela táhne a O.J. Simpson je součástí toho úspěchu. Pokořil svět sportu, nyní fušuje do filmu a nachází se na vrcholu popularity. Za necelých šest let se však karta děsivým způsobem otočí. Osud má, zdá se, zvláštní smysl pro ironii, jelikož až jako stíhaný zločinec se stane tou skutečnou, globálně známou osobností.

 

Jednou nahoře a navždy dole

V celé historii snad neexistovala žádná jiná mediálně známá a všeobecně milovaná osobnost, která by zažila tak drtivý pád na společenské dno. Pád to byl natolik velký a šokující, že kdyby vám někdo příběh někdejšího miláčka USA vyprávěl z druhé ruky jakožto nezainteresovanému člověku, byli byste přesvědčeni, že jde o fikci, o fantazii nějakého pomateného scenáristy. Jenže děsivý příběh Afroameričana Orenthala Jamese Simpsona je nejen pravdivý, ale také nesmírně palčivý, a to z toho důvodu, že jej v přímém přenosu mohli prožívat milióny Američanů u televizních obrazovek. Nadaný sportovec, relativně slušný herec, sportovní komentátor a podnikatel O.J. Simpson se navzdory barvě kůže dokázal propracovat mezi bílou smetánku. Dokázal překročit předsudky vypálené ostrou rasovou hranicí, jež se napříč americkým povědomím táhne jako dlouhý jedovatý had. Našel si krásnou bílou ženu, založil s ní novou rodinu, byl pohádkově bohatý, měl hromady fanoušků a vybudoval si síť nesmírně cenných známostí v oblasti showbyznysu. Tohle všechno měl a pak to během jedné osudné noci zahodil. Americký sen proměněný v osobní tragédii, jejíž následný vývoj se proměnil v přiznanou pomstu Afroameričanů vůči bílým „utlačovatelům”.

Orenthal James Simpson, známý především pod ustálenou zkratkou O.J. či sportovní přezdívkou Juice, zemřel 10. dubna 2024. Když pozemský svět opustil francouzský národní poklad Jean-Paul Belmondo, neváhal jsem ani minutu a dal se do sepisování vzpomínkového článku. Zde jsem si však dovolil posečkat. Nechal jsem jeho odchod bez jakékoliv poznámky odeznít, jelikož takový člověk si z mého pohledu okamžitou zpětnou vazbu nezaslouží. Zároveň se však domnívám, že se do popkulturní historie jednoznačně zapsal a zanechal v ní nesmazatelnou stopu. Ostatně nehezkou stopu zanechal i v otázce spravedlnosti a funkčnosti amerického justičního systému. Pro mě osobně je však neméně podstatný fakt, že se jako herec vyskytl v několika filmech, které mám dodnes rád. Tento článek je tedy ohlédnutím za životem nesmírně komplikované osobnosti, komika, sportovce, chorobného žárlivce, násilníka a dvojnásobného vraha.

 

Nelehké začátky

Pokud se řekne „O.J. Simpson”, vybaví se mi automaticky určitá analogie s jistým Arnoldem Schwarzeneggerem. Spojují je třeba chudé poměry, ze kterých vzešli. Oba rovněž patřili mezi mimořádně talentované sportovce, kteří v dané disciplíně dosáhli vrcholu. Oba později vstoupili do světa kinematografie, potažmo showbyznysu a oba spojovala až nezdravá umíněnost a drobné podrazy, kterými si v USA vydláždili cestu k úspěchu. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že Arnoldovu cestu tvořily zlaté dlaždice s několika nehezkými šmouhami, kdežto Simpsonova cesta z kočičího zlata se rozpadla v okamžiku, kdy jí potřísnil krví nevinných lidí.

O.J. po celý život bytostně nenáviděl chladné podnebí. Sklony k zimomřivosti mu pravděpodobně určil již den jeho narození, datovaný na 9. červenec 1947. Celé dětství a dospívání prožil v San Franciscu v Kalifornii. Ono nevšední jméno Orenthal mu dala teta, protože prý patřilo francouzskému nebo snad italskému herci (ač jsem svou paměť namáhal sebevíc, žádného herce s křestním jménem Orenthal patrně neznám). Prarodiče z matčiny strany pocházeli z bažinaté Louisiany, kde to menšiny opravdu nikdy neměly snadné. Přes devadesát pět procent obyvatelstva tvoří v Louisianě běloši a zbytek se dělí mezi indiány a černochy. Připočtěme k tomu silné zastoupení lidí preferujících křesťanské, protestantské a římskokatolické vyznání, všeobecně těžké podmínky k žití, hluboce zakořeněné předsudky a získáme prostředí, kde bych tedy já žít opravdu nechtěl. Mladá Eunice Durden to zřejmě viděla podobně. Hned, jak to bylo možné, se energická žena sebrala a odjela do slunné Kalifornie, kde potkala budoucího manžela Jimmyho Lee Simpsona, který přišel z Arkansasu. Základ rodiny byl brzy položen.

O.J. Simpson měl jednoho bratra a dvě sestry. Matka pracovala na psychiatrickém oddělení jako sanitární sestra a brala převážně noční směny. Otec se pro změnu pohyboval v bankovním sektoru. Nebylo to sice nic extra, ale dvě stabilní zaměstnání dokázaly přeci jen udržet rodinný rozpočet na přijatelné úrovni, alespoň zpočátku. I když byl Lee Simpson bezpochyby plodným mužem, skrýval před okolním světem jedno velké tajemství. Byl gay a transvestita, který své tělo prodával ve známé oblasti Bay Area a vydržoval si několik milenců. Už tohle byl na pozdní padesátá a raná šedesátá léta docela odvaz, obzvláště pro afroamerické etnikum. Takové tajemství je navíc z dlouhodobého hlediska prakticky neudržitelné. Po odhalení dvojího života následoval rozvod. Eunice na to zůstala sama. O.J. však na otce nikdy nezanevřel. Časem mu došlo, jak se věci mají a po získání věhlasu se k němu otevřeně hlásil až do jeho skonu v roce 1986 (Lee Simpson zemřel na AIDS). Se svými blízkými přáteli si však o otci prakticky nepovídal a v mládí byl na toto téma vyloženě háklivý. O.J. nenáviděl homosexuály, ale miloval otce. Paradox.

Jakoby to nestačilo, po matce zdědil O.J. sklony k revmatismu a v dětství prodělal křivici. Potrero Hill v San Franciscu, kde svobodná matka s rodinou žila, nesla odjakživa nádech typické dělnické čtvrti, kterou na počátku dvacátého století ukovala evropská migrace nesoucí na lodích takřka bezedný zdroj přistěhovalců. Kromě kumulace menšin se v šedesátých letech do čtvrti stahovalo nemalé množství extravagantních umělců a příznivců LGBT komunity, což do značné míry vysvětluje tehdejší kontakty Lee Simpsona. Vlivem gentrifikace na konci devadesátých let je dnes tato oblast příznačná pro lidi s vyššími příjmy, ale dříve to k idylce mělo zatraceně daleko. O.J. byly čtyři roky, když došlo na rozvod rodičů. Od pátého roku bojoval s následky zmiňované křivice, ale kupodivu projevoval i talent pro neobvykle rychlý běh, což bylo vzhledem ke škodolibým ústrkům osudu obdivuhodné.

S příchodem puberty se O.J. přidal k pouličnímu gangu výtržníků. Krádeže kabelek, jídla, okrádání děcek o kapesné atd. Motivací byl speciálně u Simpsona především hlad a finanční tíseň, jelikož uživit tolik hladových krků nebylo pro Eunice snadné. Mladý rebel byl několikrát přistižen a následně uvězněn v centru pro problémovou mládež. I když se jednání Simpsona dá pochopit, existují svědectví od několika tehdejších kamarádů, kteří tvrdili, že si během přepadávání počínal až nezvykle agresivně, byť k fyzickému násilí údajně nedocházelo. Agresivita vycházela z verbálního projevu, razantních gest a zlověstných grimas. Do života Simpsona však náhle vstoupil Willie Howard Mays, černošská baseballová legenda, která problémovým mladíkům promlouvala do duše na tematických seminářích. O.J. si uvědomoval svůj talent pro běh a odhodlání tygra, s nímž porážel následky nenáviděné křivice. Setkání s Maysem mu převrátilo vnitřní nastavení naruby. O.J. Simpson bude sportovat a bude v tom nejlepší na světě. Jak jsem již psal, umíněnost byla jedním z určujících rysů jeho osobnosti.

 

Pílí k úspěchu

Americký fotbal je pro velké procento Evropanů stále poněkud exotickým sportem, kde se fyzicky zdatní muži připomínající hokejisty bez bruslí honí za šišatým míčem a při cestě za body do sebe bezohledně vrážejí. Ono se té prvotní odtažitosti ani není proč divit, jelikož pravidla této hry jsou natolik složitá, že proti nim klasická verze fotbalu připomíná cvrnkání kuliček na důlek. Na každý pád však platí, že v USA jde o absolutní sportovní jedničku v oblíbenosti, patrně hned po basketbalu a baseballu. Nejvyšší profesionální liga amerického fotbalu se nazývá National Football League (NFL) a jde o vytouženou metu každého začínajícího hráče. Vynechme všechny ty třetiny, drobné zvláštnosti a bezpočet herních situací, kde na každou existuje obsáhlý textový výklad evokující menší právnický spis. V základu platí, že jedenáctičlenný tým, jenž drží míč, je označován jako útok, kdežto protivník bez míče zastává logicky funkci obrany. Alfou i omegou útočícího týmu je postup s míčem po obdélníkovém hřišti směrem vpřed až do koncové zóny a tam skórovat takzvaným touchdownem, který má cenu šesti bodů. V tomto ohledu je nesmírně cenným hráčem takzvaný running back, jehož devízou je kromě perfektního taktizování především rychlost.

Právě rychlost a bezvadné atletické schopnosti umožnily O.J. Simpsonovi stát se jedním z nejlepších a nejuznávanějších running backů v celé historii amerického fotbalu. O.J. si pravidla hry osvojoval od dětství sledováním televize. Později trénoval v rekreačním centru na okraji Potrero Hill, piloval výkonnost obíháním městských bloků a jeho vrstevníci jen žasli nad tou proměnou. Po přehodnocení životních hodnot se stal neodbytný sen o hvězdné kariéře jeho mantrou. Na střední škole Galileo (od roku 1995 Galileo Academy of Science and Technology) platil za svědomitého studenta, který sice v předmětech nepodával žádné valné výsledky, ale vše doháněl s až obsedantní angažovaností. Aktivně se zapojoval do výzdoby školy, vybíral vstupné na tanečních akcích a samozřejmě podával stále lepší výsledky na hřišti. Na půdě školy se také poprvé začala odkrývat jistá pokřivenost jeho charakteru. Neměl problém donášet na spolužáky, pokud mu to mohlo vylepšit pečlivě budovanou image a z několika menších průšvihů se vykroutil třeba tím, že potopil kamarády. Dokonce byl tak troufalý, že přebral přítelkyni svému nejlepšímu kamarádovi, rovněž hráči fotbalu a budoucí hvězdě Allenu Cowlingsovi. O.J. uměl perfektně mluvit, manipulovat s lidmi a ohýbat pravdu, takže Al Cowlings mu nejenže nerozbil hubu, ale v budoucnu se stal kmotrem jeho dětí.

Simpson úspěšně promoval v roce 1965, ale dostat se na vysokou pro něj nebylo vlivem průměrných známek zrovna snadné. Nicméně perfektní hráčské výsledky zaznamenal nemalý počet vyhledávačů talentů (též skautů). Právě díky nim a obrovskému talentu dostal Simpson kladnou odpověď a tím pádem i pozvánku na City College of San Francisco. Škola bohatá na historii, nádherný kampus, pěkně oblečení lidé. Na rovinu, příliš černochů se na CCSF tou dobou nepohybovalo, ale O.J. jakoby snad ani barvu kůže neměl. Zatímco v Los Angeles od roku 1965 zuřily rasové nepokoje (Riots in Watts), s nimiž úměrně rostla i brutalita příslušníků LAPD, Simpson byl chráněn štítem tvořeným zdmi školy, ale také všeobecným uznáním, které se pro něj stávalo drogou.

Atentát na Martina Luthera Kinga, rostoucí násilí v ulicích, protest černošských sportovců na olympijských hrách roku 1968 ve formě do nebe se tyčící zaťaté pěsti. Navzdory častým dotazům a prosbám o vyjádření, zůstával O.J. netečný. Měl dvaadvacet let, byl ženatý se školní láskou Marguerite Whitley, sbíral jednu trofej za druhou a dokonce slavil úspěchy i na běžeckých oválech, kde si utužoval kondici. Pokud šlo o otázky předsudků, utlačování menšin a rasové příslušnosti, měl O.J. po ruce univerzální odpověď, kterou se oháněl následujících dvacet let: „Neřeším barvu kůže. Jediný člověk za jakého plně zodpovídám je O.J. Simpson.”

 

Juice

Jestliže Michaela Jacksona symbolizují osmdesátá léta, pak O.J. Simpsona jednoznačně ta sedmdesátá. Z nadaného sportovce se stal díky výkonům v americkém fotbale žádaný přestupný student. Po dokončení dvou semestrů se roku 1967 zapsal na vytouženou University of Southern California (USC) v Los Angeles, kde jeho krasojízda pokračovala. Pod vedením trenéra Johna McKaye dotáhl vysokoškolský tým k dramatickému okamžiku, který je v amerických sportovních dějinách běžně označován jako vysokoškolský zápas století. USC v napínavém utkání zvítězila proti rivalům z UCLA (University of California, Los Angeles). Výsledkem byla cenná trofej Victory Bell pro USC, ozdobená Simpsonovým nezapomenutelným čtyřiašedesátiyardovým sólovým během zakončeným touchdownem. Následovaly další trofeje a úspěchy. Hvězda O.J. Simpsona začala strmě stoupat.

