Žena, moře a Mary - Rarotonga XII.

Rarotonga

 (květen - červen 2007)

XII.

Z hledání chňapalů císařských nebylo nic. V noci se přihrnula do oblasti Cookových ostrovů bouře, a Nan odhadla, že na oceán s malými čluny pár dnů nemohou. To byla pro studenty definitivní stopka. Ze stáže zbývalo pět dnů a rozhodli se pro návrat do států.

Večer před odletem vyrazili do Avarua slavnostně zakončit pobyt v malé hospůdce. Prcek šla ze slušnosti, ale po dvou hodinách se omluvila. Přidala se k ní i Nan, která díky epilepsii trvale abstinovala, a ještě potřebovala sepsat závěrečné hodnocení studentů.

Po návratu mladá žena zmizela do svého pokoje, ale po chvilce se vrátila s proužkem papíru v ruce. Zůstala nerozhodně stát před stolem, u něhož bioložka seděla. Měla něco na srdci a nevěděla, jak začít.

„Co se děje?“ zvedla Nan hlavu od klávesnice. „Doufám, že mě taky nechceš opustit.“

„To ne,“ ujistila ji, „ale chci poprosit, jestli bys tohle předala Luz.“

Strčila papír bioložce pod nos, ta udiveně pozvedla nad šekem obočí: „Prcku, tohle je hodně peněz. Proč?“

„Luz má talent pro moře a měla by studovat místo práce ve sklárně. Snad to na poslední rok školnýho bude stačit.“

„Jižanky jsou hrdý, myslím, že peníze nepřijme. Kromě toho bys jí měla dát šek sama.“

Mladá žena několikrát rozpačitě přešlápla z nohy na nohu a sotva slyšitelně špitla: „Tohle já neumím.“

Nan jí podala obálku: „Strč ho sem a napiš k tomu pár řádků. Zakaž dopis otevřít, dokud nebudou ve vzduchu. Nepochybuju, že se ostatním pochlubí, a oni ji snad přesvědčej, aby peníze přijala.“ 

Nápad vypadal rozumně. Zasedla ke stolu a příští minuty měla Nan možnost sledovat, jak s obrovskou námahou, doprovázenou jazykem vystrčeným koutkem úst, smolí písmenko po písmenku.

Milá Luz, prosím, přijmi šek a použij ho na školný pro zbytek studia, abys nemusela už foukat ty blbý skleněný trubičky. Hodně štěstí. Prcek

Obálku zalepila a stejným písmem, hodným žáka druhé obecné, doplnila jméno adresáta.

„Můžu mít ještě jinou prosbu?“ obrátila se opět na bioložku, která celou dobu nedůvěřivě sledovala její výkon při psaní. Po kývnutí pokračovala: „Mohla bys na Luz dohlídnout, než dostuduje?“

„S tím počítám, už jsem jí nabídla po studiu místo asistentky,“ informovala Nan, kterou však nyní evidentně zajímalo něco úplně jiného, „Prcku, kdybych neviděla, jak bravurně datluješ na počítači, myslela bych, že jsi negramotná. Ty neumíš normálně psát?“

Společnice mohla v tu chvíli konkurovat barvou rajčeti, přestože podobné otázky občas dostávala. Vždy ji přiváděly do rozpaků.

„Tady,“ poklepala si na hlavu, „vidím přesně, jak písmenko vypadá, ale někde po cestě se to zašmodrchá. Jsem těžkej dysgrafik.“

„Promiň,“ zrudla i bioložka, „neměla jsem se ptát.“

Obálku se šekem vrazila Luz do ruky při loučení na letišti. Zároveň vymámila slib, že ji neotevře, dokud letadlo neodstartuje. Studentka ho dodržela, ale na její reakci si musela několik let počkat.

Příštích pár dnů se Prcek s Buckem poflakovali po ostrově. Vyhovovala jí samota, i když myšlenky nebyly veselé. Na konci června sbalí svých pár švestek a navždy dá vale životu na moři. Konec všeho, co tolik milovala pro jediné unáhlené rozhodnutí. Vracela se do pokoje pozdě večer, aby nedávala Nan příčinu k vyčítavým pohledům.

Před koncem první červnové dekády se oceán natolik uklidnil, že vlny umožňovaly plavbu i malému člunu. Když však bioložce sdělila úmysl pátrat po chňapalech, narazila. V žádném případě ji nechtěla pustit samotnou. Svolila teprve po dlouhém přesvědčování a prosbách.

