Písmák Chtěla bych napsat sonátu
Chtěla bych napsat sonátu -lehoučkou, snivou, miloujenomže neznám notyChtěla bych napsat sonátu -mamince, také pro tátu,pro děti… hlavně pro ty Chtěla bych napsat sonátu -s trylky co chvíli pláčou pak zase víří veselejak když si hraješ s káčou Zněla by tiše po okolí léčila srdce která bolí a odrážela všechno čisté Chtěla bych napsat sonátu… Jak na to, pane Liszte. .
Dušičková
Chodili jsme spolu do taneční školy,
chodili jsme spolu na balet,
ale je to dávno, dávno až to bolí,
je to prostě hrozná spousta let.
Je pozdní večer...
Život má barvu zralých slív
snad proto občas vidím rudě
já nevěřím že bude líp
kam podívám se černo všude
Ztracené dětství
Na konci ulice dům, za ním zahradalavička pod třešníza plotem řekaMaminka v zástěřevolá nás na obědběžímesmějem setatínek čeká…Ztracené dětství, které dodnes voníkdyž češu hřívu houpacímu koni.
Dvojnásobný podzim
Už je zas s polí cítit vlhká hlína
stromy si listí barví do krásy
v noci spím špatně, prostě neusínám
může snad za to změna počasí
Dveře s tabulkou "TENKRÁT"
Každý máme v sobě ukrytou komůrku se vzpomínkami. Na vstupních dveřích by mohla být klidně tabulka "TENKRÁT“… nebo i docela jiná. Ostatně, na cedulce na dveřích až tak moc nenáleží. Důležité je, co najdeme, až dveře otevřeme.
Pohádky pro Hanku
Povím ti, Hani, pohádkuo jedné staré věžikde hodiny jdou pozpátkua v létě na ni sněžíNe, nepouštěj se do hádkyčas kupředu že běžívíš, od toho jsou pohádkya šťastni kdo jim věří
Chtěla bych se vrátit
Chtěla bych se zase vrátit na začátek
být malá, chodit do školy
hrát s kamarády na pikanou
večer si přečíst pohádku
Schovávaná za stíny
Jedenkrát odejdem za stínyjen co nám dohoří svíčkaco sešlo z očí, to zmizelouž pouze hlína nás hýčkáNeboj se, stále tu budemepro sebe, pro jiné - proč nejenom se nesmíme rozloučitnež kostel odbíjet počneAž půlnoc dosedne do zvonůsečteme společné ztrátylásky mé, osude, životevěřím že jednou se vrátím. .
Slepé zrcadlo
Mé zrcadlo už neodráží setmělé stíny nijakéuž rozbilo se, rozsypaločas střepy spláchl lijákemPro mě už léto nekvetečím je to, to mi řekněteMožná jsem cestou kolem polí sebrala jen to, co bolíto hezké jsem tam nechala No, snad jsem jen moc spěchala… .
Věř mi
Já nejsem Prášil, romantická dušenikdy jsem nebyl ani poetaa všechny sliby zní mi prostě hlušety jarní jistě shnijí do létaNičí mě víc než vůle nesvobodnásliby že budu létat na měsícsvůj hořký pohár musím vypít do dna ten kdo chce všechno často nemá nicNa louce zbité kosou neposednouvyroste sotva pažit voňavývěř mi to prosím, věř mi aspoň jednourozbitou harfu pancíř nespraví.
Setkání za deště
Prší.
Kapky se slévají s hladinou řeky u pilíře mostu. Pouliční lampy tiše předou v šerua v kalužích se odrážejí stíny. Jdeme mokrým městem…my dva… a déšťMlčíme…Ne proto, abychom nerušili ticho.
Samotný
Proč ke mně spánek nepřicházíkde se jen toulá když jdu spátsnad vaše přítomnost mi scházíkdyž jiný muž vás doprovázívšak jsem to já kdo vás má rádNěkdy se život zaprodávájak lehká holka na rohukdyž město spí tak ona vstáváv rozporu s tím co očekávásnad proto usnout nemohu Tak tiše bloudím vzpomínkamispřádám se srpkem měsíce příběh od nepaměti známýo tom proč zůstávají samiti co milují nejvíce.
Potkávání
Ten kdo ti vkročil do životabyť by se v něm moc neohřálzanechá stopu s kterou musíšať chceš či nechceš kráčet dálněkoho pouze výhra bavíněkdo i malý úspěch slavíi když jen na okraji stál Některá setkání jsou smutnána jiné rád si vzpomínáškaždému krajíc co mu chutnátřebas je jiný než ten nášněkomu suchá skýva stačíněkoho měkké lůžko tlačíjde o to koho potkáváš.
Byla jste
Byla jste křehká jako šálekz kterého bojíte se pítsvé vlastní touhy jsem se zalekvedle vás chtěl jsem klidně žítByla jste jako mořská vílaco chtěla nohy kvůli snuzbyla po ní jen pěna bílápohádka po níž neusnu Byla jste jako kapka rosyco vítá rána slunečnáta která šaty z mlhy nosí… Byla jste vůbec skutečná.
Ztracený
Ztratil jsem všechno – naděje i touhy
ať bloudím jak chci nenalézám klid
pro mě je život od počátku dlouhý
jen prosím Boha, Bože, nech mě jít
Bilance starého muže
Zčernalo nebe, zčernala země,
odkládám všechny zábrany
vyhasl oheň, který byl ve mně
jsem starý, sám a bezbranný
Kruh
Krvavý kabát odhodila cestoutížil ji, tížil jako špatný senběžela rychle, rychleji než střelakam to snad ani sama nevědělajen chtěla prostě z toho kruhu venNěkteré cesty končí na začátkutočíš se, točíš, nenacházíš cílživot je prostě zákeřný a lstivýbolestmi lidí úspěšně se živí…A ty se modlíš, abys tu byl dýl.
O chytrých myškách
Je tu podzim, spousta myší
náš Mikeš je dobře slyší.
Dvě z nich honí kolem louží
aspoň jednu chytit touží.
Viděl jsem anděla
Z obrazu v kostele madona na mě shlídlav náručí anděla co shořela mu křídlav náručí anděla, oči měl plné bolu. Viděl jsem anděla a mluvili jsme spolu. Možná vás zajímá, co mi ten anděl říkal. Že když jdu životem, abych tak nepospíchal.
O hruštičce.
U pěšiny mezi poli
malá, smutná hruška stojí.