Již tehdy na počátku sedmdesátých let pokukoval O.J. po filmovém průmyslu. V tomto ohledu měl na kontě zatím jen miniaturní štěk v dávno zapomenutém westernu Smrt pistolníka (1969). Nicméně film se stal účinnou pákou na prosazování tužeb. Jakmile na konci šedesátých let vstoupil mezi profesionální hráče do klubu Buffalo Bills, automaticky požadoval i rekordní smlouvu na pět let v hodnotě šesti set padesáti tisíc dolarů. Tehdejší vlastník klubu Ralph Wilson zpočátku protestoval, ale Simpson začal okamžitě vyhrožovat, že se dá na herectví a kariéru profíka klidně pověsí na hřebík. Smlouva byla obratem podepsána. V prvních třech letech se Simpson u Buffalo Bills docela trápil, nehledě na chladné newyorské počasí, které mu pilo krev. Vysoká očekávání si vybrala svou daň, i když v tomto ohledu v tom byl O.J. nevinně. Za zhoršením sportovních výsledků stál kontroverzní trenér John Rauch, který hru začal stavět hlavně na obraně a chtěl ze Simpsona vytvořit spíše defenzivního hráče, což byl zkrátka kardinální přešlap. O.J. byl fenomenální běžec. Virtuóz, který v obraně vždy nalezne skulinu a s precizností akrobata překoná jakoukoliv překážku. Stačí zhlédnout dobové záběry. I naprostý laik jako jsem já, prostě musí ocenit ten koncert na hřišti. Představte si pole poseté pohyblivými minami a malou myšku, která jím bez úhony doslova proletí.

S výměnou či spíše vyhazovem trenéra započala oslnivá profesionální kariéra plná nezapomenutelných zápasů, rekordů a trofejí. V první polovině sedmdesátých let si O.J. zahrál další menší roli ve slavném katastrofickém filmu Skleněné peklo (1974) a především získal ikonickou přezdívku Juice. Původ slovní hříčky je celkem prostý. Od roku 1975 byla útočná formace Buffalo Bills pro svou bleskovou rychlost označována jako The Electric Company, jejímž pilířem byl právě bezkonkurenční running back Simpson. Iniciály O.J. jsou běžnou hovorovou zkratkou pro pomerančovou šťávu (Orange Juice). Šťáva je však rovněž slangovým výrazem pro druh nějaké energie, především té elektrické, vyznačující se rychlostí. Však víte: „To chce šťávu!”

Roku 1977 do kin vstoupil mystifikační sci-fi thriller Kozoroh 1, který vypráví příběh o falešném přistání amerických kosmonautů na planetě Mars. Režisér Peter Hyams film zamýšlel jako provokativní odpověď na konspirační teorie zpochybňující přistání Američanů na Měsíci. Před natáčením musel trochu bojovat s tlakem studia, jelikož byl ve filmovém průmyslu nováčkem a na kontě ještě neměl žádné velké úspěchy. Právě to vedlo k obsazení Simpsona do jedné z prvních větších rolí, ačkoliv Hyams ve skutečnosti pomýšlel na úplně jiné opravdu talentované černošské herce. Nicméně Simpson byl in a tak se režisér musel přizpůsobit. K vlastnímu překvapení později zjistil, že O.J. na roli kosmonauta Johna Walkera opravdu má, i když je pravda, že občas potřeboval trochu pomoct. Já osobně výkon Simpsona považuji asi za nejlepší v jeho herecké kariéře, a pokud film neznáte, vřele vám jej doporučuji.

Opravdu zajímavé ovšem je, že v režisérově prvním celovečerním filmu Busting (1974) si zahrál Američan Robert Blake. Jak Simpson, tak Blake budou o mnoho let později shodně obvinění z chladnokrevných vražd svých vlastních manželek. Nic jiného kromě jména režiséra muže nespojuje. Mezi činy ční několikaletá mezera a velmi pravděpodobně se ani nikdy osobně nepotkali. A režisér Hyams? Ten bere věc s nadsázkou a porcí černého humoru: „Někteří režiséři získají Oscara či cenu za celoživotní přínos kinematografii. Mým odkazem zůstane holá skutečnost, že jsem natočil dva filmy se dvěma odlišnými muži, kteří byli následně souzeni za vraždu prvního stupně.”

 

Tlustá čára

O tom, že měl O.J. Simpson duši obchodníka, nemůže být sporu. Věděl, co mu může vylepšit mediální obraz a rovněž si byl jistý tím, co v žádném případě dělat nechtěl. Přesně z toho důvodu odmítal všechny, byť hlavní role, ve filmech vycházejících z undergroundového subžánru „blaxploitation”, jež vznikl jako syrová odpověď afroamerických umělců na vykořisťování a porušování občanských práv. Simpson zkrátka zastupoval jen sám sebe a svůj úspěch. Na základě nepřeberného množství dokumentů, článků a knih lze usuzovat, že se O.J. za svůj původ vyloženě nestyděl. Byl spíše hrdý, že nalezl způsob, jak jej „obejít” a stát se černým panovníkem uprostřed bílého království. Skutečně. Od roku 1975 propagoval v revolučně pojatých reklamách půjčovnu automobilů Hertz. Proč právě Hertz? Jelikož na trhu společnost platila za nejúspěšnější ze všech a nechávala konkurenci daleko za sebou. Simpson v elegantním obleku a s kufříkem v ruce probíhal letištními terminály, dlouhými chodbami a za skandování výhradně bílého komparzu „Go Juice, go!” nasedal do přistaveného vozu, který mu zaměstnanci z firmy Hertz připravili v rekordním čase. Geniální, chytré a pro černošskou celebritu bez debaty průkopnické.

O.J. rovněž navázal obchodní vztahy se značkou Chevrolet a komerční televizní sítí ABC. Připomínal doslova chobotnici, která si dlouhými chapadly otevírala nejrůznější vrátka, jakožto pojistku před blížícím se koncem profesionální sportovní kariéry. Ta přišla ve druhé polovině roku 1979, kdy už do tehdy legendárního running backa zatínaly drápy zdravotní limity spojené s opotřebovaným kloubním aparátem a počínajícím revmatismem. Definitivně poslední zápas pod hlavičkou NFL odehrál 16. prosince 1979. Rozvod s první ženou proběhl  rovněž koncem sedmdesátých let. O.J. měl s Marguerite tři děti, přičemž to poslední, tříletá holčička Aaren Lashone Simpson, utonula v rodinném bazénu v srpnu roku 1979. O.J. to v sobě spolknul, dokonale pohřbil. Nikdo z jeho blízkých přátel ho kvůli tragické ztrátě nikdy neviděl plakat. Když si o čtyři měsíce později užíval svůj poslední zápas, těžko by na něm někdo pozoroval viditelné znaky zlomeného muže. Jakoby Marguerite v tomto ohledu představovala poslední pojítko s minulostí, které bylo potřeba utnout. O.J. často tvrdíval, že bývalá žena špatně snášela jeho enormní slávu, časovou vytíženost a život na druhé koleji. Faktem však je, že se Simpson od roku 1977 scházel s blonďatou Američankou německého původu Nicole Brown. Svým budoucím andělem zkázy.

 

Lunapark marnosti

Nicole Brown byla o dvanáct let mladší, než její budoucí manžel O.J. Simpson. V době seznámení pracovala v Beverly Hills jako servírka v nočním klubu The Daisy pro V.I.P. klientelu. Šlo prý o příslovečnou lásku na první pohled, minimálně ze strany Simpsona, který před kamarády u stolu ihned prohlašoval, že se jednou ta krásná blondýnka stane jeho ženou. Ani Nicole se nedržela příliš zkrátka, byť jí přátelé a sestry zpočátku varovali, aby si se ženatým mužem nic nezačínala. Jenže vykládejte tohle poblázněným endorfinům. Intenzivní vzplanutí začínající pár stvrdil rychlou akcí na záchodcích přímo v klubu. Široký okruh přátel z obou stran dodnes shodně tvrdí, že v prvních letech šlo o pravou nefalšovanou lásku.

Simpson rozhodně nezahálel a do osmé dekády vstoupil razantním způsobem. Podstoupil celou řadu hereckých i hlasových kurzů, díky čemuž výrazně vylepšil vystupování před kamerou a celkový projev. Pro NFL pracoval několik let jako sportovní analytik a komentátor. Vystupoval v televizních pořadech, estrádách a rozšiřoval si své herecké zkušenosti. Od roku 1977 byl rovněž vlastníkem nádherného rodinného sídla poblíž Rockingham Avenue, v předměstské čtvrti Brentwood v západní části Los Angeles. Sídlo jej vyšlo na šest set padesát tisíc dolarů. Právě zde O.J. později proslul svými okázalými večírky a zahradními párty pro svou rodinu, přátele, obchodní partnery a různé filmové i sportovní celebrity. Pro komunitu obyvatel Brentwoodu byl Simpson pilířem, chloubou i atrakcí. V Brentwoodu neměl „žádnou” barvu kůže. Byl sportovním hrdinou a celebritou. Na lidi působil nesmírně vstřícně, dobrosrdečně a nikdy neodmítl podat komukoliv pomocnou ruku. Ideální soused, který uměl své temné já dokonale maskovat. Patrně tím, že už si nemusel tak vehementně udržovat perfektní fyzickou kondici, vstupoval do jeho života čím dál častěji alkohol a experimentování s lehkými drogami. Nutno podotknout, že ani Nicol se v tomto ohledu zrovna nedržela zpátky. Nicméně takové požitkářství a drobné hříchy k životnímu stylu některých celebrit zkrátka patří.

V první pětiletce Simpsonovi uniklo několik zásadních rolí, přičemž největší mýtus se táhne okolo jeho údajného zvažování do hlavní záporné role ve sci-fi snímku Terminátor (1984). Tuto bajku, kterou mnoho let přiživoval i usměvavý pohodář z Rakouska, definitivně vyvrátila producentka a spoluscenárista Gale Anne Hurd, a to krátce po smrti Simpsona. Co už ale za pravdu můžeme považovat, byla Simpsonova snaha ukořistit jednu z vedlejších rolí v historickém dramatu Ragtime (1981) od Miloše Formana. Pianista Coalhous Walker Jr., kterého si nakonec zahrál Howard Rollins, je ztělesněním hrdého Afroameričana, který odmítá ústrky, ponižování a oklešťování lidských práv. Vzpouzí se systému a chce mít stejná práva jako ostatní bez ohledu na barvu kůže, což je na Ameriku a přelom 19. a 20. století, v němž se příběh odehrává, velmi riskantní. Simpson sice svůj původ také neřešil, ale nikdy nepodporoval komunitu, nijak nekomentoval policejní brutalitu v L.A., nezabýval se veřejně otázkami rasismu a do kostela chodil jen kvůli své matce. Pomiňme teď můj úsudek vycházející z předpokladu, že by O.J. na tak náročný herecký part neměl dostatek talentu. Horší je představa bohatého Afroameričana obklopeného převážně bílým etnikem, jenž hraje srdnatého bojovníka za svá práva.

Nicméně několik malých televizních rolí, které opravdu nestojí za zmínku, si O.J. přeci jen připsal. Na internetu si můžete dohledat ukázky, jež celkem jasně dokazují, že někdejší fotbalové mega-star charakterní herectví skutečně moc nešlo. Důležitější byl ovšem rok 1984. V rámci letních olympijských her v Los Angeles nesl Simpson ulicemi města Santa Monica olympijskou pochodeň, což byla opravdová čest. Následující rok proběhla okázalá svatba zakončená velkolepou oslavou v zahradách rodinného sídla. Sydney Brooke Simpson přišla na svět téhož roku a Justin Ryan Simpson až v roce 1988.

Kdy přesně za zdmi domu začalo docházet ke stupňování psychického a fyzického teroru, není snadné odhadnout. O.J. vztah později komentoval jako „oboustrannou Itálii”, ale na rozdíl od zdokumentovaných fotek zbité Nicol Brown, neměl pro toto tvrzení žádný prokazatelný důkaz. Mnozí svědci si naopak dobře pamatují na chorobnou žárlivost Simpsona. Stačilo, aby Nicol prohodila pár slov se zahradníkem, číšníkem v bistru či obsluhou na čerpací stanici a manžel začal řádit. Výbuchy hněvu se dařilo dlouho držet pod pokličkou, jelikož tyran své chování nechával za zdmi domu. A přesto. V rozmezí let 1985 - 1988 zasahovala policie kvůli podezření na domácí násilí nejméně desetkrát. Oznamovatelem byla pokaždé Nicol Brown. Na autentických audio nahrávkách je zřetelně slyšet řinčení nábytku, řev, vulgární urážky a roztřesený hlas Nicol. Žádný z incidentů se nikdy nedostal před soud. Nicol buď stáhla obvinění a v několika případech policie přivřela oči, protože Simpson byl národní hrdina. Jednou k zatčení téměř došlo. Simpson však policistu před domem ignoroval a namísto sepisování protokolu sedl do svého výkonného vozu a zmizel v nočních ulicích Los Angeles. Vážný přestupek, můžete namítnout, ale O.J. měl na policejní stanici kamaráda Rona Shippa, jemuž celou situaci popsal jako náhlý zkrat vystupňovaný oboustrannou manželskou roztržkou. Incident se zametl pod koberec.