Vyrážela brzy a vracela se za soumraku. Prozkoumala lagunu, ale jiné chňapaly neobjevila. Vždy si však vyšetřila pár hodin na potápění u útesu. Jeho obyvatele již nepošťuchovala, jen se jich láskyplně dotýkala a ukládala do paměti každou emoci, kterou zaznamenala.

Patnáctého ráno našla na vchodových dveřích přišpendlený vzkaz. Bioložka si potřebovala odpoledne něco zařídit a prosila, aby se do dvou vrátila. Nezbylo než s těžkým srdcem poslechnout. Po návratu ji Nan čekala v přístavu v druhém člunu připravená k odplutí.

„Prcku, díky, že jsi mi pomohla s velrybama a stážistama, ale musíš jít vlastní cestou. Vrátím se za tři hodiny. Budu ráda, když se do tý doby sbalíš a zmizíš ze stanice. Měj se hezky,“ nastartovala a s plným plynem odrazila od mola.

Zůstala jak opařená. Nechápala, čím si nenadálý vyhazov zasloužila. Oči jí zalily slzy. Se vzlykáním posbírala věci a zamířila na stanici. Vstupní dveře z verandy do kanceláře byly dokořán a v nich trůnil Buck. Když uviděl kamarádku začal kňučet, ale nevyběhl naproti, jak míval ve zvyku. Odložila výstroj na verandě, klekla si a psa objala.

„Bucku, nikdo mě nemá rád,“ rozplakala se, „i Nan mě vyhodila.“

Pes vyprostil hlavu, olízl jí tvář a znovu zakňučel. Zároveň pohlédl do nitra místnosti, kam nemohla vidět, potom couvl, aby uvolnil dveře. Posbírala věci a vstoupila do kanceláře, kde u stolu seděli dva muži. Ztuhla, otevřela a opět zavřela ústa. Nevyšla z nich však ani hláska.

„Kde se flákáš? Už nás od sezení bolej zadky,“ mračil se na ni šéf.

„Normálně se tě zastávám, ale teď bych ti nejradši napařil dva tejdny domácího vězení za neúctu k nadřízenejm,“ přidal se Ichtyl, „tvrdnem tu už přes dvě hodiny a kafe nestojí za nic.“

„Co, co tu děláte?“ vykoktala. „Máte už bejt na cestě do Marseille.“

„Táhnem se za tebou přes osum tisíc mil, abys tohle roztrhala,“ šéf jí podal značně pomuchlaný papír s výpovědí.

„To vážně můžu? A firma?“ vydechla nevěřícně.

„Jaký můžu?!“ vykřikl, až chudák Buck leknutím vyskočil na všechny čtyři. „Tvou výpověď jsem firmě neposlal. Musíš, protože mě čeká za tenhle výlet hodně nepříjemný vysvětlování!“

„Proč jsi ji neposlal, a jak jste mě našli?“

„Mám ve zvyku dorazit domů s kompletní posádkou a práskla tě Nan. Prej už se nemohla dívat, jak se trápíš. Roztrhej to!“ nařídil šéf tónem nepřipouštějícím odpor a podal jí výpověď.

Roztrhala a moc ráda. Také si odpustila další otázky. Styděla se za útěk z Mary a měla obavy, jak na ni budou kolegové koukat. Nedělo se nic. Žádné otázky ani výčitky, že je před poslední akcí sezony nechala na holičkách. Prosté ahoj při návratu na palubu, jako by loď opustila před pár hodinami.

Loučení s Buckem oplakala. Byl nejbližším přítelem při toulkách ostrovem a vrbou, které svěřovala svou bolest. Vždy působil dojmem, že pozorně poslouchá. Nejraději by ho vzala s sebou, ale věděla, že to nejde. Patří sem, na Rarotonga, není stavěný na věčné harcování po oceánech v omezeném lodním prostoru. Zůstane s Nan, která ho před opuštěním ostrova opět vrátí na farmu.

Sledovala postavu stojící na molu, kam je přišel vyprovodit, a než jejich člun zmizel za ostrohem, kde kotvila Mary, uslyšela táhlé zavytí. I Buck zřejmě pochopil, že se loučí navždy.

- konec -