Žena, moře a Mary - Rarotonga V.

Rarotonga

 (květen - červen 2007)

V.

Ráno Nan naložila čtveřici studentů vybavení a poslala je napřed. Neprotestovali, byli zvyklí, že k povinnosti stážistů patří dělat nosiče i pro výstroj velitelky. Dokonce se bez říkání ujali Prckova vybavení. Důvod byl jednoduchý. Bioložka usoudila, že je nejvyšší čas na studenty něco prásknout a spustila hned, když odešli. Po létech práce se stážisty již odhadla, co od nich lze očekávat.

Začala s blonďatou Luz, která byla nejaktivnější. Jakými duševními pochody dospěla rančerská dcerka z Arkansasu k rozhodnutí studovat mořskou biologii, nedokázala sama vysvětlit. Možná chtěla pryč od krav nebo rodičů, kteří se holce pomstili dodržením jižanských tradic při volbě jména. Spojení Luz-Luisa je opravdu příšerné. Moře viděla poprvé v reálu po nástupu na univerzitu, přesto byla pod hladinou jako doma. Díky dost plnoštíhlé postavě neměla u kluků štěstí. Odsunula erotiku na vedlejší kolej a energii vybíjela při cvičení a potápění.

Stejnou píli věnovala studiu a snaze být užitečná. Díky dětství mezi kravami netrpěla strachem před mořskými tvory, což ji předurčovalo k terénní práci. Občas vytáčela okolí, protože se smála často a všemu.

Annie byl jiný případ. Vysoká štíhlá černovláska nemusela studiu věnovat minutu navíc. Měla fotografickou paměť a teorie jí šla sama. Překvapovala znalostmi, za něž se nemusela stydět encyklopedie. Jen z tvorů pod hladinou měla strach. Nan ji vzala do týmu díky paměti a používala jako diktafon. Po návratu z moře dokázala obrázek dne přesně reprodukovat, takže večery trávila nad deníkem u počítače.

Další výraznou vlastností byl vztah k mužům. Hezká holka to mívá v životě lehčí, čehož bez zábran využívala. Ostatní zase využívali ji. Úspěšně nastupovala do akce v případě potřeby vyřídit něco na místě, kde rozhodoval muž. Svou budoucnost viděla na pozici kurátorky nějakého mořského muzea a podle Nan by v takové práci vynikla.

Chováním nejméně nápadný byl Hugh. Zjevem však zastupoval v mužské části populace stejný element, jako v opačném pohlaví Annie. Vysoký, dobře rostlý blonďák s milým obličejem. Nan přiznala, že je to jeden z důvodů, proč ho vzala do skupiny. Na významně zvednuté obočí Prcka reagovala se smíchem: Přes pět křížků na krku neznamená, že se ráda nepodívám na hezkýho chlapa.

Kromě vzhledu a nesporných potápěčských kvalit si bioložka u něho cenila spolehlivost. Nikdy nediskutoval o úkolu, který dostal. Díky uzavřené povaze netoužil po slávě. U večeře byl zvědavý na práci námezdních týmů. Přiznal, že by jednou rád našel práci na moři. Prckovi připomínal Zrzouna, což jí opět přivodilo bolest v hrudi.

Pokud by někdo hledal prototyp šprta, mohl s jistotou ukázat na Toma. Snaživý s nezbytným notesem v pohotovosti, vždy připravený ukázat své kvality. Moderní záznamové prostředky zavrhoval s odvoláním na mnohem větší spolehlivost papírové paměti.

S pedantskou důsledností přistupoval k uchování informací i životu. Budoucnost měl jasnou. Stůl v laboratoři, kde bude s maximálním úsilím celý produktivní život zkoumat počet proužků na těle klauna, popřípadě jiný nesmysl.

Z přístavu zamířili na severozápad, kde se podle posledních údajů ze satelitu objevily velryby. Po třiceti kilometrech narazili na rodinu složenou z matky s mládětem, dvou tet, dorostence a samce. Kromě mladých kusů byli ostatní označkováni. Baterie vydrží rok, potom je třeba aplikovat nový vysílač. Podle záznamů měl samec v tukovém hrbu dvě a matka s tetami po jednom.

Hugh dostal na starost nastřelení vysílaček, Luz sbírání vzorků tkáně, Tom díky náklonnosti k zápiskům vedení záznamů. Annie manipulaci se vzorky. Její paměť byla zárukou, že nedojde k záměně kódových čísel a členů rodiny. Nan se ujala koordinace a Prcka posadila k řízení. Předpokládala, že díky zkušenosti včas uhne před nebezpečím. Za první cíl vybrala jednu z tet. Ve chvíli, kdy člun srovnal rychlost s velrybou, žena u kormidla přidala plyn.

„Prcku, co se děje?“ zareagovala bioložka.