Proč je, táto, hruška smutná.
Mrzí ji žes neochutnal.
Stává se to, stává...
Stává se to, stává
já to přece vím
levá nebo pravá
světlo nebo stín
Klíček od věčnosti
Až jednou zavřu za vším vrátka
až poslední host odvzlyká
že odmítám žít napříč časem
a toužím už jen pouze tlít
O housličkách
Ukryli do houslí,ukryli slavíka. A slavík v houslích těchjásá i naříká. Vynáší trylky svéze sklepa na půdu –chviličku „tady jsem",chvíli zas „nebudu". Chvíli zní tesklivě,až srdce usedá,a zas se raduje.
Klavírista
Měl štíhlé ruce klavíristy
a klavír… to byl jeho svět
ve kterém cítil se tak jistý.
Všechno co hrál, znal nazpaměť.
Stesky
Já nechci nic, jen dlouze spát
a zapomenout na příkoří
když viděla jsem tolikrát
jak hloupý strach se touze dvoří
Ráno se rodí andělé
Ráno se rodí andělé
když usínají víly
které po noci probdělé
jdou spát, když dotančily
Krutá
Já tě nemiloval, to se neodpouští
jak dravá šelma o kořist ses rvala
a potom rány lízala sis v houští
tím tvoje bolest stávala se stálá.
Nedočtená
Jsem jako nedočtená kniha do konce zbývá ještě list. Někdy se písmo jen tak míhákdyž děj jak bys chtěl neprobíhá. Jsem stále nedočtená kniha…Budeš mě ještě někdy číst.
O pádech
Měla jsem anděla
hlídal mé činy
ochotně, pečlivě
jak nikdo jiný
Postřeh jednoho dne (nebo spíše noci)
Viděla jsem ho. V noci mě vzbudil nějaký zvuk. Zvuk, který nepatřil do klidné, tiché noci. Jako když někdo pouští autíčko na setrvačník.
Každý někde máme svoji Manon
Nosívala dlouhé vlasy
v nich hřebínek z perleti
byla křehká, byla něžná
jak pohádky pro děti
Občas bývá pozdě
Vidím se ležet v černé schránce
lepší mi život nenahrál
v knize jsem na poslední stránce
nenechali mě dočíst dál
Střípky dětství
Ukládám si střípky dětství
do růžové krabice -
urovnány vedle sebe
rodný dům i modré nebe,
Advent
Zas přišel čas, kdy rok se halí
do šedi stáří na skráních
kdy na list čistý, nepopsaný
klademe výši pomyslných daní
Mně je to jedno...
Nemám sklízet co. a ani
nechci čekat do svítání.
černá tma a v oknech deka,
vyschla na prach moje řeka.
Mamince, která odešla, aniž by se mě zeptala, jestli mi nebude chybět…
Maminku máme jenom jednu
učí nás zvládnout první krok
a když je potom v nedohlednu
chybí nám jako vodě tok
Odetta
Bože, já netuším,
proč ve tvé náruči
nacházím chlad.
Radosti málo znám,
Chtěl jsem
Chtěl jsem si s vámi zatančit valčík
chtěl jsem vám v přítmí verše číst
byla nám dána jen krátká chvilka
z románu pouhý jeden list
Nevzdávej se
Život je bestie hladová
sežere co ti kdo dává
sotva se dožiješ odplaty
těžko se dovoláš práva
Jen jednou
Objevil ses s koncem léta na maličkou chvíli
mně se rázem někde v nitru hvězdy roztančily
nevím zda jsi tehdy tušil co se ve mně děje
tohle bylo od začátku jasně bez naděje
Herec
Každý den vycházel z ulitys večerem na pranýř přibitýs nocí pak opouštěl jevištěučit se texty, snad pro příštěCo večer jiný šat, jiný dějfuriant, anebo čarodějherec se bláznovstvím netajídiváci nadšeně tleskajíJednou je opona naposledživot je stejný jak krasohledpro něj se samet už nezvedneodcházel, zvonili poledneŘekl všem, když se tak loučilina světě jsme jenom na chvílikdyby se po smrti žilo dálzase bych hercem byl, zas bych hrál….
Návrat ztraceného syna
Vcizině jsem býval
skoro víc jak doma
občas bylo dobře
jindy duše stoná
Ironická
Jsem zoufalá, až hlavou mlátím do zdi mám všeho dost, štěstí je prevít hrubýa chvástal je, co neví, čím se chlubíkdyž má být líp tak pokaždé se zpozdíJak mocný císař velebí své městojak čistá řeka, jak hedvábné stuhystále se chvástá vším a bez zásluhy, nevěř mu vničem… nevěř, ale přesto…Jsem zmatena, když sevře dlaň a škrtínáhoda není, že mě sráží kzemii kdyby mělo pohladit a hřátJsem bez viny, a stejně tolik trpímstvoření marné zatracené všemi… Proto mě život nikdy neměl rád.
Osud
Já byla hrozně šťastné dítě
nevím, kdy se to zlomilo,
vím jen, že těžko přesvědčím tě,
ne, vždycky to tak nebylo.
Viděl jsem...
Viděl jsem černé ptáky v poli
život je brázda rozrytá
a tmavá, tmavá až to bolí
ta bolest vrůstá do ticha
O ovečkách
Bílé koule změkké vlny
na louce se stádo vlní.
Kolik je tam, Ivánku
oveček a beránků.
Vražedná
Ty říkáš, že jsi dospělá
víš přesně, co se nedělá
tvůj svět má ale tradici
utápět city na lžíci
Břečťan
Já mám rád břečťany
zelené v létě… v zimě
tiché a plíživé
když chci, tak svážou si mě
První sonet
Jednou se stane, snad se pousměji,
přesto že život ksmíchu nezdá se,
spíš vypadá to, že květiny tlejí,
než že by kvetly více ke kráse.
Úvaha
Bydleli jsme spolu na Severním městě.
Je tohle ten důvod, proč mi bylo vedle tebe vždycky zima.
Kam slunce nechodí
Usnula jsem spánkem,který konce nemá,ztratila jsem oči,uši… a jsem němá. Oblékli mi šaty,založili ruce,uzavřeli víkozámkem po záruce. Na rakev mi dalivěnec zrudých růží,už nemusí vracetten, kdo mi snad dluží. Není na tom světělůžko trvalejší,nežli chladná kobkana hřbitově zdejším.