Proč Nicol od násilníka neodešla? Jak je možné, že si dospělá žena, kterou vlastní manžel týrá, nesbalí kufry a neodejde za lepší budoucností? V době, kdy byla Nicol těhotná, ji notorický žárlivec bez obalu podváděl s mladšími ženami, neboť pro něj v tu chvíli nebyla sexuálně přitažlivá, což jí dával najevo i vulgárními urážkami (fat pig, pregnant whale). Ani tohle není dostatečný důvod k přehodnocení životních priorit? Je snadné Nicol odsoudit za liknavost a nedostatečný pud sebezáchovy, ale tak jednoduché to zkrátka není. Nicol byla obyčejnou dívkou z davu. O.J. jí i její rodinu zahrnul bohatstvím, platil veškeré účty, srovnával dluhy a děti měly již dopředu zajištěné to nejlepší vzdělání jakého se jim mohlo dostat. Není vůbec jednoduché takovou zlatou klec opustit, obzvláště když klíč od zámku drží bezcitný žalářník. Každý má však svou hranici, vnitřní bod, jehož překročením dojde k uvolnění skryté odvahy. Nicol zanedlouho uskuteční radikální výpad směrem ke svobodě a nezávislosti. Výpad, který ale v důsledku povede k branám vlastního zatracení…

 

Part: 2 

 

Rozpolcený Wyatt Earp

Píše se rok 1959 a sedmiletý Mark Fuhrman musí čelit další ráně, která poslední zbytky obrazu o spokojeném dětství roztříští na kusy. Rodiče se rozvádějí. Je to ale až taková ztráta, jak se na první pohled může zdát? Otec Ralph byl řidič kamionu a námezdní tesař. Kromě toho ale také platil za vychloubačného žvanila, kterému zodpovědnost a empatie k rodině moc neříkala. Matka Billie si krátce po rozvodu našla nového chlapa, začala podstatně více pít a v podroušených stavech propadala vzteku, což na vlastní kůži pociťoval především malý Mark. Z chlapce začal vyrůstat nedůvěřivý, trochu paranoidní podivín, jenž si nedostatek sebevědomí a absenci silného rodičovského vzoru kompenzoval vypouštěním nahromaděné agrese. Zapadákov Eatonville ve státě Washington plný zalesněných kopců toho k vybití energie opravdu moc nenabízel. Ve městě se krom toho nacházelo jen minimum černošských rodin, což na bílé děti občas působilo poněkud exoticky. „Támhle jdou negři", utrousil jednou Markův mladší bratr Scott. Řekl to nahlas. Dost na to, aby dva černošští kluci nadzvedli obočí a přidali do kroku. Mark Fuhrman si to hanlivé slovíčko osvojí. Víceméně v jeho slovníku zdomácní.

Během dospívání se Mark Fuhrman dost rval a dostával se do pouličních potyček, ale za drsným zevnějškem byla ukryta citlivá duše umělce. Chtěl tvořit. Třeba malovat, otáčet hrnčířským kruhem nebo tesat sochy. Osud mu ale nebyl nakloněn. Roku 1970, ve věku osmnácti let, narukuje k námořní pěchotě a nechá Eatonville, svou matku a otčíma daleko za sebou. Řád a disciplína mu svědčí. Z kulometčíka přejde na pozici vojenského policisty a nakonec získá hodnost seržanta. Do civilu se vrátí v roce 1975, ale armáda jej nepřestává fascinovat. Vykupuje staré uniformy, sbírá znehodnocené zbraně, válečné medaile a zajímá se o faleristiku. O dva roky později se rozvede se svou první ženou Barbarou L. Koop a v Los Angeles nastoupí k policii. Jeho začátek je ukázkový. Policejní akademii vystuduje jako druhý nejlepší ve třídě a ve službě sbírá od svých nadřízených jednu pochvalu za druhou. Ano, občas bývá trochu arogantní, má poněkud nevyzrálé názory a ztrácí trpělivost s podezřelými, kteří nechtějí spolupracovat. Tyhle drobnosti však kompenzuje vynikající fyzickou kondicí, až obsedantní dochvilností a kreslířskými schopnostmi. Jeho portréty podezřelých osob mají punc uměleckých děl.

Koncem roku 1977 si bere za ženu Janet Sosbee a je dočasně přeložen do východní části Los Angeles. Tím začnou jeho problémy. Jako člen nové jednotky dostává za úkol důrazně zasahovat proti hispánským a černošským gangům. Podle Fuhrmana zněl rozkaz obtěžovat a tvrdě potírat každého, kdo vypadal byť trochu jako člen gangu. Se svými blond vlasy, devadesáti kilogramy a výškou okolo sto devadesáti centimetrů na sebe poutá pozornost. Uprostřed problémových čtvrtí doslova vyčnívá z davu. Fuhrman se opět dostává do potyček, ale tentokrát jde mnohdy o život. Jeho zakořeněný smysl pro fair play jej nutí používat rovnocenné obranné postupy. Proti baseballové pálce nasazuje obušek a na surovce se zaťatými pěstmi odpovídá pěstmi vlastními. Časté fyzické konfrontace a neustálý tlak nadřízených si na něm začínají vybírat daň. Mark Fuhrman je náladový, depresivní, málomluvný a někdy minou i celé dny, aniž by se usmál. Janet Sosbee má jeho nevyzpytatelných nálad dost a podá si žádost o rozvod. Deprese zesílí stisk.

Píše se rok 1981. Psychicky vysílený Fuhrman se policejní psycholožce Susan Saxe-Clifford svěřuje, že mu černí lidé obtěžují mysl a že v představách často přemýšlí o násilí, škrcení a bití podezřelých osob. Chce odejít do důchodu kvůli stresu z náročné služby. Hovoří o tom, jak si ve Vietnamu užíval svou práci „cvičeného zabijáka”, jak mu dělá dobře mlátit podezřelé a jak nenávidí negry. Zde se však částečně projevují geny po otci, tedy smysl pro zveličování věcí. Fuhrman chce opravdu odejít do důchodu, ale jeho historky zavánějí výrazným zkreslením. Osobní záznamy z námořní pěchoty dokazují, že byl přítomen na palubě USS New Orleans, obojživelné transportní lodi umístěné na moři. Blíže se k vietnamské pevnině nikdy nedostal. Umí sice používat smrtící bojové techniky, ale nikdy se nepotloukal džunglí a nevraždil příslušníky Vietkongu. V jeho příbězích se mísí pravda a potřeba vychloubat se, jakožto způsob kompenzace nízkého sebevědomí. Mark Fuhrman má především problém s vlastní identitou. Miluje umění, ale upsal se armádě a policii. Tváří se vždy velmi sebejistě, ale hluboko uvnitř jeho citlivá duše trpí.

Pěstoval v sobě Mark Fuhrman touhu po samoúčelném násilí a schvaloval rasismus? Pokud ano, nikdy takové aspekty nepromítal do služby. Dočasné pracovní volno s náhradou mzdy vzalo za své, jakmile došel psychiatr John Hochman k závěru, že Fuhrman své problémy záměrně zveličuje, snaží se cíleně vypadat špatně a duševní poruchu víceméně předstírá. Navíc se ukázalo, že sice umí být velmi tvrdý, ale drtivá většina jeho zásahů vůči podezřelým osobám se nesla v poklidném duchu. Někteří zatčení výtržníci mu dokonce skládali komplimenty za zdvořilé zacházení, jak vyplývá ze záznamů. Mark Fuhrman je nesmírně komplikovaným mužem plným paradoxů. Dokáže před kolegy hovořit o problémových negrech, ale nikdy tak neučiní tváří v tvář podezřelé osobě. Mívá manýry Drsného Harryho, ale v nitru touží býti malířem. Roku 1983 u vrchního soudu prohrává, přijde o nárok na důchod a vrátí se do aktivní služby. Prvotní pocity hořkosti nahrazuje znovunalezená disciplína a smysl pro povinnost. Mark Fuhrman jde opravdu do sebe a jeho šéfové si jej nemůžou vynachválit.

Roku 1985 dostává hlášení o podezření na domácí násilí. Udaná adresa Fuhrmana zavede na Rockingham Avenue, v předměstské čtvrti Brentwood. Z obsahu zaprotokolovaných hlášení si rychle zjistí, že tu už v minulosti zasahovalo několik jeho kolegů. Je noc. Na místě určení opustí Fuhrman policejní vůz a hned u příjezdové cesty si všímá vysokého černocha s divokým výrazem ve tváři, který baseballovou pálkou demoluje přední sklo luxusního mercedesu. Uvnitř sedí vyděšená a uplakaná blonďatá žena. Fuhrman musí agresora dvakrát vyzvat, aby přestal. Teprve napotřetí, kdy vytáhne obušek a přitvrdí na intonaci, se agresor jakoby navrátí z transu, omluví se a upustí pálku. Svědomitý příslušník LAPD manželský pár legitimuje a zeptá se roztřesené ženy, zdali chce událost nahlásit jako trestný čin. Odpověď je negativní. Fuhrman ovládá své emoce, ale stejně si neodpustí poznámku: „Je to váš život.”

V následujících letech se Fuhrman několikrát střetne se scenáristkou, spisovatelkou a producentkou Laurou Hart McKinny. Policista plní funkci odborného konzultanta. Vznikající scénář má být fiktivním příběhem o policistkách a tvrdých detektivech, a pokud někdy v budoucnu opravdu dojde k produkci filmu, dostane Fuhrman provizi deset tisíc dolarů. V uzavřené místnosti tedy jede zapnutý magneťák a Fuhrman plácá, co ho zrovna napadne. Jeho historky plné rasistických výrazů a šokujícího násilí jsou kombinací zážitků od lidí, s nimiž pracoval, vlastní fantazie a také nabubřelého chvástání egoistického muže. K ničemu, o čem se na páskách hovoří, patrně nikdy nedošlo, alespoň ne v tom nejhorším slova smyslu.

Roku 1989 je Mark Fuhrman za vynikající policejní práci povýšen na detektiva. Ve velmi brzkých ranních hodinách 13. června roku 1994, přijíždí již zkušený detektiv k domu na adrese Bundy Drive. Na místě je tou dobou zhruba patnáct dalších policistů. Dvě brutálně zavražděné oběti ležící v tratolišti vlastní krve. Muž a žena. Stejně jako ostatní, všimne si i Fuhrman osamocené levé kožené rukavice poblíž křoví, která se nachází jen kousek od jedné z obětí a je totálně nasáklá krví. Po rychlé identifikaci mrtvé ženy sedá Mark Fuhrman do vozu a s dalšími policisty vyráží na cestu. Žena se jmenuje Nicol Brown, bývalá manželka O.J. Simpsona. Detektiv ví přesně, kam má jet. V ulici Rockingham Avenue vzdálené asi čtyři kilometry od místa činu už totiž před lety zasahoval.

 

Bída s leskem

Je 1. srpna roku 1988 a ve „Městě andělů” už je opět cítit síra. V ulici Dalton Avenue dochází v rámci operace „Hammer” k brutální demonstraci policejní síly. Příslušníci LAPD a týmy zásahových jednotek SWAT provádějí razii v několika vybraných domech, aby odhalily domnělá drogová doupata. Soukromé prostory převážně afroamerických a hispánských rodin jsou proměněny v kůlničky na dříví. Policie uvnitř domků a bytů demoluje nábytek, obušky dělá díry do stěn, ničí hračky, rodinné fotografie, rozbíjí zrcadla, rozřezává pohovky, vyhazuje na podlahu obsah ledniček a bělidlem znehodnocuje oblečení v šatnících. Údajný zásah vůči nebezpečným gangům, kterým mělo vedení policie vyslat vzkaz vypovídající o tom, že v L.A. platí jasné zákony, spíše připomínal státem řízené rasové profilování. Mnoho lidí bylo slovně ponižováno, zadrženo a následně zbito, ale konkrétní obvinění z trestného činu se jako zázrakem každému vyhnulo. Výsledkem bylo pár gramů marihuany a kokainu. Rodinám, které zkrátka žily ve špatný čas na špatném místě, se za organizovaný vandalismus nikdo neomluvil.

Los Angeles se začínalo pomalu vařit ve vlastní šťávě, ale O.J. si na první léta druhé poloviny osmé dekády nemohl stěžovat. Objevil totiž opojné kouzlo zeleného sportu, oblíbené to kratochvíle nejedné celebrity. O.J. se opravdu ve velkém začal zajímat o golf. Aktivně začal hrát v roce 1987, kdy mu bylo necelých čtyřicet a brzy se stal čestným členem prestižního klubu Riviera. Slovo „čestným” je nutné zopakovat, jelikož Simpson byl na golf levý jako šavle, což je obecně známý fakt. Říká se, že golf dokáže odhalit skutečný charakter muže. Mnoho zainteresovaných lidí a zkušených hráčů, kteří měli možnost zahrát si se Simpsonem, potvrdilo, jak své nedostatky doháněl podváděním. Špičkou boty nenápadně posouval míčky do výhodnějších pozic, lhal o druhu použitého železa a po kapsách nosil vždy míček navíc, který se třeba záhadně objevil jen pár stop od jamky. Stejně jako neustálý přísun lichotek od něžného pohlaví potřeboval Simpson i potlesk, permanentní pocit z výhry a chlapácké poplácání po zádech. Opotřebovaný kloubní aparát mu už neumožňoval oslňovat dav běžeckými výkony, ale golf byl vítanou alternativou, i když chybějící talent doháněl podvody.

 

Poslední vtip

Bratři David Zucker, Jerry Zucker a kamarád Jim Abrahams roku 1980 oslní svět kinematografie originální komedií Připoutejte se, prosím! Mimořádně vtipné trio scénáristů a režisérů známé pod ustálenou zkratkou ZAZ chce na svůj úspěch nejen navázat, ale dotáhnout specifický humor k dokonalosti. Uskupení ZAZ plánovalo v dalším projektu použít podobný recept, tedy soustředit okolo komika Leslie Nielsena herce, kteří jsou pokud možno veřejně známí, ale nehrají běžně v komediích. Vtip spočíval v tom, že Nielsen na place mohl řádit jako potrhlé hovado, ale jeho přihrávači si museli zachovat vážnou tvář a reagovat tak, jakoby se představitel poručíka Franka Drebina choval úplně normálně. Na toto konto byla oslovena příležitostná herečka známá ze seriálu Dallas (1978) a rovněž bývalá manželka krále rokenrolu Priscilla Presley. Poručík Drebin získal filmovou manželku Jane Spencer Drebin.

Abrahams od známých slyšel, že někdejší sportovní hvězda O.J. Simpson platí za rozeného baviče, který na různých společenských akcích oslňuje vtipem a umí si dělat srandu i sám ze sebe. Neváhal a ihned mu nabídl roli policisty Nordberga, kamaráda a parťáka Franka Drebina. Postava, kterou nakonec Simpson tak přesvědčivě ztvárnil, vyniká tím, že se neustále dostává do krajně bolestivých, často až smrtelných situací, jaké by běžný smrtelník nemohl nikdy přežít. Nordberg má ale tuhý kořínek a pokaždé se jako zázrakem zmátoří. Zrodila se Bláznivá střela (1988). Originální mix grotesky, ujetých gagů, parodických vsuvek a promyšlených slovních hříček. Proč to nepřiznat? Simpson je ve své nejslavnější filmové úloze jednoduše výborný. Možná je to tím, že ani moc nehraje a působí tím pádem velmi přirozeným dojmem. Nikdy si do své sbírky nepřipsal výraznou hlavní roli. Dokonce ani „druhou” hlavní roli. Byl hercem vedlejších postav a Nordberg je s přehledem tou nejznámější a také nejoblíbenější. Svou úlohu si zopakoval v dalších dvou pokračováních a do svého zatčení už nic lepšího na plátně nepředvedl. Slunce začalo pomalu zapadat za obzor.

