Žena, moře a Mary - Rarotonga VI.

Rarotonga

 (květen - červen 2007)

VI.

„Tušila jsem, že máš v plánu nějakou pitomost,“ přivítala ji v člunu zamračená Nan.

„Ta pitomost ti ušetří dost peněz,“ podala bioložce starý vysílač, „stačí vyměnit baterku a může zas sloužit.“

„Umíš si představit následky, kdybys nestihla uhnout před ploutví?“

„Jo,“ zašklebila se, „už jsem to zažila s vorvaněm. Splet si mě s pingpongovým míčkem.“

Odpověď vzbudila zvědavost, ale otázky odbyla mávnutím ruky, že teď mají práci, a ne čas na vykecávání. Navrhla pokračovat stejným způsobem u druhé tety, čímž opět způsobila problém s rozhodováním. Nan byla vedoucím výpravy odpovědným za zdraví členů, i když mladá žena nepatřila k oficiálním účastníkům. Na druhou stranu aplikace nového vysílače s minimálním rizikem ztráty, doplněná šancí na záchranu starého, skýtala možnost označkovat víc kusů, než předpokládala. Nakonec zvítězila starost o velryby a souhlasila.

S druhou tetou proběhlo vše stejně klidně. Trochu horší to bylo s dorostencem. Nechtěl si dlouho nechat vysvětlit, že mrňavý tvor, který mu zčistajasna přistál před čumákem, není na hraní. Být to žralok nebo jiná ryba rozumných rozměrů, spravil by vše pohlavek, ale u desetimetrového neposedy násilí nefungovalo.

Stále se za Prckem stáčel ve snaze do ní šťouchnout. Pravděpodobně by neublížil, ale věřte puberťákovi, který nezná svou sílu. Když přestala keporkačíka bavit hra na uhýbanou, změnil ji na skákanou.

Při ponoru, aby nabral rychlost k pořádnému výskoku nad hladinu, přišla její chvíle. Ponořila se jako první a počkala na dorostence zhruba v deseti metrech. Tam se zachytila ploutve. Klesli sice o dalších dvacet, ale při obrátce k hladině byla vysílačka na svém místě. 

Pustila se a sledovala, jak míří jen kousek od tmavé skvrny člunu. Tak tohle bude zajímavý, ušklíbla se v duchu. Vyrazila za velrybou, aby nepřišla o finále.

Když desetimetrové tělo vážící k jedenácti tunám vystřelí skoro dvěma třetinami délky nad hladinu jen na délku prsní ploutve od člunu, způsobí slušné vlnobití. Dvoumetrový příboj se přelil přes plavidlo, z něhož vyrobil bazén. Čerpadlo automaticky začalo chrlit vodu tam, kam obvykle patří. Opadávající hladina pomalu odkrývala spoušť, kterou záplava způsobila. Zpřeházená výstroj a posádka budící soucit. Tak je objevila, když vyplavala nad hladinu.

„Jste v pořádku?“ zeptala se zmáčených postav.

„Já jo,“ hlásil Hugh, „ale Luz zmizela.“

„Kde byla?“ vyhrkla na Nan, u které předpokládala, že se v situaci nejrychleji zorientuje. Tu však vlna srazila na dno člunu, kde utržila ránu o lavičku do hlavy, a ještě nebyla zcela při smyslech.

„Seděla tam,“ ukázal Tom na protilehlý nafukovací bok člunu.

„Viděla jsem, jak mi kolem hlavy prolétly její nohy,“ doplnila Annie, která jediná zůstala na původním místě na dně člunu, kde bránila vlastním tělem bednu s drahocennými vysílačkami.

„Zůstaňte tady,“ nařídila studentům a opět se ponořila.

Nebyl problém odhadnout, co Luz potkalo. Vlna ji srazila do vody, kde dívku zachytil vír způsobený hmotou keporkaka, který hned zamířil do hloubky, aby skok zopakoval. Také ho zahlédla, jak se opět řítí k hladině. Tentokrát naštěstí dost daleko od člunu.

Kousek pod hladinou sledovala stejný výjev Luz. Doplavala k ní a poklepala na rameno. Předpokládala, že ji vyděsí, ale zmýlila se. Blondýnka mávla rukou, ani hlavu neotočila, aby zjistila autora. Dál sledovala dorostence, který právě prorazil hladinu. Teprve potom gestem naznačila vynoření.

Během doby, co sledovaly druhý výskok keporkaka, našla Annie lékárničku a ošetřovala Nan. Hugh s Tomem sbírali rozházený materiál po člunu. Kromě vykoupaného foťáku, kterému praskl nepromokavý obal, k žádné větší škodě nedošlo.

Po vynoření jim pomohli mládenci do člunu, kde první starost měli o Nanino natlučené čelo. Nešlo o nic, co by nespravilo trochu desinfekce a flastr. Jen rostoucí boule vyvolávala u zbytku posádky úsměvy, které se sice snažili skrývat, ale bez velkého úspěchu.