Něco za něco
Svět se občas ze rzi skládá,odešla tak strašně mladá,odešla bez rozloučení,byla tu, a už tu není.
Svět je prevít…
Nedá se však obejít -abys umřel, musíš žít….
Věci na vyhození
Já byla holka z plakátu
co v noci brečí pro tátu
byla jsem hvězda svítání
co svírá rampouch ve dlaních
Tenkrát
Svět nezná krůčky račí
řítí se stále vpřed
tobě to možná stačí
já se chci vrátit zpět
Taky já...
Kdo by mi mohl vyčítatže nemám ctnosti Venušinya vnectném že se vyžívám. Život je shromaždiště špínya já jsem žena, řeknu vámhoď kamenem, kdo nemá viny,uhoď mne, kdo jsi bez hříchu. Pokud mne děsí noční stínynedokážu být potichu. Jsem rebel, ne však bez příčiny.
Odjezdy mimo jízdní řád...
Běžte se zeptat na nádraží
kdy odjíždí vlak Na věčnost
Řeknou vám zítra -
nejlíp vědí, kdy projížděl tu naposledy
Byli jsme...
Byli jsme, byli… a už nejsme,komu tím život prospěje. Dny slunečné se vytratily,zůstaly chladné závěje. Já vzpomínám si každé ránoa každý večer když jdu spátnež ulehnu tak vzpomenu si,jak těžké je ti sbohem dát. Byli jsme, byli… co říct vícevše jsme už řekli, vždyť sám víš.
Na co se nezapomíná
I já jsem byla kdysi dítě. Mé dětství. Pouhá chvilinka. Kdyby to šlo tak já bych bralastav kdy jsem věčně jenom maláa kdy mě chrání maminka.
O myšce a sýru
Našla myška kousek sýra,že jí chutná nepředstírá. Zavolala na myšáka -pojď ochutnat - myška láká. Její hlásek skoro zpívá -je moc dobrý, asi niva. Jo, sýr mají myšky rády,myšky u vás… i ty tady.
Staré dopisy
Já pamatuji dopisy
ty v obálce… a rukou psané
i vůni inkoustu a tuše
dnes jde to možná jednoduše
Mluv, dokud tě slyším...
Až jedenkrát se spletu
až poztrácím svůj pel
až nedořeknu větu
tu kterous slyšet chtěl
Nenávraty
Někdyje moudrénevracetsezpátky,byť by tě vedlo cokoli,víš co tě čeká,až proběhneš vrátkyv kdysi tak krásnémúdolí. Starý dům, mrtvý, se slepými okny,pavouci snad jen v koutech mají hody,je už to dávno, bývalas tu šťastná,měla jsi vlastníklíče do svobody. Po celém domě linulo se světlo,bylo tu útulno a teplo. .
Já končím...
Život dnes řídí bezohlední hráči
a já už nějak nemám chuť si hrát
co dříve k smíchu, dnes se mi zdá k pláči
čím dál hůř sháním látku na kabát
Ve stínu splavu
Chtěl bych vás potkat jako Fráňa -na louce plné heřmánku. Zatím jste víc sen nežli známá,vídám vás pouze ve spánku. Chtěl bych vás potkat brzy zjitrakdy rosa zvolna osychá,kdy je pár hodin zvčera zítraa tráva šumí do ticha. Chtěl bych vás potkat u studánkya sladkou vodu svámi pít.
O tom žádná...
Od samého začátku do cinknutí zvonce
život je jak novela která má dva konce
sám si určit nemůžeš dobrý… nebo špatný
život to je úředník - přísný neúplatný
Odešel
Odešel, to se občas stává
neřekl ani „tak se měj“
od těch dob nějak pokulhávám
a život můj už nemá děj
Pozdní
Někdy je cesta samá špína
a na konci nic nečeká
přesto jsem v šatě Harlekýna
odcházel… víro odvěká
Definitivum
Byli jsme spolu jenom krátce
a za tu dobu rozkvet svět
ten založený na pohádce
kde dvě a tři je vždycky pět
Vzpomínková
Mám doma starou stoličkumaminka na ní sedávaladělala třísky na zátopa já jsem byla ještě maláLéty stárnou i stoličkyta má však vzpomínka je živá v ní stále vidím maminkujak sedí u kamen a zpívá….
Setkání
Dříve než rozdaj úmrtní listy
sejdem se spolu u piva.
Svět, to je prevít - tím si buď jistý,
o tom se příliš nezpívá.
Poslední housle
Když hudba krásná jako senrozčeří tóny horký dena trylky vskutku slavičí promění hráči vkyticimám dojem, že se létat učímNež ale vzlétnu, zhasne sálZtiší se – jak by slavík spalA housle mlčí….
Až jednou
Až jednou budem tolik staříže vzpomínat se nezadaříaž jako děti neposednébdít budem v noci jako ve dneaž odejdeš mi. či já toběaž ustelem si jeden v hroběpak každý sám… a přece spolujíst budem dál z jednoho stolu.
Starý mládenec
Tak jako líně plyne řekatak jsem si o samotě žila jako ten, co špatné čekátrpěl jsem, flákal se… a pilKdyž jsem vás potkal, bylo jarona stráni kvetly fialkyměla jste úsměv Mony Lisya oči víly AmálkyByla jste jako letní louka -rozevlátá a voňaváa já se do vás zamilovalcož se mi vlastně nestáváU okna sedím, venku pršítak chmurný podzim přišel semCo se to stalo. Mnozí tuší –ať je vám, lásko, lehká zem….
My
Já nemám ráda temné koutya chvíli kdy se láme denStejně tak jako spousta lidí nechci… a přesto kolem vidímnáhrobky plné cizích jmenJe ještě život po životě. Když usnem… spíme navěky. Nebo jsme tu už jednou bylia jen jsme cestou vyměnilita jména… tváře… převleky.
Otázky
Kladu si otázku co se to děježivot mám na vlásku, on se mi smějeon se mi vysmívá, dělá si šaškyukládám vzpomínky vodnosné taškyVynáším na půdu vše co mě tížídýchá mi na záda smrt, co se blížína trámu sprovazem mé tělo chladneA další otázky. Už nemám žádné.