 

Mračna se stahují

Začátkem devadesátých let běží na amerických televizních obrazovkách populární sportovně zábavný pořad Sports Look, který uvádí oblíbený komentátor Roy Firestone. Hostem je O.J. Simpson a jedním z hlavních témat je neblahá událost ze silvestrovské noci roku 1989. Tehdy na veřejnost poprvé unikla informace vypovídající o tom, že v domácnosti Simpsonových to asi nebude žádná idylka. Nicol vznesla žalobu, kterou ani na nekonečné prosby kajícného manžela nestáhla. Nepěkná pravda vykoukla na světlo. Moderátor je vstřícný a podotýká, že spoustu věcí dokáží média zkreslit, díky čemuž pak někdo může vypadat jako zlý člověk, co mlátí vlastní ženu. O.J. samozřejmě souhlasí: „Nebyla to žádná velká hádka. Byly tři hodiny po půlnoci, skončil velký večírek, dost se toho vypilo a padlo několik velmi hlasitých slov. Další den jsme o tom mluvili a shodli se, že na tom máme oba svůj díl viny.” Simpson to sice elegantně zahrál do autu, ale za výhrůžky smrtí a zbití Nicol přesto vyfasoval sto dvacet hodin veřejně prospěšných prací a pokutu na dvě stě dolarů. Drtivou většinu si „odpracoval” na golfových hřištích.

Roku 1991 dochází ke dvěma incidentům. Patnáctiletá Latasha Harlins je zastřelena prodavačkou v obchodě se smíšeným zbožím kvůli banální hádce o džus. Řidič Rodney King je po krátké honičce zastaven příslušníky LAPD za rychlou jízdu a neuposlechnutí výzvy k zastavení. Ačkoliv u sebe nemá střelnou zbraň, policisté jej donutí vystoupit, míří na něj, chtějí ho zakleknout a spoutat na zemi. King se vzpouzí, za což ho policisté začnou tlouct obušky a zasypávat tvrdými kopanci. Náhodný svědek incident nahrává na videokameru a zveřejněný záznam způsobí zemětřesení. Jak Latasha Harlins, tak Rodney King jsou Afroameričané. Extrémně nízké tresty pro korejskou prodavačku Soon Ja Du a čtveřici nejagresivnějších policistů jsou rozbuškou pro nechvalně známé nepokoje v Los Angeles z roku 1992. Ve stejném roce podá žádost o rozvod Nicol Brown. Stane se tak 25. února 1992. Poslední kapkou má být Simpsonův románek s herečkou béčkových produkcí Julií Ellen Kitaen. O.J. se své „bílé trofeje” ale nechtěl jen tak vzdát.

 

Zírání do propasti

Nejdříve přišel kompromis. O.J. a Nicol Brown zkusí žít odděleně, ale budou se společně starat o děti. Nicol získává od realitní agentky a kamarádky Robin Greer dům s ročním pronájmem na Gretna Green, jen pár kilometrů od rodinného sídla na Rockingham Avenue. O.J. tuhle skutečnost přijímá s největší mírou sebezapření. Potřebuje Nicol ovládat, ale ta si naopak po dlouhé době konečně užívá volný prostor, čerstvý vzduch a začíná se věnovat fotografování, koníčku z mládí. Dokonce si během pobytu na horách najde novou známost. Restauratér Keith Zlomsowitch to s Nicol myslel od počátku vážně a to navzdory několika nepříjemným setkáním, kdy mu Simpson na veřejnosti zkřížil cestu a důrazně řekl, že Nicol je stále jeho žena. Čím více s ní trávil času, tím více detailů o dlouhých letech týrání se dozvídal. Fackování, kopání, zavírání do skříně, bití při sexu, vyhrožování smrtí. Simpson své ženě nařizoval, jak má vypadat, oblékat se, vystupovat na veřejnosti a kdykoliv mohl, sám jí podváděl s mladšími ženami. Tohle zvrácené „otroctví naruby” hrdého restauratéra opravdu děsilo.

Špehování na každém kroku, manipulace s lidmi, kteří pro Simpsona zamilovaný pár sledovali a zastrašování na veřejnosti. Nicol Brown nebyla ve skutečnosti nikdy volná. A přesto. Některé sebedestruktivní vztahy v sobě navzdory agresivitě a vzájemné nenávisti skrývají zvláštní druh magnetismu. Částečně kvůli dětem, částečně kvůli slibům, částečně kvůli něčemu, co lze jen stěží pojmenovat. Nicol se pokusila dát manželství dohromady a Keith Zlomsowitch to bral sportovně. Co mu také zbývalo? Téměř roční odloučení a opatrné sbližování ale rozhodně nebylo lékem na chorobnou žárlivost. Netrvalo dlouho a Simpson ztropil další divokou scénu. 25. října roku 1993 proběhl poslední telefonát na tísňovou linku 911, po kterém Nicol svého muže definitivně opustila. 875 South Bundy Drive je přesný název adresy, kde Nicol nalezla své poslední útočiště, které jí opět zajistila kamarádka Robin Greer. Byl to razantní krok. Úplné odstřihnutí. Jednou z posledních věcí, které Nicol udělala, bylo sepsání závěti. Tušila, že jí jde o život?

Na natáčení filmu Bláznivá střela 33 a 1/3: Poslední trapas (1994) je Simpson mimořádně podrážděný. Té proměny si všímají i herečtí kolegové a jeho osobní manažer Mike Gilbert. Charismatický Juice uměl vždy používat dokonalé mimikry, věděl jak ve vteřině nahodit usměvavou tvář a stát se tím milovaným O.J. Simpsonem, symbolem amerického snu. Ten pohodový stále se usmívající muž sršící šarmem byl ale minulostí. Alespoň na čas. Jen pár měsíců před osudnou nocí natáčí O.J. pilotní film Frogmen, což měla být ve finální formě akčně pojatá série určená pro televizní a rozhlasovou společnost NBS. Jednotlivé epizody se měly točit okolo týmu odvážných mužů z Navy SEALS, přičemž Simpson měl ztvárnit vůdce týmu jménem John Bullfrog Burke. V rámci příprav absolvuje Simpson několikatýdenní bojový výcvik s nožem. V přestávkách mezi natáčením si Juice udržuje překvapivě dobrou náladu. Na dochovaných záběrech je vidět, jak láskyplně hovoří o svých dětech a pochvaluje si roli. Projekt Frogmen, částečně založený na televizním seriálu A-Team (1983), nebude dokončen a pilotní epizoda se nikdy nedostane na televizní obrazovky.

 

Sedmý kruh pekla

Ke kritickým událostem popsaných v této kapitole došlo v časovém rozmezí 21:45 - 22:30. Různé zdroje ve virtuálním prostoru nabízejí mírně se lišící časy, já však budu vycházet z dostupných policejních údajů a informací z knihy Evidence Dismissed: The Inside Story of the Police Investigation of O.J. Simpson (1997), od investigativního novináře Dana E. Moldea a knihy Murder in Brentwood (1997) od bývalého detektiva Marka Fuhrmana.

12. června 1994. Dopoledne mezi osmou a desátou hodinou hraje O.J. golf se svými přáteli v oblíbeném klubu Riviera Country Club v Pacific Palisades. Je podrážděný a až překvapivě agresivní. Hraje velmi tvrdě, na každou poznámku odsekává, silné rány golfovou holí dokonce občas vytrhnou kus travnatého drnu. Během hry se kvůli nesrovnalostem u druhé jamky dostane do ostré slovní konfrontace s jedním z přátel. Nebýt zásahu ostatních, konflikt by pravděpodobně skončil fyzickou potyčkou.

Podvečer téhož dne. Devítiletá Sydney Brooke Simpson má taneční vystoupení v prostorách střední školy Paul Revere. Otec je přítomen, stejně tak matka Nicol a jedna z jejích sester. Se Simpsonem se nikdo z rodiny nebaví, je víceméně ignorován. Navenek sice rozdává úsměvy a podepisuje autogramy, ale později si stěžuje svému manažerovi na krátkou sukni, jakou na sobě Nicol měla. Okolo osmé hodiny se celá rodina Brownových sejde v restauraci Mezzaluna na večeři, aby společně oslavili úspěch Sydney. O.J. nebyl pozván. V restauraci je rovněž přítomen pětadvacetiletý Ron Goldman. Mladý číšník, který sní o otevření vlastní restaurace a zároveň kamarád Nicol, s níž se seznámil zhruba čtyři týdny nazpět. Kolem půl deváté večer Simpson telefonuje do domu Nicol, ale hovor nikdo nepřijme a nemůže se dovolat ani její sestře Tanye Brown, jelikož jsou všichni stále v restauraci. Brownovy podnik Mezzaluna opouštějí krátce před devátou a rozjedou se do svých domovů. Nicol se s dětmi ještě staví v oblíbeném podniku Ben & Jerry’s, který vyrábí vlastní zmrzliny a ovocné sorbety. Teprve pak společně vyrazí do domu na Bundy Drive.

Krátce po příchodu do domu bere Nicol zvonící telefon. Její matka se ptá na své brýle, které pravděpodobně zapomněla v restauraci. Chvilku před tři čtvrtě na deset volá Nicol do restaurace Mezzaluna. Manažer podniku potvrzuje nález brýlí a číšník Ron Goldman přislíbí, že brýle doručí, neboť mu za pět minut končí směna. Někdy mezi desátou a čtvrt na jedenáct vychází Nicol ven před dům čekat na Rona Goldmana. Děti už spí. Od vchodových dveří vedou dolů čtyři schody, které se napojují na dlážděný chodníček vinoucí se k brance. Na obou stranách chodníku bují okrasná zeleň, kolem panuje nepropustná tma. Těsně pod schody je Nicol napadena. Tupým předmětem (nejspíš rukojeť nože) dostává tvrdou ránu do pravé strany temene hlavy a padá k zemi. Útočník se sehne a zasadí jí čtyři bodnořezné rány do levé části krku. Tři rány jsou hluboké, jedna mělká. Zhruba v tomto okamžiku přichází k brance Ron Goldman. Není jisté zdali útočníka vidí při činu, jednoznačně si ale všimne na zemi ležící zakrvácené Nicol. Pejskař Robert Heidstra, který krátce po čtvrt na jedenáct venčil psa jen kousek od domu Nicol, si později vzpomene, že zaslechl někoho mladého třikrát zvolat „hej, hej, hej” a následně něco, co připomínalo krátkou hádku dvou mužských hlasů, z nichž ten jeden byl prý výrazně starší. Ze závěru vyšetřování každopádně vyplývá, že Goldman doběhl k ležícímu tělu a následně musel být s největší pravděpodobností napaden zezadu. Útočník mu drží ostří nože na krku, levou ruku má nataženou přes jeho hruď a dochází k oné krátké slovní výměně. Goldman je v několika krátkých okamžicích pětkrát bodnut do levé tváře a poté mu ostří nože dvakrát přejede po krku. Následkem divokého boje o holé přežití se mladý číšník dokáže vymanit z drtivého sevření. Vší silou se mu podaří uvolnit stisk levé ruky, přičemž útočníkovi strhne jednu černou zakrvácenou rukavici.

Ron couvá pozadu a naráží do kovového plotu. Ocitá se v rohové části pozemku. Nalevo má jedno pole plotu, napravo druhé a také kmen vysokého stromu. Před sebou vidí úpatí schodiště, odkud přichází útočník, aby dokončil práci. Koroner na jeho prstech a dlaních později nalezl velké množství hlubokých obranných poranění, když se holýma rukama snažil marně odrážet neúnavnou čepel nože. Goldman je zasypáván nekompromisními ranami po celém těle včetně nohou. Rukama si kryje hlavu, napůl v sedě se kroutí ze strany na stranu a inkasuje další a další fatální poranění. Jedno mimořádně silné bodnutí pronikne do levé části boku a přesekne břišní aortu. Po tomto zásahu se břišní dutina začne okamžitě plnit krví, vytékat ven z rány a vsakovat se do modrých džínů. Nakonec se opřen zády o plot, sveze bezmocně dolů. Vlivem masivního krvácení umírá Ron Goldman maximálně do jedné minuty.

Díky velkému množství krevních stop a následné pitvě je zřejmé, že se vrah vrátil k již mrtvému tělu Nicol, chytil ji za vlasy a podřízl jí hrdlo tak zuřivě, že jí téměř oddělil hlavu od krku. Následně přešel k mrtvému Goldmanovi, chytil ho za tričko, převrátil tělo na pravý bok a do odhaleného krku zasadil čtyři hluboké rány. Patologická potřeba „zabít” někoho nadvakrát je důkazem o neuvěřitelné míře vzteku a umanuté potřebě mít situaci dokonale pod kontrolou. Krvavé otisky bot se následně ukázaly býti nepřehlédnutelnou trasologickou stopou, jež zároveň svědčila o svižné chůzi směrem k zadní části domu, kde měl vrah zaparkované auto. Pět minut před jedenáctou narazil soused venku na ulici na malého psa plemene atika, který patřil Nicol Brown. Pes měl tlapky celé od krve a jeho štěkání sousedé z okolních domů poprvé zaslechli již ve čtvrt na jedenáct. Byl velmi nervózní, vystresovaný a neklidný. Nálezce si nakonec rozmyslel prvotní záměr nechat si psa přes noc a krátce před půlnocí se spolu s manželkou vydal k domu Nicol Brown. Na zvonění nikdo nereagoval, ale manželka si záhy všimla dvou ležících těl. Dějiště hrůzy bylo odhaleno. Děti stále spaly ve svých pokojích.

