Ovlivněni

Počátkem 20 století se objevily zprávy o dosud neprobádaných končinách peruánských deštných pralesů ve kterých prý žije dosud civilizací nezasažený, podivuhodný a tajemný kmen Zolangů. Tito inteligentní tvorové prý mají těla pokrytá zelenými šupinami.  Dorůstají maximálně do výšky jednoho a půl metru. Jejich oproti tělu poměrně velká hlava s extrémně vypouklou kulovitou zadní částí je bez šupin, má lidský obličej, nos, oči i uši. Avšak místo úst s tohoto obličeje vyrůstá až 30 centimetrů dlouhý a silný, růžový chobot, který je na konci rozšířený a nahoře zakončený dvěma kulatými řídce ochlupenými otvory. Připomíná jakýsi prodloužený prasečí rypák.

Tento chobot mohou Zolangové doširoka otevřít podobně jako krokodýl tlamu. Dásně jsou vydlážděny hustými řadami tupých zubů ve tvaru kostek. Proto nejsou vhodné ke kousání, ale slouží pouze k drcení a horizontálními posuny pohyblivých dásní k žvýkání potravy. Jednotlivá sousta proto Zolangové oddělují dlouhými dlaněmi ve tvaru zahnutých a špičatých čepelí , které zakončují jejich velmi krátké paže. Na vnějších okrajích jsou ostré jako břitvy a kromě oddělování soust plní i funkci zbraní. Z těchto neobvyklých dlaní Zolangové také obratně zasunují kousky nasekané potravy do svých rozevřených chobotů. Zolangové jsou stejně jako lidé všežravci.

Takto kmen Zolangů poprvé v roce 1938 popsal a pojmenoval francouzský cestovatel, badatel a etnograf profesor Gérard Viandedure. Ten byl se svou výpravou těmito podivnými tvory v džungli objeven rychle obklopen a za jejich hlasitého pokřiku: “Zola! Zola! Mlan! Mlan!” doprovázeného přátelskou zvací gestikulací byla celá výprava dovedena do jejich sídliště. Z 10 členů výpravy a tří domorodých nosičů se tehdy vrátil zpět pouze silně zmatený profesor Viandedure. Kam se ztratili ostatní členové výpravy nikdy nevysvětlil. Popravdě řečeno mu nikdo ,že takoví tvorové vůbec existují ani neuvěřil a považovali ho víceméně za blázna.

Od té doby uplynulo 60 let, když se v roce 1998 skupina zvědavých nadšenců a dobrodružných badatelů na základě neúplných a zmatených poznatků profesora Viandedura, shrnutých v jeho polozapomenuté knize “Neovlivněni” rozhodla vypravit do peruánské džungle. Tam se pokusit hledat bájné Zolangy, přesvědčit se o jejich existenci, vzhledu i způsobu života a doplnit početná prázdná místa popsaná v knize. Výpravy se zúčastnilo osm badatelů - cestovatelů: Jeden Francouz Pierre Cuonejuere ,dva Američané Brian Bradbrambor a Chuck Cowbullis, Švédka Erogenta Krispuli, Španěl García Cipulando, Angličan James Brownings, Číňan Čich Čichung a Čech Josef Vyčaprčený. Badatelům asistovali dva kečuánští průvodci a dva nosiči. Celkem tedy 13 lidí. Výprava vyrazila směr džungle z města Tambopata 18.8.1998 přesně v 8:00 místního času. Cesta džunglí byla zpočátku jenom únavná, po týdnu úmorná a později už téměř neúnosná, protože nosiči odmítli jít dál a jednoho rána zmizeli jak opar nad ranní džunglí. Důvodem bylo, že jeden z kečuánských průvodců uviděl v lebce jakéhosi neznámého tvora ,která ležela na čerstvě prosekané stezce údajné znamení a vyjevil nesrozumitelné proroctví. Badatelé tedy zredukovali zavazadla na nejnutnější počet a pokračovali dál.

Když po dvou dnech zmizeli i průvodci tak to badatelé nevzdali a vydali se i bez nich správnou cestou. To jest s mačetami v rukou rovnou za nosem. Pátého dne své cesty bez průvodců dorazili na místo kde se jim naskytl pohled na neúprosně syrovou ,avšak ne krutou tvář přírody. Pod kmenem stromu se na zemi vinula obrovská anakonda kolem již těžce rozeznatelné zoufale sípající kořisti a drtila jí. Stisk povolila až po výstřelu z pušky Chucka Cowbullise a odpadla. Po jeho výstřelu se náhle ze všech stran z husté okolní džungle vyhrnuli neuvěřitelně bizarní tvorové. Při bližším pohledu, přesně takoví jak je popisoval ve své knize profesor Viadendure.

Badatelé zajásali. Sláva stalo se neuvěřitelné! Jejich výprava byla úspěšná. Zolangové opravdu existují! Přece jenom se s nimi tedy setkali ,aby je poznali. Objevili je! Zolangové výpravu mírumilovně obklopili a posunky naznačovali přátelské úmysly. Čichali svými podivuhodnými choboty badatelům k hlavám a ostrými dlaněmi opatrně a jemně, aby je nezranili hladili jejich paže a záda. Namířených objektivů fotoaparátů se nebáli. Když si členové badatelské výpravy s úžasem prohlíželi jejich fascinující vzhled byli nadšeni.

Nyní je představí celému světu a užijí si slávy. Nadšení střídalo zvědavost. Zolangové je jasnou gestikulací pozvali dál do divokého labyrintu džungle. Po příchodu do jejich sídliště překvapivě tvořeného kamennými chýšemi přišlo určité zklamání. Když se kolem nich začali zbíhat jeho početní obyvatelé a začali zvacím gestem ukazovat k chýším a hlasitě pokřikovat: Zola! Zola! Fástfůd! Fástfůd! Členové výpravy usoudili že je takto zvou k jídlu nezaměnitelným mezinárodním slovem fástfůd , které svědčilo o tom, že jejich kmen byl v evidentně nedávné době nějakými neznámými badateli již zřejmě znovu objeven a již ovlivněn ,chvátajícím, konzumním způsobem života ve vzdálených městech.

O tomto překvapivém pokřiku Zolangů při popisu setkání s nimi podal svědectví kuchař výpravy Čech Josef Vyčaprčený, který se stejně jako kdysi v roce 1938 profesor Viandedure vrátil z výpravy jako jediný. Další sled událostí si stejně jako on nepamatoval. Na další otázky co se stalo s ostatními členy výpravy jen vyplašeně mrkal očima, držel se a popotahoval za vyplazený jazyk.