O míjení
Život – to často není štěstí
však jsou i hezké chvíle, vím
tam U zelené ratolesti
tam jsem se prvně sešla s ním
Protiklady
Panenko křehká z porcelánuo tobě snívám, když se k ránunoc mění v jitro, hvězdy hasnoustáváš se hmotnou, živou, jasnouKdyž vztáhnu ruku, dotknu se těčerstvé jak barvy na paletějak dobrý obraz, samá krásaa srdce pláče, i když jásáPodobná květům od Manetapřebývá v tobě vůně létapřicházíš, když už hvězdy mizíjsi tolik moje… tolik cizí
Růže na oltáři
Jste jako živá voda vdlanikdy na vás myslet přestanu. Za jedno vaše pousmáníprodám svou duši satanu. Jste jako růže plná trnůvložena na kraj oltáře -vidím ji, zjihnu… ale trnu. Zavoní.
Když i anděl pláče
Posadili anděla kšpinavému oknu
i když se to nedělá přesto se ho dotknu
dávám mu tím najevo, že je tady pro mě
anděl, co ho posadili vuzamčeném domě
Mozaika ze střepů
sčítám svoje předsevzetítak jak týdny s roky letístále míň je toho proč se smáttam kde jste se zastavilazbyla jenom místa bíláasi jsem vás neměl mít tak rádnepotkali jsme se létazmrzlá růže nerozkvétástudená jak úmrlcova dlaňzbyla mi jen fotka malákterou jste mi kdysi dalatuhle relikvii Bože chraň
bylo jaro, bylo létosotva vím jak dávno je tovzpomínky se tříští, kulhajínezůstala holá větaze souvětí, které vzlétákdy jsme spolu snili o ráji….
Rok života
Přišla mi do života sjarem
kdy vkaždém parku hrály smyčce
nosila perly po babičce
a slunečníkem kryla tvář
Tak rád bych věřil na anděly
Tak rád bych věřil na anděly. Tak rád bych věřil…Nemohu. Když denně proklínám svět celý,přesto chci věřit na anděly. Však pochybuji o Bohu….
Lavička na konci ulice
Dřevěná lavička na konci ulice,
sedávám na ní když černí se svět,
s pohledem na řeku a s vůní jasmínu…
pokud i ty máš splín, přijď posedět.
Život na dně sklenky
Do sklenky whisky svoje smutky házím,
já nemám zájem pro někoho žít.
Jsem doma sám a ven už nevycházím,
kamarád kocour sdílí se mnou byt.
Stínová
Tiše jsem vstoupil do kostela
na kúru hrály varhany
přistihl jsem vás při modlení
kdy nikdo blíž než Bůh vám není
Dívka, která si češe vlasy z čela
Té, která hraje na spinet
a vlasy češe na pěšinku
dal bych snad vše… a rád… a hned
jen kdybych směl a kdyby chtěla
Odepsaní
Utichl každý kdo má ústa,
skřivánci pláčou v korunách,
doba je bezútěšná, pustá,
utichl každý kdo má ústa
Lepší časy
Můj život býval odjakživa pustýživot mě zkrátka nikdy neměl rádmluvíval na mě sevřenými ústya nikdy se mnou nebyl kamarádVždy se mnou házel tam a zase zpátkyobčas mi silně šlápl na pedálkdyby byl delší stejně se zdál krátkývždyť spoustu věcí jsem v něm neustálKdyž jsem se kácel nepodal mi rucekdyž jsem se topil zvedal vlny výša když pak tiše dotlouklo mé srdceze suchých větví stlouk mi na hrob křížJá nevěřím, že přijdou lepší časyvždyť kdyby chtěly… byly by už asi
Nerozhodná
Já bývám k smrti unavena
často se budím s představou
že všechny dobré skutky ve mně
s mým probuzením odplavou
Hrnčíř
Bral do svých rukou hlínu barvy rudé
dával jí nový, krásný tvar
pak vtiskl pečeť, počkal si, až bude
ve velké peci správný žár
Příběh
Nosil mi růže na dlani,
žluté jak slunce v půli srpna…
snad čekal jasná svítání,
snad jitra lepší, nežli trpná.
Zvadlé růže
Byl jste můj rytíř des Grieux
já pro vás byla motýl… včela
čím křehčí křídla, tím víc planou
jako bych o tom nevěděla
Minulá
Měla jste tolik smutné oči
jak by v nich soumrak zakotvil
v těch chvílích zem se se mnou točí
a jako sebevrah, jenž skočí
Nekonečno
Došla jsem na pokraj, zkterého návrat není, vkrvavých střevících po cestě přes kamení, objímám prázdnotu, topím se vbeznaději, myšlenky na scestí a ruce co se chvějí…
Došla jsem na pokraj, kde nejsou žádná světla, vichřice odnikud za mnou mé stopy smetla, smutky jsou vtíravé, maj barvu po rubáši, i nebe nade mnou na chvilku měsíc zháší.
…a já se - ještě plna slasti za řevu hromu řítím do propasti.
Starosvětská
Umíráček zazněl, bylo poledne
v kostele se rozsvěcely svíce.
Smutek - to je to, co na nás dolehne
to je tím, že řeknem - nikdy více.
Návraty ve vzpomínkách
Chalupa v zahradě
kde celé léto kvetly
růže a lilie…
A vítr byl tak teplý.
Přání
Uvězněn ve svém vlastním strachu
zas práskl dveřmi a je pryč.
Proč stále chodí po okolí
stín, jehož pouhá vize bolí
Taky láska?
Nevím proč, vím ale
že se to nedělá,
jen dítě směje se
když přijde pád.
Nenávratná
Tiché, měkké stopy vtrávě pohyb šelmy, křídel šum nevím proč, však vím, že ano odzvonilo návratům…
Všechny brány uzavřeny cesty pískem zavál čas, nemáš kam, vždyť není kudy v moři pochyb maják zhas
Uzavřeno, podepsáno,uzamčeno vtruhlicii když víš, že neuslyší… vzpomeň někdy na spící.
Odcházení
Venku se budí nový den
přináší včera netušené
já se jen dívám z okna ven
jak vítr spadlé listí žene
Iluze
Vidino snová z dětské doby
ty přízraku mých šťastných let
neznal jsem slzy, nepotkával hroby
Neviděná
dívám se zokna na lidi
co chodí po ulici
směju se, oni nevidí
mé oči tápající
O koťátku
Hladím hebký kožíšek
je jak zhedvábí
Tahle malá kulička
něco vypráví
Toulavá
Měl černé vlasy havraní,
co šedivěly na skráních
a svět, co sevřel do dlaní.
Tak malý byl ten svět.