 

Vrah mezi námi

Horký červnový vzduch svírá L.A. i během hluboké noci. Rozpálené ulice pomalu chladnou a dopřávají si poslední oddech před brzkým příchodem slunečních doteků. Policejní uniforma se lepí na potem zbrocená záda Marka Fuhrmana, který sedí za volantem a ještě z nosu nedostal kovový lehce nasládlý odér smrti. Tolik krve snad na místě činu ještě neviděl. Avšak podstatně zajímavější byly kapky krve vedoucí od předního vchodu, kolem obvodové zdi, až za zadní část domu, kde musel mít vrah zaparkované auto. Určitě byl při té řezničině sám zraněn. Městská čtvrť Brentwood ještě spí, dokonce i honosné rodinné sídlo na Rockingham Avenue je utopené ve tmě a nic nenasvědčuje tomu, že by byl uvnitř někdo vzhůru. Policisté vylezou ze svých vozů a několikrát zazvoní na interkom vedle mohutné vstupní brány. Nic. Přítomný detektiv Tom Lange koukne na Fuhrmana takovým tím pohledem, který říká: „Ty už jsi tu jednou byl chlape, tak se snaž.”

Mark Fuhrman bez problémů zdolá dvoumetrový plot a vpustí kolegy dovnitř. Vedle hlavního domu se nachází několik bungalovů pro hosty a přátelé. Hlavní dům je sice prázdný, ale v jednom z bungalovů spí Kato Kaelin, rozhlasová hvězda a kamarád O.J. Simpsona. Překvapený Kaelin tvrdí, že kolem deváté večerní hodiny byl s O.J. na rychlé večeři u McDonalds a potom se samotný odebral sem, jelikož Simpsona ještě čekal noční let do Chicaga, kde měl následující den proběhnout přátelský golfový turnaj se zástupci Hertz Corporation. Policie obratem získá výpověď řidiče limuzíny, který měl klienta dopravit na letiště. Allan Park skutečně potvrdil, že na pana Simpsona čekal před domem. Let byl naplánován přesně na 23:45. Řidič však tvrdil, že na Rockingham Avenue byl se značným předstihem, a to již ve 22:25. Protože na zvonek nikdo nereagoval, sehnal si řidič od šéfa číslo na domácí telefon Simpsona. Bez úspěchu, nikomu se nedovolal. Park si venku dokouřil cigaretu a krátce před jedenáctou si ve tmě za hlavní bránou všiml mohutné temné postavy, která zmizela ve vchodových dveřích domu. Krátce poté se uvnitř sídla rozsvítila světla. To byla nesmírně zajímavá informace.

Kato Kaelin totiž tvrdil, že přesně ve 22:40 si ještě telefonoval s kamarádem, když v tom někdo nebo něco zhruba třikrát zabušilo do zadní stěny bungalovu. Řidič dále vypověděl, že pan Simpson se objevil až dlouho po jedenácté. To už byl venku i Kaelin, jelikož ho rány donutily opustit domek a zjistit, co se vlastně děje. Oba dva shodně potvrdili, že Simpson byl poněkud rozrušený. Měl na spěch a táhl několik zavazadel. S těmi většími si nechal pomoci, ale malé příruční zavazadlo si tiskl k hrudi se slovy: „Ne, ne. To si nechám u sebe.” Zavazadlo ani jeho tajemný obsah už nikdy nikdo neviděl. Simpson prý řekl, že zaspal a potřeboval nutně sprchu, ale podle řidiče z něj byl cítit pot maskovaný deodorantem, měl perfektně suché vlasy a velmi čerstvou řeznou ránu na ukazováčku levé ruky. Údajný důsledek pádu ve sprše.

Mark Fuhrman nechává kolegy se svědky a vyráží na průzkum pozemku. V zadní části u soukromého chodníčku stojí nakřivo zaparkované bílé SUV Ford Bronco, vůz Simpsona. Na dveřích řidiče Fuhrman objeví krevní stopy. Pár kapek se nachází i vedle vozu a zdá se, že stopa vede do uličky, kterou tvoří plot a zadní stěny bungalovů. Fuhrman dojde až k domku Kato Kaelina, kde ze stěny vyčnívá motor klimatizace. Není divu, že do něj někdo v té tmě vrazil. Jen kousek opodál ve křoví zachytí kužel policejní baterky vlhký, lesklý předmět tmavé barvy. Šlo o pravou rukavici potřísněnou krví. Jak se později ukáže, krvavé stopy na rukavici byly ve skutečnosti kombinací hned tří subjektů. Nicol Brown, Rona Goldmana a O.J. Simpsona. Ten, kdo měl rukavice na sobě, musel zákonitě i vraždit.

 

Policejní doprovod

Krev na místě činu, na autě i uvnitř jeho interiéru. Levá rukavice s rozříznutým místem pro ukazováček, odpovídající zranění na ruce. Pravá rukavice nalezena na Rockingham Avenue, přímo na pozemku Simpsona, který navíc nedokázal věrohodně vysvětlit, kde se nacházel 12. června mezi 21:45 - 23:00. Tři různé verze příběhu ohledně zranění na ukazováčku (sprcha, ostrý papír, zranění z golfu). Nález vlasu na těle Rona Goldmana, odpovídající DNA Simpsona. Nález černých ponožek v ložnici Simpsona s tmavými skvrnami, jež se ukázaly býti DNA Nicole Brown. Dlouhá historie domácího násilí, omezování svobody a opakované výhrůžky smrtí. Co může být jasnějšího? Dne 17. června 1994 se měl na svobodě stíhaný Simpson dobrovolně odevzdat do rukou spravedlnosti. Místo toho na stole zanechal tři dopisy na „rozloučenou”, z nichž ten určený veřejnosti přetékal sebelítostí a popíráním účasti na vraždách. Během několika dalších okamžiků začnou desítky milionů Američanů nehnutě zírat na televizní obrazovky.

Televizní stanice přerušily přímý přenos z finále NBA na úkor „dramatické” policejní honičky snímané zpravodajskou helikoptérou. V pronásledovaném bílém SUV Ford Bronco sedí někdejší miláček národa Juice. Vůz řídí jeho dobrý kamarád Al Cowlings, přičemž Simpson si na hlavu míří nabitou zbraní. Policejní vozy evokují spíše prezidentský doprovod. Během mimořádně pomalé honičky nikoho nenapadne vytlačit Bronco ze silnice. Skrze telefon uvnitř vozu je Simpson kontaktován detektivem Tomem Langem a později i svým bývalým fotbalovým trenérem. Oba se jej snaží utěšit a připomenout, kolik lidí ho má rádo. Hra na masírování ega pomalu zabírá. Cowlings během jízdy poslouchá rádio KNX-AM, kde další lidé z celých Spojených států prosí Simpsona, aby se vzdal. Bizarní honička končí přímo v prostorách rodinného panství na předměstí Brentwoodu, kde už na vůz čekají policisté a příslušníci SWAT. Simpson se chtěl údajně pouze rozloučit se svou matkou. Po několika hodinách opustí vůz a následně se nechává zatknout. Uvnitř vozu je však nalezeno deset tisíc v hotovosti, cestovní pas, falešný knír a plnovous.

 

Part: 3

Musel se ho na to zeptat. Byl jeho manažerem od osmdesátých let, prožil s ním zlé i dobré a stále jej považoval za blízkého přítele. Sportovní agent a osobní manažer Mike Gilbert si zasloužil znát pravdu. Cítil, že to potřebuje slyšet. Pod rouškou tmy dostávala ta vyřčená slova se zvídavým otazníkem na konci až strašidelný nádech, ale Gilbert si prostě nemohl pomoci. Letní vánek hladil listy okrasných stromů, které byly nedílnou součástí rodinného sídla na Rockingham Avenue. Podnapilý O.J. si kamaráda změří dlouhým pohledem a pak pronese: „Kdyby se ve dveřích neobjevila s nožem v ruce, mohla ještě žít.”

 

Otázka správného rozhodnutí

Dává si svou první ranní kávu a v tichosti přemýšlí o nedávných událostech. Neuvěřitelné. Byl to opravdu on. Ten samý Simpson, který se v roce 1985 odmítal vzdát své baseballové pálky. Byla otázka času, než té ženě doopravdy ublíží. Mark Fuhrman o jeho vině nepochybuje. Vlastně o ní nepochybuje snad nikdo z jeho kolegů a nejbližších přátel. Tolik důkazů pohromadě se hned tak nevidí. Možná jich je v důsledku až příliš. Původně zlomený O.J., který se svým kamarádem předvedl tu nejpomalejší automobilovou honičku v celých dějinách Los Angeles, se prý dal dohromady a chystá velké věci. Mark Fuhrman nechápe, proč se okolo toho musí dělat takový cirkus. Kdyby ten chlap nebyl mediálně známý a neměl sportovní zásluhy, už dávno by čekal v cele na trest smrti. Ale co? Tohle už není jeho starost. Má svou rodinu a manželku, o kterou tentokrát opravdu nechce přijít. Má rozjetou kariéru a spoustu plánů do budoucna. Nečekaný zvuk telefonu rázně přeťal tok myšlenek. Mark Fuhrman přijme hovor a poslouchá. Po několika minutách pokládá sluchátko na své místo. Kopne do sebe zbytek kávy a pomalu mu dochází, k čemu se právě zavázal. Jestli však tohle rozhodnutí dostane Simpsona za mříže, pak si úlohu korunního svědka vychutná až do samotného konce.

 

Dream Team

Máte-li peníze, automaticky získáváte i jistou moc a kde je moc, tam je možné prakticky všechno. V americkém procesu století, který dodnes budí vášně, se zdánlivě nemožné stalo skutečným. Obžalobu vedl prokurátor Williame Hodgman, zkušená žalobkyně Marcia Clark a právník Christopher Darden. Výsledek měl být jediný možný a žádný jiný. Na základě neprůstřelných důkazů dokázat, že O.J. Simpson je chladnokrevný vrah, který bestiálně zavraždil dva nevinné lidi, čímž svým způsobem po psychické stránce zničil i dvě rodiny. Rodinu Brownových a Goldmanových. Ačkoliv během prvního (velmi zfušovaného) výslechu na policejní stanici svou vinu O.J. nepřímo přiznal, nyní se rozhodl bojovat. Pro tento účel dal dohromady najatý byznysmen a právník Robert Shapiro skupinu mimořádně schopných, talentovaných, neortodoxních a protichůdně založených právníků. Takzvaný „Dream Team” byl skálopevně odhodlán dokázat nevinu svého bohatého klienta a byl ochoten udělat pro výhru cokoliv. Představme si v krátkosti alespoň tři klíčové hráče.

Mozkem týmu se stal černošský právník Johnnie Lee Cochran. Výborný řečník a mimořádně inteligentní Cochran se během sedmdesátých a osmdesátých let dokázal vypracovat mezi absolutní právnickou špičku. Jeho praxe, kterou prý vždy bral v rovině poslání, mu kromě bohatství přinesla i nemalou míru popularity, což u právníků opravdu nebývá běžné. Navzdory pověsti lidového ochránce, jenž v začátcích kariéry pomáhal méně movitým a křivě obviněným klientům, se stal známým především jako ten člověk, co tahá celebrity z problémů. V roce 1993 například zastupoval Michaela Jacksona, když byl vůbec poprvé obviněn z obtěžování dětí.

Trestní obhájce a mistr teatrálnosti v soudní síni Francis Lee Bailey měl už možná nejlepší léta za sebou, ale stále si držel prestiž žijící legendy a průkopníka v oblasti právnických mechanismů a postupů, které se nejen v americkém justičním systému používají dodnes. Měl schopnost opanovat prostor a zničit nežádoucího svědka sadou promyšlených otázek ostrých jako břitva. Znáte takové ty filmy ze soudního prostředí, kde prvotřídní herec typu Al Pacina ohromí porotu závěrečnou řečí a zvrátí předem prohraný případ ve svůj prospěch? To byl F. Lee Bailey v době největší slávy. Tento buldok se spalujícím pohledem si udělal jméno na případu kontroverzního lékaře Sama Shepparda, který měl být podobně jako Simpson odsouzen za vraždu manželky, ale Bailey jej dokázal osvobodit. V šedesátých letech se zase blýsknul obhajováním „bostonského škrtiče” jménem Albert DeSalva.

Nečekaným trumfem se však nakonec stal právní vědec a expert na DNA Barry Scheck. Ten na sebe poprvé strhl pozornost zastupováním Američanky Heddy Nussbaum v roce 1987. Mediálně sledovaný případ vyvolával ve své době obrovské emoce. Hedda měla být obětí příšerného domácího násilí ze strany životního partnera a nebezpečného sadisty Joela Steinberga. Na drogách závislý pár si nezákonně adoptoval šestiletou dívku Elizabeth Launders, kterou zfetovaný Steinberg jednoho dne surově udeřil, následně odešel do baru a nechal jí deset hodin umírat v domě. Jeho partnerka se přitom po celou dobu dívčina trýznivého odchodu na věčnost nacházela na místě činu. Scheck dokázal mimo jiné přesvědčit porotu, že Hedda Nussbaum byla v době napadení dívky natolik paralyzovaná strachem a odtržená od reality, že neposkytnutí první pomoci nemohlo být považováno za úmyslný trestný čin. Vyhrál.

 

Masivní přípravy

22. červenec roku 1994 byl pro následující události zásadní. Jakmile Simpson změnil rétoriku a během předběžného slyšení sebevědomě prohlásil „absolutně a stoprocentně bez viny”, rozeběhly se půlroční přípravy na dost možná největší soudní proces v celé historii Spojených států. Samotný proces odstartoval 24. ledna roku 1995 a trval až do 3. října. Po celou dobu byl médii ostře sledován a veškerá přelíčení ze soudní síně vysílal do veřejného prostoru uzavřený televizní okruh Court TV. Stalo se tak se svolením soudce japonského původu jménem Lance Ito, který přítomnost kamer považoval za oprávněnou a zcela legitimní. Obžaloba ani obhajoba proti takovému kroku nic nenamítala. O procesu vyšlo několik knih a veškerý průběh je detailně zanalyzovaný. Shrnu jej proto do několika nejdůležitějších bodů a to méně významné buď vypustím úplně, případně zmíním jen okrajově.

