Ptáci

Gymnázium Christiana Dopplera Ptáci Petra Schűtzová Na jednom krásném akátu si jednoho krásného dne postavili hnízdo dva vrabčáci. Snášeli větvičku po větvičce, přinášeli co našli, a nakonec hnízdo vystlali peříčky. Prostě klidný, rodinný život obyčejné městské ptačí rodinky. Pak se ale na vedlejší akát nastěhovala pyšná Žluva s pestrobarevnými pírky, a vrabčákovi se samička s obyčejnými hnědými pírky přestala líbit. Žluva každý den létala kolem vrabčího hnízda a každý den jako by pohledem vyzývala vrabčáka ,aby letěl s ní. Samička si toho brzy všimla a tak se z poklidného a idylického hnízdečka stalo nevzhledné, neudržované, rozkřičené hnízdo s věčně hladově pískajícími mláďaty. Tak to bylo celý rok, vrabčáci zatím vyrostli, v celé aleji je znali jako nevychované uličníky. Přišel podzim, listí se barvilo, opadávalo. Žluva si chystala věci na cestu za moře, za teplem. Vrabčák kolem pyšné sluky poletoval, jako když kočka chodí kolem horké kaše až se konečně odhodlal a začal Žluvu přemlouvat aby nikam neodlétala, že jí bude přes zimu chránit, shánět laskominy, že bude jak v bavlnce. Ale Žluva se zatvrdila a odletěla. Vrabec si zkoušel zvyknout, ale pořád se mu po Žluvě stýskalo ,a tak se jednoho dne samička probudila a v hnízdě byli jen mladí vrabčáci. Hned si všechno domyslela. Vrabec nosil Žluvě ta nejlepší sousta, obletoval ji, že si mohl křidélka umávat, ale Žluva pořád nebyla spokojená. Vyhlédla si tu Žluvího samečka a vrabce opustila. Chudák vrabec, co mohl dělat? Sbalil si svých pět švestek a odletěl zpátky do své aleje. Jenže ona samička nelenila, vrabčák vyletěl z hnízda, samičku to samotnou nebavilo a našla si jiného vrabčáka a našeho starého vrabce poslala pryč, ať si jde za svou Žluvou. A tak se z vrabce stal bezdomovec, bloudil od hnízda k hnízdu, ale všude ho poslali pryč. Jednou začalo sněžit, vrabec, nemaje domova, se uvelebil na jedné soše a usnul.Zmrzlé vrabčí tělíčko našel ráno metař pod sochou. Zavrtěl hlavou, hodil ho do vozíku a odvezl pryč.

---