O koláčích
Nakukuju do kuchyně
náš kocour tam chodí líně
a maminka beze spěchu
sbírá něco ze dvou plechů
O mraku a zvonech
Za kostelní věží
vážně, je to tak
usadil se včera
malý, bledý mrak
Nevysvobozený
Bez hlavy a bez srdce
a přece se budím.
Svoje ruce kostnaté
vkládám do osudí.
Taky realita
Ptala se mě včera dcera
až má duše vpekle zbělá
a nebudu dýchat více
co tu nechám pro dědice
Pondělní dýchánky
Mám na hřbitově čtyři hroby,
chodím tam každé pondělí
a tiše mluvím ke svým mrtvým,
aby to také věděli.
Smlouva s ďáblem
všechno je něčím
vykoupeno
zoufale volám
tvoje jméno
To je oč tu běží
Čas rozdal karty hráčům kolem stolu,
čas ten se neptá, jestli umíš hrát.
Srdce a kříže střídají se spolu,
pletu si barvy, jako častokrát
Bez iluzí...
Nás nestvořili zmořské pěny
děti se o nás neučí
jsme každodenně ubíjeny
pokaždé vjiné náruči
Zbytečná ukolébavka
Kolébka uprostřed světnice Krajková poduška vní To co tu chybí však nejvíce Děťátko je, které spí Neptej se, komu ji řezali Ze dřeva tvrdosti nad skály
Nikdy vní nikdo spát nebude Tobě dík, cynický Osude….
Unikání
Své dlaně, trsy jeřabiny
na ňadrech mých nech spočinout.
Jsi stále stejný… stále jiný…
Nechám se lapit do tvých pout.
Jistota
Na kraji hřbitova
umrlčí komora.
Nikdo tě nehledá
nikdo tě nevolá.
Sonet nevěrníka
Potichu, pomalu vkročila do dveří lehounce dotkla se okraje rámu. Pak řekla, čemu se těžko jen uvěří: asi vás příteli zklamu. O čem to hovoří. Mihlo mi kratičce.
Přítomná
sníval jsi o štěstí zůstalo u snění namísto obláčků přikrývka z kamení přikrývka z kamení tlačí snad nejvíce zdobí ji na chvíli pohřební kytice pohřební kytice a stuha s nápisem kdybych ti chyběla lásko má, tady jsem.
Zásadový
Ty jsi ta, která nevěří Že žije Stále soupeříš S někým kdo lepší bývá A půjdeš Třeba přes mrtvé Až cestou ztratíš tóny své Už nikdy nezazpíváš To není to, co toužím mít Jak mluvec Učit promluvit Krásnou však němou pannu Odpusť mi Duše neléčím Měla bys dýchat člověčím Jinak tě lásko zklamu .
Příliš mnoho otazníků
Jsem jako obraz bez pasparty. Jak obraz, který nemá rám. Se mnou to je, jak bývá v kartách:vyhraju… nebo nevyhrám. Co.
Opuštěná
Je večer… černý jako z tušea ticho jako v kostelecos včera říkal, dnes zní hlušeděsí mne stíny ztemněléA není nikdo, kdo by šeptalbudem se spolu krásně báttys odešel, ty ses mě neptalzda budu moci klidně spátA já se bojím, bojím stínůtěch které přišly, děsí měa ve svém zmatku, ve svém splínuutápím strachy ve víněUsínat budu někdy k ránutolik chci zaspat prázdný denproč jsi mě tady nechal samu. život je prevít. čert tě vem.
Jednou...
Jednou si koupím klavír
A budu na něj hrát
Od Bernsteina po Ćajkovského
Jednou si koupím louku
O bolesti
Já Bolest jsem, jsem tvoje sestra a ty jsi bratr můj - jsi Žal Mě nevyčítej, že jsem krutá To tys mě tady zanechal pokyny psané rudou krví kdo smí být před tebou kdo prvý
Já jdu jen tiše ve tvém stínu a když ty stoupáš výš, já hynu
Čím víc je tvoje hloubka bdělá
tím více já jsem otupělá
Zevšednění
Neodkvétá láska, zevšedněl nám cit
Nedonutíš k chůzi toho kdo už jít nechce ruku v ruce s tebou životem Z aktéra se staneš jen tím za plotem
Zaléval svou růži, nasadila květ
Objevil však trny, když chtěl přivonět
Kamínky z růžence
kamínky z růžence a křížek po babičce vzpomínky svázané provázkem ve voničce vzpomínky na mrtvé vzpomínky na hynoucí ne, nejde přeslechnout tvé srdce živé, řvoucí kamínky červené kamínky do zelena mnohé co odejde srazí tě na kolena
pohřební kytice a lůžko vtmavé zimě
kdybych ti chyběla lásko má, vysni si mě.
I to se stává...
Ať směju se a nebo brečím
Asi tě nikdy nepřesvědčím
Že řeknu-li ti dobrý den
Nemyslím tím jen čert tě vem
Odsouzený
Tak už mě poslouchejte
Kruci
Což mluvím jazykem
Který vás neučili.
Vysněný...
Jsem tvoje královna Vím, je to jenom vize Stojíš tu nezměněn Však vypadáš tak cize Co život bez lesku. Bez třpytu nás jen mine Strachy se zalykám Že patříš dávno jiné Z perliček od pláče Navlékám na krk šňůrku Zrcadlo… pověz mi… Nehleď však na Sněhurku.
Vlčí máky
křehké a vlavé zářící hlavy
rozsety v polích po kraji
některé hoří, jiné se pýří,
ostatní teprv doutnají
Když není s kým bys šel
Vznášet se v prostoruA nevracet se k zemiPřinucen ke vzdoruSlepý, hluchý a němýA přesto vidoucíA přesto vnímajícíSe srdcem horoucímJak vosk z hořících svící
Co bylo odešloDým jenom po plameniŠtěstí tě nenašloBylo tu a už není Bylo tu pro jinéTvou cestu obejeloTvá touha zahyneTak jako tvoje těloOhýnek skomíráNezbude co by hřáloŽivot jen předstírá
A to je sakra málo.
Neživá
Dělí nás zeď, jsem na ostrověa po pěšinách kráčejíti co se nevzdalují soběvšak tebe pouze míjejíPoznal jsi jeho tvář, či její. ti co už spí tvář nemajívšak s půlnocí se probouzejído rozbřesku tvář hledajíRáno zas mizí mezi stínya přes den v hrobě klidně spíať vini jsou, či méně viniupřeny oči do větvíAproto lásko na hřbitověje alej vedle alejeaž budeš taky spáti v hroběkdo ty mé stromy zaleje.
