Dveře s tabulkou "TENKRÁT"

    Každý máme v sobě ukrytou komůrku se vzpomínkami. Na vstupních dveřích by mohla být klidně tabulka "TENKRÁT“… nebo i docela jiná. Ostatně, na cedulce na dveřích až tak moc nenáleží. Důležité je, co najdeme, až dveře otevřeme. V této komůrce jsou uloženy všechny naše radosti, smutky, lásky i ztráty. Je to místo, kam se vracíme, když potřebujeme najít útěchu nebo si připomenout, kdo jsme a odkud pocházíme. Kliku svíráme pomalu, polehoučku… netušíme, co na nás čeká, až se dveře pootevřou a my budeme moci nahlédnout dovnitř.  

    Nahlížím do té své. Zatím jen skulinkou, nic? Pootevřu trochu víc. V komůrce je přítmí, to aby si i vědomí zvyklo, že vstoupím do něčeho dávno prožitého. Pod oknem, které je částečně zastřeno, stojí malá skříňka. Vzpomínám si, skříňka z dětského pokoje. Ještě stále se bojím vstoupit. Ne všechno co bylo „TENKRÁT“ bylo hezké. Jen pocit, že se chci zase vrátit na okamžik do dětství, mě donutí jít dál a zastavit se u okna. Pomalu otvírám skříňku… Ano, moje panenka. Jmenovala se Ivanka a dostala jsem ji od brášky za jeho první plat. Měla jsem o dost staršího brášku. „Za první plat ti koupím panenku“, a koupil. Vedle panenky je knížka pohádek. Maminka mi je četla před spaním a někdy, když jsem žadonila, i přes den vyšetřila chvíli na knížku. Spolu s panenkou a knihou jsou ve skříňce ještě sponka a mašle do vlasů, dětské baletní piškoty, šaty na svátost biřmování. Od kmotry Anny jsem tehdy dostala hodinky. „Aby sis vždycky dokázala vymezit čas na svoje blízké“, řekla mi, když mi je vkládala do dlaně. Bože, to je roků.

     Zavírám skříňku a rozhlížím se po pokoji. Jídelní stůl, houpací křeslo, knihovna plná svazků, maminčin šicí stroj. „Maminko, budu někdy umět šít tak krásné věci jako ty?“ „Když budeš chtít, dokážeš to. Dokážeš toho ještě mnohem víc, ale musíš chtít a být trpělivá, pokud se ti první pokusy nezadaří“. Moje zlatá maminka…  

     V rohu je další, větší skříň. Dříve než k ní dojdu, zastavím se u jídelního stolu. Otevřu zásuvku – ano, dříve měly kuchyňské stoly zásuvky. A v nich spoustu užitečných věcí. Věcí, z kterých se časem mnohé poztrácely, protože u nových stolů zásuvky chyběly a věci nebyly kam dát. Otevírám tedy první zásuvku – zápisníček s výsledky karetních her, tužka s gumou na konci, malé zrcátko, pohádkové pexeso, tatínkovi brýle. „Tati, proč nosíš brýle jen na čtení, to nechceš vidět kolem také jasně?“ „Já vidím jasně, jen písmenka jsou občas malá, víš? Až budeš umět číst, odložím brýle a budu se dívat i do novin tvýma očima. Stejně jako se teď dívám na okolní svět. Tvoje oči vidí lépe než oči dospělého, protože děti vidí svět víc barevně.“ Usmívá se táta.

    Prohlédnu ještě druhou zásuvku, ve které měla maminka sešity s recepty. Občas jsem s ní vybírala jídla, aby pak stejně uvařila to své, a bez receptu. Zavřu obě zásuvky a přistoupím ke zmíněné skříni. Otvírám ji… Šaty do tanečních, svatební šaty… černé šaty na maminčin pohřeb…

    Skříň nechávám otevřenou a usedám do houpacího křesla. Vždycky jsem měla ráda černo-bílou kombinaci, ale při pohledu na šaty ve skříni, pověšené tak nevinně vedle sebe, se mi svírá srdce. Ty bílé mi šila maminka, ale už mě v nich neviděla jít k oltáři. Někdy je život pěkně krutý.

    Dívala jsem se na šaty ve skříni a před očima se mi roztančily maminčiny ruce, které pečlivě prošívaly steh za stehem. Byla to její poslední práce. „Budeš v nich krásná nevěsta, dávám si na tom záležet“ povídá maminka s pýchou, které jsou schopny jen maminky vůči svým dětem.  

    Zvedla jsem se a zavřela skříň. Je tu ještě jedna, neotevřená komoda. Vztahuji ruku k otevření, ale váhám. Co ještě najdu? Dodávám si odvahu a pomalu otevírám dvířka. Vidím dětské košilky, zavinovačku, dupačky… 2 školní brašny, školní sešity. Usmála jsem se, chybí jen nedojedená svačina. Moje děti.

    Opouštím komodu, ještě jednou projdu pokojíkem a odcházím. Zavírám dveře z venkovní strany a pohladím cedulku „TENKRÁT“. Nezamykám. Protože se určitě brzy vrátím. Pro vzpomínky na minulost, na život, který nám přináší bílé i černé. A když se zdá, že tma je nekonečná, světlo si najde cestu zpět. Zítra, pozítří, za týden, za rok…

    Když věříme.