 

Fraška začíná

Nejprve bylo potřeba vyřešit pár nepříjemných věcí. Svědkyni Jill Shively osudného večera, jen krátce po 22:25, málem smetl bílý Ford Bronco uhánějící vysokou rychlostí z Bundy Drive. Bohužel Shively svůj poznatek stačila říct i v bulvárním televizním pořadu Hard Copy, což v důsledku vedlo k zamítnutí svědectví před soudem. Podobným nezdarem skončila i výpověď vazebního strážce Jeffa Stuarta. Ten Simpsonovu celu hlídal, když byl uvnitř bývalý hráč NFL a rovněž pastor Rosey Grier. Strážce celkem jasně zaslechl, že se O.J. v jednu chvíli rozplakal a opakoval, že vraždu opravdu neměl v úmyslu. Toto svědectví však zavrhl přímo soudce Lance Ito, jelikož takové důkazy jsou v rozporu se zpovědním tajemstvím, které zároveň chrání všechny kajícníky. Díky obrovskému zájmu o soudní přelíčení navíc došel okresní prokurátor Gil Garcetti k závěru, že původní porota mohla být ovlivněna mediálním tlakem. Soud měl původně probíhat ve městě Santa Monica, v jehož jurisdikci ke zločinům došlo, ale tamější soudní budova byla poškozena nedávným zemětřesením. Tyto aspekty vedly ke složení zcela nové poroty, které z osmdesáti procent dominovali Afroameričané z nižších sociálních vrstev, a přesunu procesu přímo do srdce Los Angeles. Konkrétně do budovy Clara Shortridge Foltz Criminal Justice Center. Té samé, kde byl odsouzen mimořádně brutální sériový vrah Richard Ramirez.

Žalobci Marcia Clark, Williame Hodgman a ambiciózní právník Christopher Darden měli plné právo k obavám, jelikož po všech těch demonstracích a případech policejního násilí nikdo nepochyboval o tom, jaké má černošské etnikum o LAPD mínění. Tuhle obavu velmi zřetelně nadnesl Darden (sám černoch) během kolotoče úvodních řečí, čehož okamžitě využila obhajoba. Hlava obhajoby Johnnie Lee Cochran se rozpálil a okamžitě namítl, jak si Darden a jeho tým můžou vůbec dovolit naznačit, že by tak vnímavá porota mohla jednat předpojatě. Zároveň slíbil, že otázka rasismu rozhodně nebude nástrojem, s nímž by obhajoba jakkoliv pracovala. Jeho rázný proslov, podbarvený příjemnou intonací hlasu na porotu zapůsobil, čímž si tým snů připsal první plusové body.

Obžaloba chtěla proces vyhrát s použitím dvou silných stavebních kamenů. Dlouhé historii domácího násilí, které by zodpovědělo onu palčivou otázku „proč?”. Druhou argumentační zbraní se měly stát mimořádně silné důkazy vyplývající z časového snímku a především z obrovského množství krevních stop. Soudní síní se tedy nesly děsuplné telefonní nahrávky, které zaznamenali operátoři na lince 911. Denise Brown, sestra Nicole, svědčila a se slzami v očích popisovala Simpsonovi nevypočitatelné exploze hněvu, časté zálety i nechutná slovní přirovnání, jimiž bez ostychu častoval svou těhotnou ženu. Z dobře uzamčené bezpečnostní schránky byla vyňata série fotografií se zbitým obličejem Nicole a originální závěť, z níž bylo patrné, jaký strach Nicole ze svého agresivního manžela měla. Porota sice chápala, že mezi domácím násilím a vraždou může být zřejmá spojitost, ale jednoduše jí to příliš nezajímalo.

Kamarád O.J. a bývalý policista Ron Shipp se po prohlídce hrůzu nahánějících fotografií z místa činu rozhodl svědčit. Ten samý Ron Shipp, který v osmdesátých letech pomohl hasit Simpsonův útěk, když s příslušníkem LAPD odmítl odjet na stanici sepsat protokol. Shipp dostal od právnického týmu Simpsona automaticky přezdívku „Judas”. Někdejší policista v soudní síni prohlásil, že pouhý den po vraždě se mu Simpson v soukromí svěřil, že měl v noci sen o tom, jak vraždí Nicole. Obhajoba z něj však obratem udělala notorického alkoholika, který na Simpsona vždy žárlil a tajně snil o tom, jak mu přebere ženu. Shipp měl v minulosti skutečně problémy s pitím, ale vše ostatní důrazně popřel. Porotě však argumenty obhajoby stačily. Pokud může žárlit, může si vymyslet i smyšlenou historku o snu a tím poškodit kamaráda. To byla definitivní tečka za dlouholetým přátelstvím.

Stařičký milovník psů Robert Heidstra na lavici svědků zopakoval, jak v inkriminovanou dobu zaslechl krátkou hádku dvou mužů, z nichž jeden hlas musel být výrazně starší a určitě černošský. Johnnie Cochran vznesl krátkou námitku založenou na tom, že jen po hlase není možné rozpoznat Afroameričana. Námitka byla přijata a starý Heidstra si začal připadat jako křivě nařčený rasista. Návrhářka interiérů a důvěrná přítelkyně Simpsonových Faye Resnick byla známá tím, že pro partu vždy sehnala nějaký ten kokain. Nešlo o nic velkého. V L.A. mělo rekreační užívání bílého prášku velkou oblibu mezi bohatšími lidmi a známými osobnostmi, avšak Cochran v tom viděl další šanci pro útok. Faye Resnick označil za drogově závislou ženu, která kolumbijským dealerům dlužila nemalé peníze za kokain. Na toto konto přišel Cochran s naprosto šílenou historkou. Brutalita činu prý odpovídala stylu kolumbijských mafiánů, kteří ve skutečnosti hledali Faye Resnick, ale spletli si jí s Nicole, jelikož měli obě blond vlasy a existoval mezi nimi častý společenský kontakt. Soudce Ito označil tuto teorii za nanejvýše spekulativní a zakázal porotě, aby na ní při rozhodování brala jakýkoliv zřetel. Jenže. Jak chcete z hlavy vymazat právě slyšené?

V semknutém triu žalobců Clark, Hodgman a Darden vyvolával průběh procesu kolektivní žaludeční nevolnost. Obhajoba navíc začala používat promyšlené špinavé triky. Například detektor lži. F. Lee Bailey poznamenal, že žalobci dříve či později přijdou s návrhem, aby O.J. absolvoval test na polygrafu, jehož výsledky sice nemohou být brány v rovině platného důkazu, ale přeci jen mají jistou citovou hodnotu. Právníci Robert Shapiro a Robert Kardashian zbytku týmu navrhli, aby byl O.J. otestován tajně, čistě v soukromí. Tím by získali čas a jistou výhodu. Johnnie Cochran návrh přijal. Samozřejmě, že Simpson testem neprošel. Všechny otázky směřující ke kritické noci jej usvědčily ze lži. Simpson tvrdil, že je nervózní a stále ho v noci pronásledují šílené sny, ve kterých Nicole vraždí. Během dalšího soudního stání Cochran vychytrale navrhl, aby O.J. podstoupil test na polygrafu, protože porota si alespoň bude moci udělat obrázek o čistotě jeho svědomí. Marcia Clark v tom okamžitě vycítila druh nějaké finty. Žaloba tedy test odmítla, čímž však obhajobě nevědomky skočila na lep. Porota z logických důvodů nechápala, proč žaloba test odmítá. Pochybují snad o vině Simpsona a nechtějí, aby pravda vylezla napovrch? O.J. se detektoru vyhnul a tým snů opět skóroval.

 

Smrt prodává

Proces se pomalu přehoupl do své druhé poloviny a za tu dobu se z něj stala zvrácená verze jakési reality show. Svědci jako pohledný řidič limuzíny Allan Park a dlouhovlasý hlasatel Kato Kaelin podstoupili vlasový styling, aby na kamerách umístěných v soudní síni vypadali ještě lépe. Kaelin později dokonce poskytl rozhovor časopisu Playboy. Jednotlivé (zpravidla hodinové) soudní vstupy připomínaly léty prověřený seriál se starými známými postavami. Naslouchající Soudce Ito, usmívající se Kaelin, zamračený Darden atd. Jednotlivé právníky poznával takřka každý, kdo je náhodou potkal na ulici či před soudní budovou. Slavný moderátor Larry King si dal soukromé dostaveníčko se soudcem přímo v pracovně a přiznal, že po skončení procesu se Lance Ito stane hostem v jeho televizní show. Novináři začali řešit opravdové banality. Proč si třeba Marcia Clark vzala bílou halenku? Vyjadřuje tím snad nějaký postoj? Johnnie Cochran začal nosit kravatu zhotovenou z materiálu kente (pestrobarevná tkanina původem z Ghany), to přeci musí mít nějaký význam!

V záři reflektorů pochopitelně zůstávala i hlavní hvězda procesu. O.J. Simpson si uchovával pověstnou jiskru v oku i osobitý úsměv a kdykoliv si jej kamera vzala na paškál, prodal světu své charisma skrze několik osvědčených grimas. Nejen, že se aktivně zapojoval do strategie obhajoby (což nebývá běžné), ale nezapomínal ani na byznys, neboť platit tým snů opravdu nebyla levná záležitost. Zkuste si představit situaci, v níž po dobu necelého roku platíte den co den padesát tisíc dolarů skupině právníků. O.J. nelenil. Ve své cele podepisoval upomínkové předměty, trička či nášivky s ikonickou číslovkou 32, která se stala symbolem jeho dávné sportovní kariéry. O správný chod obchodů se staral věrný manažer Mike Gilbert, který klientovi v pravidelných intervalech předával čísla z denních tržeb. Spojené státy žily procesem století a desítky zahraničních zpravodajů ubytovaných ve stanech před soudní budovou nebo v přilehlých hotelech, nezapomínali aktuální novinky tlumočit do zbytku světa. Jako by však značná část lidí začala zapomínat, že na začátku toho všeho přišli o život dva nevinní lidé.

 

Korunní svědek

Vzal si bílou košili, na límečku uvázal krvavě rudou kravatu a oblékl si dobře padnoucí tmavý oblek. Mark Fuhrman před soudem působí důvěryhodně. Hovoří srozumitelně, je systematický, stroze, leč logicky vysvětluje každý detail a porota mu naslouchá. Jak agresivního Simpsona poprvé potkal v roce 1985. Jak zasahoval na místě dvojnásobné vraždy, sledoval a zaznamenával trasologické stopy. S ukazovátkem v ruce značí přesnou cestu na pozemku Simpsona, kde za jedním z bungalovů nalezl druhou rukavici. Vše do sebe zapadá a O.J. svému týmu naznačuje, že tohohle parchanta musejí zničit za každou cenu. Díky bravurní mravenčí práci získají sehraní obhájci hotovou zlatou cihlu. Žádost o předčasný důchod, záznamy o psychologickém vyšetření a především audio nahrávky. Ty nahrávky, kde Fuhrman v rámci tvorby budoucího scénáře tak barvitě přehání a používá velmi urážlivé rasistické výrazy. F. Lee Bailey měl jako jediný z týmu bohaté zkušenosti z křížovým výslechem, jehož účelem je mimo jiné svléknout svědka donaha. Starý buldok byl odhodlán urvat si svůj díl slávy a naposledy v kariéře zazářit.

 

Předem prohraný duel

„Detektive Fuhrmane, použil jste v posledních deseti letech výraz negr k označení nějaké konkrétní osoby?” Ta otázka mu hlavou prolétla jako kus ostrého střepu. Co to má k sakru být a jak to souvisí s případem? „Ne. Nic takového si nepamatuji.” F. Lee Bailey se lišácky usměje a pokračuje: „Chcete říct, že kdyby jste nějakého Afroameričana označil slovem negr, zapomněl byste na to?” Mark Fuhrman znejistěl. Samozřejmě si pamatuje, že to slovo v uplynulých deseti letech použil a obhajoba to ví taky, jinak by se ten právník takhle napřímo neptal. Jak se k tomu postavit? Pokud odpoví negativně, bude označen za lháře. V opačném případě z něj bude rasista. Ať odpoví jakkoliv prohraje: „Ne. Není možné, abych na něco takového zapomněl.” Klec sklapla. Výraz starého buldoka ztvrdl.

Další série otázek se stále odvíjela v podobném duchu, aby detektivova lež krásně rostla. F. Lee Bailey pak plynule přešel k nálezu kožené rukavice. Ptal se, jak je možné, že krev na levé rukavici objevené policisty na Bundy Drive byla téměř zaschlá, kdežto pravá rukavice, kterou Fuhrman nalezl za jedním z bungalovů, tedy přímo na pozemku obžalovaného, byla velmi vlhká, ačkoliv tam ležela téměř osm hodin. Bailey věděl, že má Fuhrmana na lopatě a tak zvedl teplotu ze 180°C na rovných 220°C a k tomu zapnul i vrchní grill: „Do té uličky za bungalovem jste šel sám, že detektive?” Opatrný souhlas: „Ta vlhkost vám nepřišla zvláštní?” pokračoval právník. Mark Fuhrman začínal být podrážděný: „Ne. Tehdy jsem nevěděl, jak dlouho tam leží.” Bailey učinil poslední výpad: „Sedm a půl hodiny, detektive. To je dost dlouhá doba na to, aby krev zaschla, nemyslíte? Ledaže by ta rukavice byla po celou dobu uzavřená třeba v plastikovém sáčku, který by výrazným způsobem zpomalil odpařování vlhkosti.” Fuhrman obdařil právníka rezignujícím úsměvem.

Jakmile obhajoba vytáhla na světlo i rasismem nasáklé nahrávky z připravovaného námětu pro možný scénář, byl detektivův osud zpečetěn. Ten pohádkový příběh zněl tak prostě. Zatvrzelý rasista, co s odhodláním tvrdého prince slouží zákonu, narazí jedné noci na černé monstrum, které baseballovou pálkou ohrožuje blonďatou bílou princeznu. Pod návalem strachu se však princezna nechce nechat zachránit a právě to našeho švarného prince trápí. Roky v něm roste jedovatou zlobou infikovaná houba. Pak přijde konečně šance na odplatu! Neznámý hrdlořez princeznu zavraždí a na místě činu nechá dvě rukavice. Pomstychtivý princ uloží jednu rukavici do sáčku, schová jej v náprsní kapse a pak rukavici vypočítavě nastraží na pozemku nenáviděného monstra. Fuhrman se stal v očích poroty nedůvěryhodným svědkem.