Čas
Vrátila jsem časJeště žiješTen vůz, který tě srazil, pojede až zítraMám zatím čas říci ti pár hezkých slovMám ještě komu napustit vanuA v moři bublinek utopit pochybnostiDívej seProtože já dnes už vím, kdo se na tebe už nikdy nepodíváPoslouchejProtože já dnes už vím, že jsem ti zdaleka neřekla všechnoVrátila jsem časJeště žiješAle až se probudím, z nás dvou tu budu samaVrátila bych čas…Člověk, když chce, prý dokáže i nemožnéProč s tímhletím si neporadí….
Sbohem
S tebou jsem lásko byl moc rád
Však kůň můj znaven je a líný
A i když se mi budeš smát
Toužím odejít mezi stíny
Něžná
Máš, dívko, oči anděla
Blankytné, dětské, vševidoucí
Kdybys jen přišla ke mně blíž
Uslyšíš moje srdce tlouci
Ze Shakespeara
Bez jedu, bez dýky život je složitý
Přežije Julie, Romeo… a i ty
Budeš se zase bát, až se den zešeří
Budeš se zase ptát, co bude kvečeři
Jeho svatební...
Vzali jsme se, zpečetěno
Tys dostala nové jméno
Já jsem dostal za svou ženu
Tu co jinde neseženu
Její svatební...
U snídaně, u večeře
Jeden byt a jedny dveře
Jsem tak šťastná, že tě mám
Už nebudeš nikdy sám
Tátova holčička...
když byla malá otec jí čítal
pohádky večer před spaním
svírala vruce ovečku zplyše
pomněnky pod víčky, docela tiše
Nevidoucí
kdo shlavou chodíš sklopenou
nevidíš světa krásy
ty podobáš se sokolu
co vzlétnout netroufá si
O vnímání...
Uvidět zrána první rosu
Rozeznat vtrávě skrytý květ
Voblacích spatřit křídla ptáků
A ve tvých očích celý svět
Tíha štěstí
Každý jsme něčím výjimečný
a každý vněčem prohrává
Hrdina rytíř, který tasí
když zařve saň… ta dvouhlavá
Nespavá...
Já chodím spávat spůlnocí
A probouzím se časně
Na okno hvězdu maluju
A bojím se že zhasne
Smířená
Je tady takové tichoJe tady takový klidA i když je mi to lítoNemám už důvod dál žít
Kolem mne chodili lidéSmáli se na celý světCo po nás jedenkrát zbydePopel a na hrobě led
Čí je to vina můj BožeNejsem si vědoma chybLáká mne smrtelné ložeNevěřím, že bude líp
Mně tvoje přítomnost scházíTak nějak ztratil se cílNěkteří na koně sázíJá na to abys tu byl
Chvilková
Zas přišlo ráno, zase vstávám sama,je už mi fuk postel neustlaná,jen setřu prach ze dvou nočních stolků,jsme prostě členy nepřátelských spolků.
I když to máš za odepsanou story,ve mně jsi živý, vzpomínka co bolí,klidně se směj, směj se mému strachu,jsem pevná zeď a ty jsi hrstka hrachu.
Nechci už dál plakat do polštáře,svět přece nosí nejednoho lháře,odejde jeden, může přijít druhý,jen každý sám musíme splácet dluhy.
A ty ses lásko zadlužil až příliš,nejenom tím, že vcitech mých se mýlíš,ne, nevěř tomu, že jsem odepsaná,jsem prostě jenom na chviličku sama.
Hledání hranic
Že prý píšu smutné básně přesto dokážu se smát dobře vím že škarohlída málokdo má vážně rád pokrývka co nemá třásně je pokrývka bez třásní a když píšu o šedivém červená víc okrásní vidíš potom i to malé větší aspoň o málo to je to co někdy stačí málo co nás dostalo tohle není o bolesti o životě v podhradí pokud ale zvednou kámen nečekáš že pohladí kamenům je třeba čelit a to nejen ve válkách nejčastěji černé zprávy chodí v bílých obálkách v bílém chodí i ta s kosou i když černou přináší neutečeš ošklivému tím že bolest nesnášíš není proto hříchem vážně když přetékáš začít pít občas někdo řekne blázne ty s tím ale musíš žít jaro přece nepřichází že je v kalendáři list jaro máme každý v sobě stačí umět dobře číst… …že prý píšu smutné básně jak lednové počasí přesto jsou ti kteří čtou je chci se zeptat: proč asi.
Úsvitová
Znovu se rozednilovždycky je něco proč stojí za to procitnoutvždyť šero zvečera mě trochu děsípřesto se každý znásrád občas do tmy schována chvílina okamžik
Jen na tmu nezvyknout sitma je prý pro ošklivceje vlastně milosrdnáukrývá nevzhlednéa přikrývá tě klidemděsím se soucituvylézám ze tmy na světlojak můra
Ač sama nezářícímám ráda všechno třpytivévšak před zrcátky uhýbáma vymlouvám se na marnivostkaždý máme svého černého Petra
Svítáuž pokolikáténakonec se vždycky rozední…
Otázky po létech...
Stýská se nám po mamincekdyž odejde mezi stínystýská se nám po předjaříkdyž je život plný hlínypo úsměvu který hřejepo ruce která nás hladístýská se nám…Odpověz mi - je to tím že nejsme mladí.
Ticho jako na hřbitověnedočkáš se odpovědiprotože jen ti co mlčíprotože jen oni vědía tak jsme tu sami vdavuvdavu který konce nemástýská se nám…Odpověz mi.
Proč jsou tvoje ústa němá.
Osudová
…postavili kostelík
aby smyli hříchy
teď se modlí Otče náš
vkostelíku tichým
Přeludová
měkce a tiše
pohybem šelmy
vstoupila náhle jak jarní déšť
nakonec zbyla jen matná vzpomínka
Ptal ses mě jaké mám sny....