Ta však otázku ignorovala a obrátila se na studenta: „Hughu, kolikrát se netrefíš a vysílačka skončí na dně?“

„Tak půl na půl. Díky houpání člunu a malý oblasti, kam se musím trefit, zasáhnu někdy tělo místo ploutve.“

„Nan, nechci bejt za chytrou a nezpochybňuju tvoje řešení, dělaj to tak všichni. Jen si myslím, že je škoda posílat peníze na dno, protože vysílačky nejsou levný. Kromě toho špatnej zásah může keporkaky vyděsit. Mám nápad, jak to řešit.“

„Prcku, měla jsem možnost vidět realizaci některých tvých nápadů. Klukům na Mary z nich naskakovala husí kůže. Vyklop plán a já si rozmyslím, jestli je realizovatelný. Žádný riskování.“

„Nejsem cvok, abych riskovala,“ bránila se dotčeně.

„Tím si právě nejsem jistá,“ oponovala bioložka.

„Nan, nebudem diskutovat a ukážu, že to jde i jinak.“

Během řeči opustila místo u volantu kormidla, připnula si opasek, na němž nahradila závaží kapsářem, který slouží k ukládání nasbíraných vzorků. Do něho přidala náhradní trubičku pro odběr vzorku kůže a natáhla ruku k Annie pro vysílačku.

Dívka zaváhala s tázavým pohledem na bioložku. Nan rozmýšlela, co dál. Na jednu stranu měla obavu o Prckovo bezpečí. Věděla o ní dost, aby nepochybovala, že je schopna jakékoliv ztřeštěnosti. Na druhou i kapitán Bescond přiznával nemožnost zabránit čemukoliv, co si vzala do hlavy.

 „Nan, neměj obavu. Sama jsi mi vysvětlovala, že keporkakův hrb je převážně tvořenej tukem a kůže tam má minimum nervovejch zakončení. Proto je vhodnej pro umístění vysílačky. Já si myslím, že při nastřelení možná necejtěj bolest, ale náraz určitě. Nejdřív velrybu uklidním, odeberu vzorek kůže a potom zamáčknu do kůže vysílač. Opatrně, aby cejtila jen tlak, kterej ji nevyvede z míry a nebude stresovaná blízkostí člunu. Dovezte mě asi deset metrů před čumák tetičky, potom se držte dál,“ nelhala, ale podle svého zvyku neřekla vše a pro Nan měla v záloze ještě jedno překvapení.

Rozhodnutí nakonec postrčila Luz: „Nan, když se Prcek objevila, řekla jsi, že se od ní můžem hodně naučit. Myslím, že by měla dostat možnost ukázat, co umí.“

Teprve nyní bioložka zaznamenala, že na ni studenti upírají pohledy v očekávání, jak rozhodne. Ocitla se v ošemetné situaci. Oni potrhlou potápěčku neznali, ale zákaz si mohli vyložit zkostnatělostí vědce, který lpí na svých metodách. Nakonec kývla na souhlas.

Na nápad Prcka přivedla vzpomínka na leden roku dva tisíce čtyři, kdy při snaze o záchranu vorvaně před japonskými velrybáři měla namále. Byla to tehdy hodně bolavá zkušenost, ale druhou takovou chybu nemínila udělat. Převzala aktivovaný vysílač, a když bioložka dovedla člun před velrybu, sklouzla pod hladinu. Místo nevybrala náhodou. Nepoměr jejich velikosti i hmotnosti byl obrovský, ale věděla, že keporkačí teta zareaguje zpomalením i před tak malou bytostí. Nemýlila se. Kromě ubrání rychlosti uhnula trochu stranou, aby zabránila srážce.

Další krok byl rutinní záležitostí. Zachytila se kožního záhybu, přitiskla hlavu na keporkaka a hladila hrbolatou kůži kolem oka. Z mozku vytěsnila vše, co by mohlo kytovce znervóznit. Po chvíli začala vnímat, jak z proudu emocí mizí neklid a nahrazuje ho zvědavost, ale i ta postupně zmizela. Velryba ji přijala.

Během čekání na změny pocitů stačilo, aby se držela jednou rukou. O těsný kontakt s tělem obří tetičky se postaralo proudění vody. Na okamžik proto přestala s hlazením, vylovila z kapsáře trubičku a jemně odrýpla kousek kůže. Byla si jistá, že nic nepocítí.

O úspěchu první části plánu nepochybovala. Nyní nadešel čas na druhou etapu. Pustila se a nechala vynést na hladinu. Velryba plavala těsně pod povrchem, takže hrbol, kam měla umístit vysílačku, pravidelně vykoukl z vody. Měla akorát čas k novému nadechnutí, aby se stihla zachytit a usadit před ploutví.

Keporkak ji musel cítit, ale v emocích nedošlo k žádné změně. Vyndala nový vysílač, počkala, až ji velryba vynese nad hladinu, přiložila hrot k vršku ploutve, nadechla se a zatlačila. S napětím očekávala reakci. Žádná nepřišla. Při dalším vynoření popadla starou vysílačku, zapřela nohy o hrb a trhla. Dál na nic nečekala, odrazila se od boku, aby nabrala dostatečnou rychlost.

Toto byla nejnebezpečnější část operace. Kytovec sice i nadále zůstal v klidu, ale ještě tu byla obrovská plácačka na konci těla, která pomalu komíhala nahoru a dolů. Stačila po počátečním odrazu přidat ještě jedno tempo, když ocasní ploutev jen o kousek minula nohy. S úlevou se vynořila a zamávala, aby ji vyzvedli.

- pokračování -