„Zfalšoval jste někdy policejní zprávu? Manipuloval jste v tomto případě s důkazy? Podstrčil jste tu rukavici?” Mark Fuhrman nechtěl riskovat budoucí obvinění z křivé přísahy, nechtěl být součástí téhle hry. Dobře si uvědomoval, že v případě použití urážlivého termínu „negr” lhal, neboť na dochovaných nahrávkách jej používá v každé druhé větě. Na radu svého obhájce se tedy přímo v soudní síni odvolal na pátý dodatek Ústavy Spojených států, který kromě jiného chrání vyslýchanou osobu před sebeobviňováním. Tím na žádnou z výše uvedených otázek nemusel odpovědět a postaral se o menší šok. Účelem tohoto dodatku ovšem není vyhnout se svědectví, ale vyhnout se usvědčování sebe sama. Díky té proklaté lži by se jakékoliv další slovo pronesené na lavici svědků mohlo v budoucnu obrátit proti němu. Buď jak buď. Mark Fuhrman se stal nenáviděným mužem číslo jedna. Hnisavým vředem na erbu LAPD. Hromosvodem všeho špatného. Jednoduše řečeno byl zdiskreditován.

 

Síla pochybností

Zde je důležité zmínit jeden zásadní fakt. Obhajoba nikdy, ale opravdu nikdy nedokázala vyvrátit byť jeden jediný klíčový důkaz usvědčující Simpsona z dvojnásobné vraždy. Její strategií bylo vnášet pochybnosti do předložených skutečností. Tvořit praskliny tam, kde bylo mramorové obložení až příliš pevné. Mohl Ron Shipp závidět O.J. manželku a cíleně ho poškodit pomluvou? Teoreticky ano. Mohla se stát Nicole terčem drogových dealerů? Je to hodně přitažené za vlasy, ale teoreticky ano. Mohl Mark Fuhrman podstrčit důkaz a svalit tím na Simpsona vinu za dva mrtvé lidi. No, teoreticky je možné asi vše a porota na to slyšela, obzvláště když byl detektiv vykreslen jako bezcitný rasista. Ale zamysleme se teď nad tím, jak absurdní ta představa je, i když se bavíme pouze ve spekulativní rovině.

Fuhrman na místo činu přijel jako jeden z posledních, kdy osamocenou levou rukavici viděly téměř dvě desítky dalších policistů. V tu dobu už byly forenzními techniky dávno pořízené i fotografie. Muselo by tedy jít o hromadné, dlouhé měsíce plánované spiknutí, do něhož by se zapojila minimálně třetina policejního sboru. Mark Fuhrman a jeho kolegové by riskovali své kariéry, dobrou pověst, ale především své vlastní životy, jelikož pokud v Kalifornii z pozice bezpečnostní složky státu cíleně ohýbáte důkazy v případě, kde by podezřelému hrozil trest smrti, automaticky hrozí hrdelní trest vám samotným. Znamená snad to, co říkal F. Lee Bailey, že je Fuhrman rasista a křivý polda, který falšuje důkazy? Jde o fakt? Ovšem, že ne. Tu historku si zkrátka legendami opředený právník vycucal z prstu. Ale jako teorie, jejímž cílem je vnést do případu pochybnosti, fungovaly tyhle podpásovky skvěle. Obzvláště u převážně afroamerické poroty. Když se příslušníci LAPD mohou k menšinám chovat jako agresivní hovada a prochází jim to u soudu, proč by nemohli být zapojeni i do téhle spiklenecké prasárny?

 

Pán krve

V naprosto totožném duchu se nesla obhajoba z úst experta na DNA Barryho Schecka, který proslul tím, že používá pokrokové vědní objevy k osvobozování svých klientů. Těžko říct, jak to bylo s vnímáním viny či neviny u zbytku týmu. Obhájce zkrátka slouží svému klientovi. Ovšem Scheck byl skálopevně přesvědčený o nevině Simpsona. Byl k té myšlence připoután každou buňkou ve svém těle. Zhruba rok po procesu století několik expertů a odborných publikací vyvrátilo téměř vše, co Scheck ve své neeticky vystavené obhajobě použil, ale tehdy v roce 1995 se stal vědec a právník v jedné osobě doslova beranidlem, jež z policistů Los Angeles učinilo liknavé amatéry a diletanty.

Jestliže v tomto konkrétním případě absentovali očití svědci vraždy, stalo se DNA naprosto zásadním fyzickým důkazem. Barry Scheck si vzal nejprve do parády forenzní techniky, především Dennise Funga. Díky velkému množství kamerových záznamů a fotografií od médií a policie nalezl Scheck přesně to, co potřeboval. Krvavá obálka s otiskem šlápoty, ve které byly schovány brýle maminky Nicole, zlomila Fungovi vaz. Na zapauzovaném záběru se zračila holá skutečnost, a sice že forenzní technik při manipulaci s důkazem nepoužil latexové rukavice. Přísný právník mladého forenzního technika káral jako otec nezbedného syna: „Co vy na to, pane Fungu? Není tohle snad dokonalá ukázka profesního pochybení?” Forenzní technik sklopil oči: „Ano, je.” Scheck chtěl tímto přístupem poukázat na fakt, že policie používala hrozné způsoby sběru fyzických důkazů, čímž dle jeho mínění mohlo dojít k případné kontaminaci genetických vzorků a tudíž zničení důkazního materiálu.

3. července 1994 zajistil Dennis Fung na místě činu nepatrný krevní vzorek ze vstupní branky, jak dokázala přiložená fotografie. Nicméně na fotografii pořízené v noci 13. června téhož roku žádná krev vidět nebyla. Jak je to možné? Detektiv Philip Vannatter nařídil 13. června zajistit krevní stopu z branky, ale Fung to jednoduše neudělal. Krve bylo všude kolem více než dost, co s další miniaturní kapičkou? Vrátil se k tomu až o několik týdnů později. Noční fotografie z 13. června byla poněkud rozmazaná. Až příliš rozmazaná, aby na ní něco bylo zřetelně vidět, ale kdyby Fung uposlechl příkaz nadřízeného hned a odebraný vzorek opatřil příslušným datem, mohl se spekulacím a ponížení před soudem vyhnout. Alespoň částečně. Scheck navíc díky výsledkům z analýzy zjistil, že do všech krevních vzorků odebraných z paže Simpsona byl přidán konzervant EDTE (kyselina ethylendiamintetraoctová), který se při odběrech a následných laboratorních testech používá běžně. Jelikož byla hladina EDTE přítomna i v krevních vzorcích odebraných na místě činu, vznesl právník další ďábelskou domněnku vycházející z předpokladu, že krev na místo činu narafičili příslušnici LAPD. Skutečnost, že nízkou hladinu EDTE má v sobě každý, jaksi nikoho nezajímala.

Dalším pánem na holení byl detektiv Tom Lange, který kvůli dotěrným novinářům přikryl zohavené tělo Nicole Brown prostěradlem nalezeným v domě. Scheck mu tohle fatální pochybení náramně omlátil o hlavu. Proč detektiv před tělo neumístil dva policisty, kteří by prostěradlo drželi v rukách? Proč nepoužil přenosný paravan či pojízdný zahradní vozík? Byla to další voda na mlýnské kolo, jelikož zde opět mohlo dojít ke kontaminaci důkazů.

Barry Scheck začal jednoduše řečeno naznačovat, že s krevními důkazy bylo záměrně manipulováno. Odebraná krev Simpsona na policejní stanici mohla být zneužita, stejně jako krev obětí. Policisté zkrátka venku pobíhali se zkumavkami a kapátkem rozstřikovali krev Simpsona na Bronco i na zahradu jeho pozemku. Odebrali DNA mrtvé Nicole a nakapali ji na ponožky nalezené u Simpsona v ložnici. Když teoreticky mohou nastražit rukavici a nepoužívají předepsané pracovní postupy, mohou přeci manipulovat i s krví. Bylo to absurdní, ale zároveň to splňovalo taktiku právnického týmu. Tedy od samého začátku vnášet pochybnosti do případu. Avšak kromě toho, že Scheck upozornil na liknavost policistů, neměl pro ostatní tvrzení absolutně žádné hmatatelné důkazy. Nic naplat. Předobraz LAPD dostal v očích poroty další trhlinu.

 

Rukavice

Poslední hřebík do rakve obžaloby. Tak je dnes nahlíženo na nejpohnutější moment celého procesu. Luxusní kožené rukavice značky Aris Leather, velikost XL. Rukavice, v nichž vrah zabíjel. Rukavice, za které kreditní kartou zaplatila Nicole Brown, jak dokázal podpis na stvrzence. A právě podpis na stvrzence měl být v tomto bodě původně jediným důkazem použitým obžalobou. Vlivem opakovaných expertíz, zmrazováním a opětovným rozmrazováním bylo na první pohled zřejmé, že se rukavice srazily. Před porotou si je vyzkoušel Christopher Darden i jeho sok Johnnie Cochran. Ano byly menší, i když na drobných rukách Cochrana stejně působily masivnějším dojmem. Obžaloba cítila, že pokud O.J. nařídí, aby si rukavice vyzkoušel, nesmírně tím bude riskovat, jelikož v případě, že mu budou opravdu malé, sníží se tím v očích poroty váha podepsané stvrzenky. Jenže Darden byl už unavený, nalomený a otrávený ze špinavé hry, jakou obhajoba jela.

Marcia Clark a o několik let mladší Darden se v této otázce pohádali v kanceláři, mimo dosah kamer. Z otevřených nadávek přešla právnička do proseb: „Prosím tě, nenuť ho, aby si ty rukavice zkoušel. Je to obrovský risk.” Nerozhodného Dardena však na chodbě potkal F. Lee Bailey. Starý buldok nedokázal odolat: „Ty dobře víš, že jsou ty rukavice malé, a pokud to porotě neukážeš ty, tak já tedy ano.” Určitě to musí být bouda. Patrně to si Darden pomyslel, když své kolegy šokoval a přímo v soudní síni Simpsona požádal, aby si rukavice nasadil. Simpson, kterému manažer Mike Gilbert před několika dny údajně doporučil vynechávat protizánětlivé léky na artritidu, si na latexové rukavice začal rvát ty kožené a divadlo mohlo začít. Záběry, v nichž se usměvavý a záměrně trochu nemotorný O.J. snaží nasoukat do malých kožených rukavic, obletěly svět. Samozřejmě si při této show neodpustil vzdálit se z lavice obžalovaných a ukázat porotě pěkně zblízka, jak rukavice nepasují. Řinčivý dopad vah, které v tento okamžik bohyně Themis upustila, musel být slyšet na míle daleko.

 

„Když to nesedí, musíte ho osvobodit!”

Marcia Clark závěrečnou řeč postavila na logických argumentech, vycházejících především z fyzických důkazů, kde na prvním místě jednoznačně vládla krev. Snažila se porotu přesvědčit o důležitosti těchto prokazatelných důkazů a stejným způsobem apelovala i na časový snímek vraždy, nedostatečné alibi Simpsona, jeho pokus o útěk a motiv, kterým byla chorobná žárlivost. Zdůraznila, že na rozdíl od vybájených spekulací obhajoby, pracoval její tým pouze s fakty. Darden dodal, že obviňovat LAPD ze spiknutí je nesmyslné a směšné. Proč Simpsona v osmdesátých letech nezatkli hned na začátku kvůli domácímu násilí? Proč nebyl Simpson vsazen do vazební věznice a ještě pět dní po vraždách si mohl svobodně chodit po městě? Jeho účast na pohřbu Nicole Brown pak byla vyslovenou drzostí.

Johnnie Cochran byl však tím mužem, který svým nabubřelým, přestřeleným a neférovým proslovem strhl dav na svou stranu. Ačkoliv na začátku sliboval, že otázka rasismu nebude hrát v procesu úlohu, stala se ve skutečnosti jeho hnacím motorem. Obhajoba v zásadě vždy zkouší, kam až může zajít, a jelikož Lance Ito otázky rasismu připustil, bylo téma závěrečné řeči jasné. Cochran nejprve porotu pochválil za trpělivost a pak začal ve vzletných větách hovořit o policejním systému, který se pomalu vymyká z rukou státního aparátu. O nespravedlnosti směrované vůči menšinám a alarmujícímu růstu policejního násilí. Další obětí LAPD se měl stát právě Simpson a to přeci nelze tolerovat. Nelze mít donekonečna zavřené oči. Začíná to u genocidních rasistů jako je Mark Fuhrman a končí u monstra, jakým byl Adolf Hitler. Na základě všech předložených pochybností korunovaných sraženými rukavicemi, zakončil slavný právník svůj proslov nechvalně známou větou: „Když to nesedí, musíte ho osvobodit!”

 

Zlomený meč spravedlnosti

Fred Goldman, původem Žid a především otec zavražděného Rona, se krátce po závěrečné řeči rozvášnil před kamerami ve vestibulu soudní budovy. Se slzami v očích a potlačovaným hněvem zdůraznil, že tohle není případ Marka Fuhrmana, ale vraha O.J. Simpsona. To Johnnie Cochran je prý ve skutečnosti tím největším rasistou, odpornou lidskou bytostí bez kousku cti. Nervy opravdu pracovaly na plné obrátky. Vedení L.A. cítilo nezanedbatelné obavy a nechtělo, aby se po vyhlášení verdiktu opakoval scénář z roku 1992. V celém městě došlo k výraznému posílení obrany před případnými nepokoji. Do akce se pro jistotu zapojili těžkooděnci, policisté na koních, helikoptéry a v záloze čekala i vodní děla na rozhánění zdivočelého davu. Závěr procesu s napětím sledoval i první muž USA Bill Clinton, který byl o situaci v ulicích informován v pravidelných časových intervalech. 2. října 1995, přesně v 15:00 došla porota k verdiktu po pouhých čtyřech hodinách jednání za zavřenými dveřmi. Následující den, krátce po desáté dopolední hodině, byl Orenthal James Simpson zproštěn viny v obou bodech obžaloby. Výrok „nevinen” si odhadem poslechlo přes sto milionů Američanů.