Já nemám sny
sny jsem si zakázala
už jako malá jsem se bála
vysnít si koutek na hraní
Vánoční
Jiskřičky světel zvoskových svící
za každým oknem vulici
úsměvy…
slova…
Sněhurčina smrt
Princi můj ze snů a holčičích her
neříct to nahlas by nebylo fér
a proto říkám i co nechceš znát
od těch dob co jsi tu nemůžu spát
Letní
Výheň a žár a všude zlatá
Zlatá je ze všech nejkrásnější
Modrá je ze všech nejkrásnější
Rudá je ze všech nejkrásnější
Všechno je jinak
Jako když sfoukneš plamínek svíčkyZůstaly pouze slzy na tělePoslední mince dám za střevíčkyA za předplatné místo v kosteleNechci tě slyšet nechci tě vidětSchovám se v tichu kadidla a svícPřesto že nemám za co se stydětZ toho co bylo nechci vrátit nicTma jak když praskne žárovka žhaváZůstane pouze vlákno chrastícíZbývá mi cela chladná a tmaváA stíny strachu před i za svícíPříteli drahý chce se mi brečetTo bude chladem strachem a vztekySlyším tě ještě za sebou ječetNevstoupíš dvakrát dostejné řekyVšechno je jinak jedno čí vinouOdcházím i když sotva tuším kamKdybys mi podal číš s tekutinouBez zaváhání znovu ochutnám….
Vesnický hřbitov
Maličký hřbitůvek jak kresba do Erbena
pradávné náhrobky a nečitelná jména
Bělostný kostelík černý hráč na varhany
noty jsou čitelné jen zodvrácené strany
Romance z předminulého století
Už se práší za kočárem
Nikdy už vás nespatřím
Byl jste pro mě v lednu jarem
byl jste pro mě - věřte - vším
Uražený
Najmi si službu na špinavou práci,
vždyť "Nezabiješ. " řekl Bůh.
A vraždit tichem. Tak i tím se ztrácí.
Usínání
To co teď končí je den,
co přišlo je večer
a co se chystá kusínání noc.
Podej jí ruku a čekej
Tázavá
Jak napsat to, co ktobě cítím.
Jak do slov nasázet tu sladkou nejistotu.
Jak říci o své lásce světu
abys ji pochopil i ty.
Dospělí
Údolí pohádek je nepřivítá
když už se navždy zřekli
žít sprinceznou a sloužit králi.
A přece si tak rádi hráli
Rozhovory
Postrádám mrtvé na své cestě.
Maminku, tátu, své tři bratry.
Jsem jediná co přežila.
Tak tohle není spravedlivé.
Někdy je hezké se vrátit...
se srdcem na prodej
a duší na dlani
procitámkobědu
po půstu ksnídani
Večerní
Ty lásko,
jsi mojí inspirací věčnou.
Však nevím ale
jestli vděčnou.
Zrazená
Jsem jednoduchá
- to aby jsi mne chápal.
Sama si nerozumím
- málokdo to umí.
Nepozvaný
Mám vnočním stolku tajné zbraně.
Vlásenky, rtěnku, zrcátko.
Jen zřídka dnes už hledím na ně
zabalujíc je vpozlátko.
Samotná
Koupila jsem si klobouk
střešněmi na stuze,
střevíčky svysokým podpatkem
a kabelku ve stejné barvě.
Nevěrný
Ruka se zvedla a podala ti lítost
co hořce pálí na ústech.
Proč existuje takovýto svět.
Pršelo tehdy a blátivou cestou
Mrtvá
. včera tu chodila ta skosou.
Šlápla jsem na ní.
Nohou bosou.
Jarní
Slyšel jsem kukat kukačku
tam vlese na palouce.
Viděl jsem žlutá housata
tam na zelené louce.
Odloučeni
Poslední pohled, poslední úsměv,
poslední dotek. Snad objetí.
Zbylo tu temno, chladno a dusno.
Jak je ti, lásko.
Modlitba nad mrtvou láskou
Zorali pole a zaorali lásku.
Prý plevele vní bylo moc.
Požali louku a vytrhali něhu.
Prý byla vní jen noc a den prý chyběl vní.
Opatrná
Tam kde dojdou slova, nastupují činy.
Zčinů mám však pouze trpký pocit viny.
Udělej to pro mne - až mě potkáš znova
snaž se, prosím, o to, ať nedojdou slova.
Touha
Pohřbila jsem lásku, zůstala jsem sama.
Šerem pluje hudba neznámá i známá.
Čtyři stejné tóny, nejsmutnější sloka,
Jedna vedle druhé slza kane zoka.
Pohádková
Jsem Pohádka, řekla.
Vezmu tě tam, kams chtěla dávno jít.
Vedla mě poli, loukami a háji,
kolem potůčků, potoků a řek.
Čím si jsme
Jsem jako rosa.
Rosa, která visí na stéblech.
Rosa uložená vkalíšcích květů.
Rosa, ty drobné, křišťálové slzy rána.
Dobrou noc
Až strom se kstromu nakloní
a vítr počne vát,
až zlaté strunky zazvoní
a ktanci počnou zvát,
Slzavá
Slza co spadla do trávy
je granát drahocenný.
Sluncem až bude vypařena
nabude jiné ceny.
Život
Nevěřte náhodám- řekl mi.
Svět není jen zrcadlem vlastní krásy.
On odráží i hloupost
a lidské omyly.
Domov
Voní tam louky
a voní tam ocúny.
A stará hruška u silnice
vždy zjara
Váhavá
nediv se, že se trochu bráním
a zbarvená jsem do krve.
Dnes budu tvojepoprvé.
Zmrtvýchvstání
Vzbudil jsem se jen na okamžik,
jen chvilku vidět zase svět.
Pochopit ale způsob bytí -
to po létech jsem nedoved.
Osamělá
Toužím jak Hamlet- zemřít, spát.
Jsem vším a každým unavena.
Myšlenky nejsou.
Když jsou, tak smutné.
Po čem máš v srdci prázdný kout
Byl tady někdo a zbylo po něm prázdno.
Odešel jak déšť,
který se náhle snesl na okenní římsu.
Byl tady někdo a zbylo po něm pusto.
Chopinova píseň
Láska.
Kolik citu je vtom jediném slově
a jeho písmena jak ptáci jsou,
nebo jak noty na osnově,
Láska
Nad hladinou šedivého rybníka
rozprostřela mlha závoj svůj.
Stojíš tam.
Čas ti utíká.
Až zítra
ještě mám před sebou
poslední neděli
vpondělí ulehnu
na bílé posteli
Čtení ve hvězdách
Každičká hvězda má své jméno.
Každá znich, i ta nejmenší.
To vše je vpravdě povězeno.
Kdo žije, ten se nezmenší.
