Žena, moře a Mary - Rarotonga II.

Rarotonga

 (květen - červen 2007)

II.

 

Okamžik zmateně hleděla do opálené tváře, poznamenané léty strávenými na slunci a lemované špinavě blonďatými vlasy, než jí došlo, kde je. Poprvé od otřesného zážitku se zmasakrovanými žraloky na Palau se dokázala usmát.

„Prcku, vstávat,“ zacloumala jí Nan znovu ramenem, „překážíš ve dveřích, a pro celebritu se nehodí spát na prahu jako žebrák.“

„Kde se flákáš, když hledám azyl?“ vyčetla bioložce. „A tu celebritu si nech od cesty.“

„Byli jsme se studentíkama na nočním potápění, měla jsi jít k Sheryl. Máš i tak štěstí, z Rarotonga mě volali před týdnem, že se objevili první keporkakové. A celebrity jste ze sebe udělali na Palau únosem rybářský lodi. Už za tři dny o tom vědělo celý Tichomoří. Odvedli jste skvělou práci.“

(Sheryl a Huw Johnovi provozovali pod záštitou Nan Hauserové do roku 2017 na Rarotongu Whale and Wildlife centrum, školící centrum, muzeum a kavárnu v jednom)

„To se mě už netýká,“ pokrčila mladá žena s nezájmem rameny.

Nan se zamračila, nedůvěřivě na ni pohlédla a promluvila k někomu za svými zády: „Hugh nebude natvrdle stát a odnese zavazadla. Annie udělá snídani s hrncem kávy, aby se mladá dáma pořádně probudila, protože asi má co vysvětlovat.“

Vstala, aby uvolnila vchod vytáhlé černovlásce a uviděla tým. Luz, Annie, Tom, Hugh, jak je Nan představila, čtyři studenti přírodovědecké fakulty ze států. Po čtrnácti dnech výzkumu na Bahamách přiletěli, protože se blížila polovina května, kdy velryby z antarktických vod migrují k rovníku, kde přečkají zimu.  

„Co se stalo?“ udeřila na ni Nan, když čekali na snídani.

Studenti byli zřejmě hodně zvědaví, protože obsadili zbytek volných židlí u stolu. Čekali, až z návštěvy vypadne nějaké vysvětlení.

„Skončila jsem,“ sdělila s povzdechem při představě výslechu.

Nepochybovala, že bude následovat. Jak bioložku poznala, uměla být hodně zvědavá. Ta však překvapila. Seděla tiše a ládovala do sebe sousto za soustem, jen se mračila čím dál víc.

Když dojedla, obořila se na studenty: „Co tu ještě děláte? Koukejte dát do pořádku vybavení a švihejte do postelí!“

Stejným tónem vyzvala návštěvnici: „Vem si věci a pojď se mnou!“

 

Odvedla Prcka do pokoje v zadní části domu, určeného pro významnější návštěvy. Sotva vstoupily do místnosti, přišla nezbytná otázka: „Můžeš mi srozumitelně vysvětlit, co ti přelítlo přes nos?“

„Už nechci dělat zbytečnou práci,“ odpověděla podobně jako šéfovi s pohledem zabodnutým do země.

Pokud existuje nějaký bůh či bohyně údivu, mohla mít v tu chvíli výraz Nan: „Proboha děvče, a co chceš dělat?“

„Pokud nebudu překážet, ráda bych u tebe chvíli zůstala, potom se vrátím domů. Na Mary jsem dala výpověď.“

„Vy tam máte nějaký moře?“ vyjela bioložka. Po záporné odpovědi spočívající v zavrtění hlavou, pokračovala zvýšeným hlasem: „Prcku, ty ses zbláznila! Nemáš právo zahodit dar, kterej si dostala od Boha! Co kolegové, na ně nemyslíš? Kolikrát jim tvoje schopnost pomohla v práci nebo zachránila život? Co tě vedlo k takovýmu nesmyslu?“

Návštěvnice působila dojmem, že se během výlevu zlosti starší kolegyně ještě víc smrskává. Připadala si jako nejhorší padouch před soudním tribunálem. Do očí jí vhrkly slzy. Nedokázala by v tu chvíli ze sebe vypravit ani slovo, i kdyby chtěla. Svezla se na postel a roztřesené ruce přitiskla na obličej.

