Ztracená

Ztracená v změti hluku, 

barvy se slily v jednu

neidentifikovatelnou -

všeho moc škodí;

svírám obsidián na řetízku,

poslední kousek síly a klidu.

Osamocená mezi všemi

schovávám se do knih,

tolik mi jich rozumí,

zamknu se v jejich stránkách

a někdy mám chuť

ten klíč pak zahodit.

Svázaná všedností

a přílišnou realitou

utíkám od lidí co nejdál,

utíkám, tepe mi ve spáncích,

ale nemůžu zastavit,

dokud neuslyším ticho.

Pak obejme mě louka

a motýli mi povídají

tajemství bytí a nebytí

třepotáním svých křídel;

netřeba rozumět jejich řeči,

stačí jen cítit.

A když je má samota

bytostně k nevydržení,

toužím jít za tebou,

protože na celém světě

s tebou jsem nejmíň sama.

I když jsi člověk.

(15.12.2024)