„Tak ti, děkuju,“ přivítala Prcka výčitkou, „nejdřív nás vykoupeš a teď jsem pro legraci. Jak mám mít u studentů nějakou autoritu?“

„Boule zmizí, kdybys věděla, kolik jsem jich nasbírala já,“ spustila Luz, „vždyť bylo úžasný, jak blízko vyskočil, a to byla jen půlka velryby, bejt celá, to by byl teprve šplouch. Vždycky jsem myslela, že nemůže bejt větší, než když jsem shodila tu cisternu, ale…“

„Luz, sklapni!“ okřikla ji bioložka. „Ještě zbývá samec a matka s mládětem. Pokud mi Prcek slíbí, že znovu neohrozí člun, označkujem je a mažem domů. Další rodina je třicet kiláku severně, tu necháme na zejtra.“

Prckův úsměv byl pokusem Nan uklidnit: „Matka bude v klidu, aby nevyděsila mládě, a pokud by měl tatík nemravný úmysly a chtěl skákat, dostane nakládačku, na jakou hned tak nezapomene. Kromě toho mně bude Luz pomáhat, tak to půjde rychlejc.“

Nan na ni vyděšeně pohlédla: „Ty chceš vzít to třeštidlo sebou? Neblbni. Půjdu já.“

„Nepřipadá v úvahu, ty už praštěná si,“ ukázala na poraněné čelo a prohlášením studentíky pobavila.

„Jé, Prcku, fakt mě vezmeš s sebou? Neboj se, zvládnu to, jsou sice krapet vetší než ten bejk doma…“ včas zarazila, když viděla pohled bioložky, a rychle dodala, „co budu dělat?“

„Já se postarám, aby byly velryby v klidu, a ty o vysílačky. Na slovo dodržíš postup, kterej si proberem.“

Všechno klaplo na první dobrou a ukázalo se, že Luz je výkonná pomocnice. Jediné, čím dělala Prckovi starost, byl naprostý nedostatek pudu sebezáchovy, a to nevěděla vše. Cestou domů dostala příděl informací, že začala pochybovat, zda volba parťačky byl dobrý nápad. Tom si totiž vzpomněl, jak se zmínila o pádu nějaké cisterny.

Luz se ochotně pustila do vyprávění: „Určitě jste viděli nádrže na vodu na vysoký konstrukci, co bejvaj u farem. Taky jsme doma takovou měli. Vypadala jako dřevěnej sud s deseti stopama v průměru i vejšky. Stála na rezavý konstrukci asi deset yardů vysoko.

Bylo mi něco přes čtrnáct, když jsem se chtěla naučit řídit traktor a naši mi to zakázali, že prej jsem splašená. Přitom u nás říděj i mladší. Vymluvila jsem se jednou v neděli na nevolnost, abych nemusela do kostela. Lidi, to byla jízda, ale zastavit ta potvora nešla.“

Luz přerušila příval slov, aby nabrala dech. V kuse vždy vychrlila několik vět, jako by se bála, aby ji nezarazili. Za okamžik opět pokračovala: „Zkoušela jsem zastavit o kde co, až se mi do cesty připletla noha věže cisterny. A šlo to, traktor sebou cuknul a stál. Pak se ozvalo praskání. To povolily fošny, na kterejch sud stál. Sjela jsem na zem, ale bylo pozdě. Spad pár yardů ode mě a dvanáct set galonů udělalo takovej šplouch, že to se mnou praštilo o traktor.“

„Jak si dopadla?“ zajímalo Hugha.

„No, přiznávám, že nic moc,“ nakrčila čelo, „zlomená ruka a noha. Když naši přijeli, máma spráskla ruce a táta odepnul z kalhot řemen. Normálně bych zdrhla na pastviny k honákům, který by mě u sebe nechali, než tátu přejde vztek, ale tentokrát to nešlo. Po skončení exekuce zavolal veterináře, aby mě zasádroval…“

„Brzdi!“ skočila jí do řeči Annie. „Fakt jsi řekla veterináře?“

„Jasně, bydlí dvě míle od nás a pro doktora to je dvacet. Ještě k tomu je lidskej dražší,“ vysvětlila Luz s výrazem značícím údiv, že se někdo nad takovou samozřejmostí pozastaví, „kromě toho rovná nohy všemu, co si je na ranči pochroumá, tak praxi má.“

Na okamžik se opět odmlčela, ale vzápětí přidala vysvětlení, aby pochopili, že veterinář je fakt třída.

„Vyléčil i plemennýho bejka, tátovu chloubu. Tenkrát jsem si chtěla hrát na rodeo, ale neměl pochopení. Proběh slepičárnou, jenže netrefil dveře. Když se vyhrabal z trosek, bylo jasný, že je průšvih. Kulhal jen o třech nohách. Poprvý a naposled v životě jsem viděla tátu plakat. Bylo mi ho moc líto, ale pro sichr jsem vzala dráhu na celej tejden.“

„Už chápu, pro tě rodiče poslali studovat mořskou biologii,“ zasmál se Tom, „jsi hodně daleko z domova.“

Do této chvíle Luz zřejmě vykládala o veselejších vzpomínkách z života na farmě, teď však zvážněla: „Houby poslali, zdrhla jsem.“

„A kdo ti platí školný? Není zrovna levný,“ zajímalo Annie.

„Tajně mi vypomáhá brácha, na zbytek si vydělávám. Nemám kliku jako vy, abych mohla vymetat mejdany. Po škole a o víkendech foukám ve sklárně trubičky. Lidi to nechtěj dělat, proto dobře platěj.“

„Kdy se učíš?“ zeptala se Nan nedůvěřivě.

„V noci, nepotřebuju spát víc jak pět hodin.“

- pokračování -