Obraz dojatého Johnnie Cochrana s hlavou opřenou na rameni vysmátého O.J. Simpsona ostře kontrastoval se zděšením a nevýslovnou bolestí vrytých do tváří pozůstalých, kteří se v hledišti nekontrolovatelně svíjeli a šeptali tiché kletby. V ulicích zavládlo spontánní nadšení doprovázené divokými emočními výjevy a zběsilým tancem afroamerické populace. O.J. samozřejmě nebyl žádný mesiáš ani bojovník za práva menšin. Naopak. Zvítězil pouze slavný, nesmírně bohatý muž černé pleti. Nic víc. Na tohle však nikdo nehleděl. V danou chvíli to byla otevřená pomsta. Pomsta za staletí znásilňování, kastrování, bičování, za oddělená sedadla v autobuse, oddělené fontánky s pitnou vodou, nesmyslnou policejní brutalitu a slepotu justičního systému. Pohnuté záběry, v nichž černí lidé slaví a bílí pláčou, se navždy zapsaly do smutných dějin Spojených států amerických.

 

Karta se obrací

Co s vámi udělá násilná smrt vlastního dítěte? Jak se s něčím takovým z pozice rodiče vyrovnat a jde to vůbec? Dodnes žijící Fred Goldman si po zpackaném soudním procesu vytyčil jasnou vizi. Navzdory bolesti a šrámech na duši se odevzdal vyšším ideálům. Zasvětil svůj život neustálému zlepšování systému trestního soudnictví například tím, že se stal ředitelem americké neziskové organizace Safe Streets. Ze všech účastníků, kterých se tragédie nějakým způsobem dotýkala, platil Fred Goldman za toho nejaktivnějšího, kdo neustále udržoval styk s médii a hovořil o vážných věcech na kameru. Především ale učinil jeden zásadní krok. V USA nemůžete být souzeni dvakrát za stejný čin u trestního soudu. Odhodlaný bojovník Goldman proto celou věc hned následující rok poslal k civilnímu soudu společně se svou ženou Sharon a Lou Brownem, otcem Nicole. Soudní spor měl tentokrát probíhat přímo v Santa Monice. Čert vem odškodné. Fred Goldman si přál jediné. Prst namířený na Simpsonův obličej doprovázený slovy: „Ano. Vy jste zodpovědný za neoprávněnou smrt Nicole Brown a Rona Goldmana.”

Občanskoprávní soudní spor s O.J. Simpsonem, se v mnoha ohledech lišil. Mimořádně přísný japonský soudce Hiroshi Fujisaki zakázal v soudní síni přítomnost kamer a odmítal jakékoliv spekulace, které měly v procesu století váhu berné mince. Otázky rasismu a podezření ze spiknutí LAPD se v režii soudce Fujisakiho staly nepřípustným tabu, což platilo i pro novou porotu, jejíž různorodé složení odpovídalo oblasti, kde soudní spor probíhal. Za tu dobu přibylo ještě více důkazů a to jak fyzických, tak těch, které vypovídaly o domácím násilí ze strany Simpsona. Do hry vstoupil i osobní deník Nicole Brown plný detailních poznámek, aby porota pochopila nejen motiv vraždy, ale také celý příběh tohoto třaskavého vztahu. Žádost o rozvod, odepírání přístupu k dětem, chování se k O.J. jako k cizinci. Tyto tři body v zásadě rozhodly o smrti Nicole. Soudce požadoval i test na polygrafu, jemuž se Simpson před rokem tak elegantně vyhnul. Test pro něj dle očekávání dopadl katastrofálně.

Simpson, který zde neměl své komando právníků a který se musel sám podrobit křížovému výslechu, byl navíc několikrát obviněn ze lži přímo v soudní síni. Například specifický vzorek podrážek otisknutých v krvavých kalužích byl specialisty bez nejmenší pochybnosti identifikován jako Bruno Magli, což je luxusní kožená obuv z Itálie. Ačkoliv podrážky souhlasily s velikostí chodidel, Simpson odpověděl, že by si tak příšerné boty na nohy nikdy nevzal. Fred Goldman si jistě musel užívat okamžik, kdy právníci před O.J. postavili tabuli s přišpendlenými fotkami. Díky zvětšeným detailům bylo jasné, že se značka obuvi i vzor podrážek dokonale shodují. Vtip však spočíval v tom, že všechny fotografie, na kterých má O.J. tyto boty, byly pořízeny několik měsíců před vraždami. 5. února 1997 došla porota k jednoznačnému rozhodnutí. Simpson byl shledán plně zodpovědným za neoprávněnou smrt obou obětí. Hiroshi Fujisaki vyčíslil výši odškodného pro obě rodiny na třiatřicet milionů dolarů.

 

Život ve stínech

Zbytek příběhu O.J. Simpsona je svým způsobem fádní a vlastně i smutný. Vůbec tím teď nemíním lítost, ale spíše povzdech nad absurditou celého případu, který končí trapným živořením vyhaslé sportovní hvězdy. Ačkoliv O.J. po vynesení rozsudku „nevinen” ve svém prohlášení slíbil, že po zbytek života bude pátrat po skutečném vrahovi, jeho vyšetřování se smrsklo na prostory nočních V.I.P. klubů a zelené plochy golfových hřišť. Už tohle chování mu na popularitě nepřidalo, ale teprve prohra v občanskoprávním sporu byla fatální a potvrdila to, co si víceméně myslel každý druhý obyvatel Ameriky. Sportovní sponzoři, prestižní golfové kluby, zástupci společnosti Hertz, sousedé v Brentwoodu. Ti všichni a mnoho dalších se k Simpsonovi postupně obrátili zády. Jakoby někdejší sportovní hrdina pod návalem rostoucí deziluze náhle zjistil, že má černou barvu kůže a začal urychleně hledat útěchu a porozumění ve své komunitě. Časté návštěvy kostelů, ani účelové tlachání o svém původu ale nedokázaly zastřít fakt, že se ze Simpsona stávala nežádoucí osoba. On přitom toužil po jediném. Chtěl zpátky uznání, obdiv a lásku.

Kdekoliv se objevil, budil automaticky rozruch. Lidé, v drtivé většině bílí Američané, doprovázeli jeho návštěvy restaurací, golfových soustředění a různých společenských akcí pískotem, urážlivými transparenty, ale nezřídka i rasistickými nadávkami. Samozřejmě, že astronomické odškodné nehodlal jen tak uhradit a popravdě řečeno, ani nebylo z čeho. Oproti běžným smrtelníkům si O.J. sice pořád žil na vysoké noze, ale třiatřicet milionů opravdu není částka, kterou naleznete doma pod polštářem. Ještě před tím, než bylo rodinné sídlo v Brentwoodu roku 1998 srovnáno se zemí, stalo se údajně svědkem jedné zvláštní rozmluvy. Manažer Mike Gilbert se prý jedné noci zeptal O.J. na ono prokleté datum. Na otázku, co přesně se stalo 12. června 1994, odvětil Simpson v jakési ofenzivní rovině. Byl tam, pravděpodobně chtěl něco udělat, ale za smrt si Nicole mohla sama, protože v ruce měla nůž. Osobně tomu nevěřím. Nůž si dle mé úvahy přinesl vrah s sebou. Jsem přesvědčen, že vražedný nástroj, který se nikdy nenašel, byl ukryt v příručním zavazadle společně s dalšími zakrvácenými věcmi. V tom zavazadle, kterého se O.J. zbavil kdesi na letišti.

Fred Goldman nikdy nezpomalil. Šel po Simpsonovi jako vlk větřící zraněnou ovci. O.J. vyhlásil osobní bankrot a před věřiteli doslova uprchl na Floridu. Většina jeho majetku včetně cenných sportovních trofejí byla zabavena a následně vydražena. V porovnání s tím, co Simpson dlužil, šlo vlastně o drobné, ale Goldmanovi i Brownovy chtěli, aby platil do konce života. Roku 2007 vydává Simpson kontroverzní knihu If I Did It: Confessions of the Killer, přičemž ono IF nechal pohoršený Fred Goldman záměrně zmenšit. Na první letmý pohled tedy člověk na obálce vidí I Did It: Confessions of the Killer, což je dle Goldmana daleko výstižnější. Knihu jsem nečetl a ani se na to nechystám. Vím jen, že osudné noci věnuje kniha pouze jedinou kapitolu. Vše se nese v hypotetické rovině, přičemž Simpson má tajemného komplice a z onoho činu si nic nepamatuje. Zatmění, náhlé procitnutí a před ním dvě těla v loužích krve. Blábol, ale zároveň něco, co se dá označit jako částečné přiznání.

Tou dobou už Simpson připomínal smutnou karikaturu sebe sama. Vydával pochybné rapové songy, zvyšoval dávky kokainu, tahal se s pochybnými lidmi a natáčel bizarní rádoby vtipná videa, kde vystupoval v gumové masce a střílel si z lidí na ulici. Pak na řadu přišel poslední twist. V noci 13. září 2007 vstoupila skupina mužů vedená Simpsonem, do soukromého pokoje v kasinu Palace Station. Stalo se tak v Las Vegas a uvnitř pokoje byl překupník, který vlastnil řadu sportovních trofejí získaných v různých aukcích. Simpson chtěl „svůj” majetek zpět. Došlo na nějaké to vyhrožování se zbraní v ruce, strkanice a silná slova. Po téhle zpackané „klukovině” přišla soudkyně Jackie Glass s nekompromisním verdiktem. Třiatřicet let. Počet odpovídající výši odškodného. Náhoda?

 

Wyatt Earp na odpočinku

A Mark Fuhrman? Krátce po procesu století opustil řady LAPD a rozpadlo se mu třetí manželství. Ačkoliv měl u mnoha kolegů (včetně těch afroamerických) zastání a plnou podporu, daleko větší počet lidí se s ním ze dne na den přestal bavit. Díky skandálním nahrávkám se pro spoustu přátel stal nečitelným, možná až záhadným. Mark Fuhrman přistoupil na dohodu, díky čemuž s ním nikdy nebyl zahájen soud za křivou přísahu. Za své rasistické výroky se několikrát omluvil a označil je za blábolení nevyzrálého muže, který si chtěl vydělat balík peněz. Vydal několik dobře hodnocených knih z kriminálního prostředí, řadu let vystupoval v rádiových relacích a dnes žije tichý spokojený život. Po roce 2000 si údajně našel přítelkyni, s níž zůstává dodnes. Mediím se většinou snaží vyhýbat. Jak je to tedy s jeho rasismem? Nevím. Na to si musí odpovědět každý sám. Z osobní perspektivy, ukované dostupnými texty a velkým množstvím dokumentů, na mě Fuhrman působí jako spravedlivý chlap, který má však předsudky a určité vnitřní problémy. Ale to není vůbec podstatné. Jisté je pouze to, že mu jeho nešťastné svědectví navždy změnilo život.

 

Dozvuky

O.J. Simpson byl podmínečně propuštěn 20. července 2017, téměř po devíti letech ve vězení. Svobody si ale příliš neužil. Nakonec jej zabila rakovina prostaty. O.J. Simpson zemřel obklopen rodinou 10. dubna 2024 ve věku sedmdesáti šesti let. Jeho posledním útočištěm se stal domek v Las Vegas stojící pár metrů od golfového klubu Rhodes Ranch. Jeho smrt se obešla bez mediálního humbuku. NFL nepřipravila žádné vzpomínkové medailonky, ani nevydala oficiální kondolenci. Úchvatná sportovní kariéra Juice byla dokonale pozřena jeho trestní historií. S největší pravděpodobností nikdy nedojde ani k výstavbě jakýchkoliv památníků či soch, jež by odkazovaly k jeho sportovním úspěchům.

Pokud chcete do života téhle kontroverzní osobnosti nahlédnout ještě podrobněji, doporučím vám kromě literatury zmiňované v textu třeba knihu How I Helped OJ Get Away with Murder (2008), od manažera Mika Gilberta. Zajímavý je rovněž seriál American Crime Story, respektive jeho první série Lid versus O.J. Simpson (2016). No a pokud vám nevadí obětovat téměř osm hodin (!) volného času, pak si dejte maraton s nesmírně komplexním dokumentem O.J.: Made in America (2016).

Čas od času se objeví někdo, kdo Simpsonovu účast na vraždách zpochybňuje. Někdo zase tvrdí, že prý Nicole prožila krátký vztah s hráčem amerického fotbalu Marcusem Allenem v době, kdy byla ještě manželkou Simpsona. Nejen, že se tahle fáma oficiálně nikdy nepotvrdila, ale i kdyby ano, pak by přeci nešlo o věc, za kterou si člověk zaslouží smrt. Před lety se dokonce objevil podezřelý nůž, nalezený na Rockingham Avenue, ale provedené expertízy jej se zločinem nedokázaly spojit. Nedávno promluvil i svědek, který tvrdí, že za smrtí Nicole a Rona měli stát zabijáci najatí Simpsonem. Četl jsem i šílenou teorii, že vraždy spáchal nejstarší syn na přímý rozkaz otce. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že každý, kdo si dá tu péči a do případu se ponoří, musí časem dojít k jednoznačnému výsledku. Jde o nesmírně silný příběh plný vzestupů a jednoho hlubokého pádu. Lidé se vzájemně zabíjejí dnes a denně. Není na tom nic zvláštního. To, co nás na tomto konkrétním případu fascinuje asi nejvíce je fakt, že dvojnásobný vrah dokázal ukecat svět a dostat se na svobodu. Za tím „zázrakem” ovšem nestála kajícnost, štěstí či boží odpuštění. Pomohla mu v tom pouze vyostřená nálada ve společnosti, sláva a peníze.

 

„Jeho hraní se vlastně hodně podobalo těm vraždám. Prošlo mu to, ale nikdo tomu nevěřil.”

 

David Zucker

 

 

---