Potměchuť

V uhrančivých očích tmy

zrcadlí se šíje tvého snění,

pramínky z hedvábí si češeš dny,

na nich se brokát v stříbro mění.

Teď buď má chvíle

jen pro chvíli běžnou.

V každičkém díle

chci mít tvou vůni

hedvábně sytě něžnou.

Chvěješ se ... zem duní.

Ve světle ranních nadějí

záplavy svitu zvoní po rozbřesku,

to stříbro zrání mám teď raději

a doufám ve dny beze stesků.

Veď mě, má múzo, ať jsi kýmkoli.

Ach, kéž by ta slova sílu měla

oheň ze srdce předat těm, co zápolí,

rozsvítit čela potemnělá.

Do uhrančivých očí tmy

chtěla bych vpálit jeden vzkaz:

Když řinčí meče, pláčou sny!

Kdyby tak šlo milovat

na rozkaz ... 

Kdyby tak...