Nešťastná
Vybledlá maturitní fotografie.
Uschlá orchidej vypadlá zalba vzpomínek.
Spousta času pro nikoho.
Včem se časem tolik měníme k horšímu.
Všechno nemusí mít název...
Řeknu to ztebe
Něco se ztratilo
Jak malá louže
Při východu slunka
Moje děti
Syn je, až na malé detaily, mou věrnou kopií.
Dcera je, až na tytéž detaily, zcelajiná nežli já.
Přesto nemiluji jednoho více.
Vybírám uložené.
Skromná
Já nemusím mít vážně mnoho,
od toho, či od onoho.
Nevěříš.
Vždyť ženy chtějí vše,
Mlčenlivý
Tvoje mlčení mne bolí,
nedokážu říci jak,
víc než sypat rány solí,
víc než nechat ujet vlak.
Vzpomínka
VzpomínkaTáhneš se mým vědomím jak stříbrná nit. chci tě najít, studánko, kleknout si a pít. Jedno lačné napití. Náhoda či cíl.
...možná
Možná že bys se mnou chodil,
kdyby jsi mě potkal mlád.
Nevadí, že slovo možná
znamená jen snad.
Inventura na účtu Láska
Osleplé zrcátko,
vypálená sirka,
parfém, co dávno vyprchal.
Vzpomínky na doteky,
skutečnosti
mám ráda pohádky.
Každá má šťastný konec -
Honza se ožení a zněj moudrý král.
Život je jinačí.
Realita
Byl tady jeden co měl důvod
životem se mnou chvíli jít.
Však podle otce neměl původ
a podle matky neměl cit
První setkání
První setkání
. ta chvíle měla příchuť hříchu -
ty jsi byl suverén - a já ti byla ksmíchu.
Ten smích že ke mně přišel slétem.
Poslední
vrazili mi do srdce rampouch
ostrý a chladný
cítím jak bolest ustupuje
byl to akt msty či milosrdenství
Klasika
Bylonás deset:
otec Goriot,
matka Kuráž,
strýček Váňa,
Tak to chodí
Někdy je týden jak když mávne
Někdy je týden celý věk
Někdy jsi slabý, a dál slábneš
Někdy jsi člověk nadčlověk
... po bitvě ...
Zbořeniště dějin
Tma a dým a dusno
Poslední který přišel
A první který padl
Nač bych nezapomněl...
Položím ruku kolem pasu
a druhou rozpustím ti vlasy
tvá krása vchází do úžasu
oči jak od armády spásy
Na zdraví, lásko...
Já nespoléhám na zrcadlo,
že ukáže mivlídnou tvář.
To by mě ani nenapadlo.
Sklízí jen dobrý hospodář.
Malovaná
na bílý papírčervenou tužkoumaluji pusu. Má se smát. Polib ta ústaa nepodváděj.
Korálky
Smím tě jen, lásko má, milovat na dálku.
Skládám si ústa tvá zčervených korálků.
Toužím je pohladit, dotknout se usmání,
držet tě za ruku vloženou do dlaní.
Malířova pravda
Malíři maluj.
Tvá paleta hýří barvami
a vkaždé jedna skutečnost.
Včervené láska,
O touze a strachu
Dík za to, lásko, že jsi živá.
Že tě smím líbat na ústa.
Že to Bůh vidí. Ať se dívá
jak ve mně touha narůstá.
Proč
Slyšel jsi píseň
jíž zpíval vítr
pod kouzlem polibků
dohasínajícího slunce.
Samota
Poslední naděje je těžká jako kamení
a řítí se rychlostí odstřelené skály.
Kolikrát vživotě člověk na něco čeká.
Kolikrát vživotě se nedočkáme.
Laskavá
Neslyšet slova
co vycházejí ztvých úst
je hrobem pro má slova
která bych tak ráda vyslovila
Podzim
Skřivan už přestal chladem zpívat,
vítr nám skládá žalozpěvy.
Do tmy se budíš a stemnotou jdeš spát.
Spadané listí na ulicích
Zima
Pěšinou zavátou kráčela tlumíce
kroky své popraškem nového sněhu.
Pěšinou zavátou kráčela majíce
vtělenu lásku svou vúžas a něhu.
Přání
Pokaždé je příjemnější, najít v odřeném oříšku nádherné šaty pro Popelku, než zjistit, že v sebevětší mušli chybí třeba jen naprosto malá perla.
Buď proto člověkem, který je v duši skromnější nad žebráka, však před jehož bohatostí srdce se pokloní i král.
O vzdávání
Jestlises vydal na cestu,neměl by ses zvdát aniv případě, že zpět na začátek to máš stále ještě blíž, než na její konec.
Když už je pozdě
Potkala jsemlásku.
Lásku pozdní, nečekanou,
nevítanou, nehledanou,
lásku pro mě zakázanou.
Nicotná
Kam uchýlíš se Životeruka až sevře hrdlo Touze. Pak hradby zašlé, stoleté,co zem pod nimi nekvetebudou žít marně pouze. Kam uchýlíš se Životeaž vítr všechny cesty smete. Pak ruku vruce půjdetese Smrtí němou Živote,a jedno bude kam to jdete….
Konečná
Dub skácel se jak podťatýa chrpa pod ním zvadla. Průzračnávoda vpotůčkujak křišťál náhle zchladla. Vše pohaslo, i ptačí zpěvse kamsi vdáli ztrácí. Však Smutek, vtíravý to host,je vidět.
Stínová
Jsi tak daleko
Apřece jsi se mnou
Je stále u mne tvůj stín
Je to věrný přítel
Snová
Přelude počkej, když jsi tu.
Paprsek světla přej.
Alespoň trochu soucitu,
maličko lásky dej.
Konec
Konec
Rozorali cesty, rozebrali pluh.
Nač jen hrozit pěstí -vždyť jsem míň než vzduch.
Nemám ani sílu o něco se prát.
Pohádka o nevěře
Pohádka o nevěře
Žila jednou jedna a žila celkem spokojeně. Za okny jí kvetly muškáty a po večerech vařila džem zovoce, které jí její muž nosil ze zahrady. Celou zimu jím pak plnila buchty a lepila cukroví. Tak to šlo, bez zvláštních výkyvů, léta a léta.
Návraty
Návraty
Chtěla bych se vrátit pár let nazpátek.
Svět je plný vlků, škoda kuřátek.
A když ptáci rvou si peří ze svých těl,