Nan se posadila vedle a pohladila Prcka po hlavě: „Promiň, ujely mi nervy při představě, že chceš všechno vzdát. Moře potřebuje lidi jako jsi ty, jestli nemaj být za čas úplně sterilní.“

Konečně se trochu vzpamatovala a tiše vysvětlila důvod: „Kdybys viděla masakr na Palau, nedivila by ses. Co jsme udělali? Vlastně nic. Rybář šel do basy, loď propadla státu, ale to žralokům život nevrátí. Nejsem jako ty nebo pan Keane. Bojujete ve velkým, umíte přesvědčit lidi, aby vám dali peníze nebo zřídit parky. Já na to nemám.“

„Kecáš!“ utřela ji Nan. „Prcku, jestli ti tak ještě můžu říkat, bez lidí jako vy, bych nedosáhla úspěchů já, Keane nebo vědci v laboratořích. Dobýváte rudu, kterou přetavujem do konečnýho produktu.“

„Tak mi vysvětli, proč náš materiál končí v trezorech ústavů, když má pomáhat životu v oceánech? Pomáháme získat věhlas pár lidem, a ne pomoc tvorům, co vymíraj,“ vyhrkla, aniž si uvědomila, že tím odporuje tvrzení, které před chvílí vyřkla Nan.

Částečně však měla pravdu. Výsledky jejich práce podléhaly utajení, dokud je vědci neuvolnili nejprve pro odbornou a později někdy i laickou veřejnost, což často trvalo léta. Po skončení sezóny celníci v marseillském přístavu kontrolovali vymazání lodního serveru a zapečetění nosičů. Výjimku tvořily zakázky pro populárně naučné společnosti, jaké točili například s Nan.

„To nebylo zrovna fér, ale chápu tě,“ ušklíbla se bioložka a změnila téma, „jak dlouho chceš zůstat?“

„Asi do konce června. Pak už se sem nikdy nedostanu. Ráda bych trochu procourala ostrov a mrkla pod vodu. Za ubytování i jídlo ti pochopitelně zaplatím. Taky můžu kuchtit…“

Nan jí skočila do řeči: „Tak chudá nejsem, aby kamarádka platila za přístřeší a jídlo. Jen počítej, že makáš s náma. Můžeš studentíky hodně naučit a celou dobu tě budu přesvědčovat, jakou blbost chceš udělat. Jestli s tím máš problém, seber si věci a vypadni, budit mě nemusíš. Když zůstaneš, večeře je v osm.“

Bioložka byla ženou mnoha tváří. Uměla pro dosažení cíle lichotit a nešetřit milým jednáním. Na druhou stranu dokázala v případě potřeby říkat přímo i hodně nepříjemné věci. Stejně úplně cizím lidem, stážistům nebo přátelům. Prckovi leccos začalo docházet, i to, že poprvé v životě bude raději mezi lidmi, kde nebude mít čas přemýšlet.

 

Čas do oběda strávila vybalováním a pár hodinami spánku. Vstala po poledni. Nan i studenti v chatkách ještě dospávali noční směnu, tak vyrazila na oběd do hospůdky na pobřežní silnici, kam chodili s posádkou při poslední návštěvě ostrova. Úplně dobrý nápad to nebyl, protože přivolal bolestné vzpomínky. Každou připomínku kolegů nebo let strávených na Mary provázelo sevření uvnitř hrudi a stálo ji hodně sil zadržovat slzy. Učinila rozhodnutí, které změní dosavadní život, ale cestu zpět neviděla.

Po jídle vyrazila na pobřeží, kde nakoukla do obchodů. Potom zamířila za vlnolam přístavu tvořený volně nasypanými kameny. Místo bylo kryté před zraky případných zvědavců na hlavní ulici a v mezerách valu žila spousta zajímavých tvorů. Nevadila ani kilometr vzdálená ranvej, protože odpoledne nebyl na letišti žádný provoz.

Moc klidu však neužila. Netrvalo ani půl hodiny, když ji z přemítání o budoucnosti vyrušila první návštěva. Veliký pes podivné rasy. Vzhledem připomínal ohromnou bordeauxskou dogu, která sice držela trochu dietu, ale přerostla do velikosti německé příbuzné. Když se zastavila vedle sedící ženy, převyšovala ji o dvě hlavy.

„Fuj, ty si ale ošklivej pes,“ přivítala příchozí ne zrovna lichotivě.

Doga, nebo co to vlastně bylo, neřekla nic, jen se tvářila, že by mohla každou chvíli začít brečet.

„Nono, vždyť jsem toho tolik neřekla,“ snažila se napravit předchozí slova, protože není smutnější pohled než na bordeauxskou dogu ronící slzy, „holka, důvod k pláči tu mám já. Asi jsem vyvedla velkou pitomost a nevím, jak z toho ven.“

Pes tiše zakňučel, zřejmě na důkaz, že s jejím neštěstím soucítí. Odměnila ho podrbáním mezi ušima, za což se rozhodl udělat z jejího stehna polštářek pro svou velkou hlavu. 

„Hele, netuším, jestli máš tak těžkej problém nebo ti navlhly piliny. Za chvilku dáš tu kebuli zas pryč, nechci mít z nohy placku. Jasný?“

Netušila, zda mručení je souhlasem nebo vyjadřuje spokojenost s hlazením po hlavě. Trochu ji však zneklidnily zavřené oči, klid a pocit bezpečí, který vnímala neobyčejně silně.

 

- pokračování -

---