Muž ve slušivém obleku

Muž ve slušivém obleku jede tramvají. Nenosí ho často, ale pokaždé, když se do něj oblékne, znamená to událost. Dnes má velký den, chce se vším skoncovat. Pojede na nábřeží, kam chodíval  s ní. Tolik mu chybí. V pravé kapse saka cítí malý Reminton, tluče mu srdce. 

„Pane, pojďte si sednout!“ zachroptí někdo v sedadle za ním a lehce ho zatahá za rukáv saka. 
Ranní tramvaj rozsypává zaměstnané, studující a první turisty, ale když se muž otočí, vidí přátelsky mrkat nočního opilce. 
„Pojďte, já vás pustim! Jsem dobrá duše.“ naléhá s jistotou.
Vstává a chytá muže za rameno, jakoby chtěl ukázat tu správnou cestu do sedačky, ale chvatně se o něj opírá, aby sám nespadl.
Muž ve slušivém obleku stihne vydat nesouhlasný tón, tramvaj prudce zabrzdí a oba společně mizí  na podlahu pod nohy namačkaných pražáků, společně s malou pistolí, která vyskočí z kapsy přímo k rukám dezorientovaného opilce.
„Ty vole, co to je?“ zamumlá a přitáhne jí pod své tělo. 
Muž ve slušivém obleku, Norbet se jmenuje, zatím spěšně vyskočí, rovná si vlasy, čistí nervozně dlaněmi oblek a v pravé kapse něco chybí. Zoufale se rozhlédne po tvářích v tramvaji, které jedou dál, dělají, že nic neviděly a ony opravdu nic neviděly. Opilec zatím ledabyle vstává, všichni mu štítivě uhýbají. Norbert začíná hledat pod nohami. Zastávka. Výměna pasažérů, zmatek. Opilec zatím jako první vyběhne z tramvaje. Norbert si ho všimne a intuice mu velí vyběhnout za ním. Běží přes Klárov, do malých uliček směřujících na Kampu, ani jeden není dobrý běžec, strkají do prvních turistů a díky skupince, která se vyvalí ze zahrad pronásledovaný padá a Norbert ho dostihne. 
„Dej mi to! Dělej!“ zařve na něj vztekle, udýchaně a zároveň se plaše otočí na nechtěné diváky a pomáhá mu na nohy.
„Aháá tak to je tvoje? To jsem nevěděl, “ zašklebí se a podotkne, „ ale tady to asi nechceš, co?“
Norbert si rychle uvědomí, že má pravdu, chytne ho silou pod paži a odvádí ho, jako by byli dávní přátelé. 
Nejsou přátelé. Norbert cítí vztek, dnešní den měl být úplně jiný, tahle osoba mu kazí něco, na co se dlouho připravuje. Nikdo se ho neprosil, aby ho pouštěl sednout, není tak starý, ani šedivý, ani nemohoucí. Všechno pokazil. Neví, co dělat. Zatáhne ho do otevřeného vchodu vedle galerie, kam nikdo moc nechodí.
Opilec se jmenuje Václav, všichni mu říkají Václave. Není to opilec každý den, ale poslední dobou často. Průměrný obchoďák, co navíc dávno vyhořel, žena mu utekla, kamarádi se mění, bude mu třicet pět. Dneska v noci po barech zapíjel sám, Luboš z práce nemohl, ani kurvy nepřisedly. Žije si svůj obyčejný život, který se řítí do zoufalství.
„Dej mi to!“ zašeptá rozhodně Norbert. Norbert vždycky věděl, co chce. Už jako dítě, jako mladý muž, když miloval Marii a celý život tu byl pak pro ní. Ale opustila ho, bez varování, dva měsíce po diagnoze.
„Tak proč to vozíš tramvají?“ vyčítá Václav a sahá do kapsy bundy a podává opatrně Norbertovi.
„Jedu se zabít!“ odpoví suše Norbert, přebere rychlým pohybem zbraň, zastrčí ji do pravé kapsy saka a otočí se k východu. Václava to zarazí, ale zároveň se nečekaně osmělí.
„Tak aspoň že sebe! Kouříš?“
„Už dlouho ne, kvůli Marii jsem přestal.“
„Tak pojď si se mnou jednu dát. Asi nikam už nespěcháš, ne? Když už si mě chytil.“
Norbert zaváhá a vrátí se. Ten otrava, má pravdu, musí se uklidnit.
Václav vyndá svoje pomuchlané Petry, zapálí oběma. Společně vyjdou zpátky na ulici směrem, kterým před tím běželi.
„Jaký je to? Se rozhodnout?“ po chvilce mlčení začne Václav.
„Na hovno!“ neochotně odpoví Norbert.
„No, že ses na to pěkně vyparádil!“
„To, aby se mnou neměli starost.“
„Vždyť to bude od krve a určitě se posereš!“ zlehčí situaci Václav a dodá, „Máš dluhy?!“
„Nemám!“ odpoví dotčeně Norbert
„Tak co vole děláš?“
„Nebaví mě žít. Bez ní! Půl roku je pryč. Půl roku nežiju.“
„Utekla?“ sounáležitě pronese Václav, protože jemu utekla a není to tak dávno a ví, jaký to je. Srdce bolí, cítí se ponížený, miloval jí i když dneska ví, že mohl milovat víc.
„Byla nemocná, najednou a pak umřela. Bylo to rychlý. Nestihli jsme se rozloučit. Dělal jsem, že to bude dobrý. Ale nebylo to dobrý. Není to dobrý.“
Václava to zarazí, rychle natáhne, přemýšlí.
Po chvilce vyfoukne kouř a suše se zeptá:

„A milovala tě?“ 
„Moc! Myslím, že jo. Byli jsme jedna duše!“
„No tak to bude v nebi strašně ráda, když to tady vzdáš a pomažeš rovnou do pekla! Vždyť to bude konečná. Nikdy nikdy už neuvidíš Kampu! Neuvidíš západ slunce! Ženský prsa! Všechno to zahodíš!“
Norbert nic neříká, snaží se vyhnout turistům, které míjí v protisměru.
„Máš děti?“
„Kluka, velkýho. Má svůj život!“
„Vnoučata?“
„Ty ne. Nebo aspoň nevím.“
„Nevídáte se?“
„Moc ne.“
„Tak to budou vnoučata jednou celý nadšený z informace, že jejich děda si vystřelil mozek. Třeba  vnouče bude holka a bude vypadat jako ta tvoje…“
„Jdi do prdele, nikdo se ti o nic neprosí!“ procedí Norbert nenávistně mezi zuby, zašlápne zbytek cigarety, zrychlí krok a zmizí v davu.
Václav vytáhne ještě jednu, zapálí si, odbočí do vedlejší uličky, na konci sedne na zahrádku malé kavárny. Divnou noc mu vystřídalo ještě zvláštnější ráno, snaží se zapomenout na události poslední hodiny, listuje v mobilu.  Hlava vystřízlivěla, ale potřebuje probrat. Dá si kávu.

Zatímco do kaváren staré Prahy přicházejí další hosté, po nábřeží se prochází muž, muž ve slušivém obleku. Tak padesátník, štíhlý, zasmušilý s pravou rukou v kapse saka, levou na hrudníku u srdce, svými prsty přes sako cítí, jak ještě tluče. Tady se poznali, tady se zamiloval. Zářijové slunce se vyhoupne zpoza mraku. Muž přichází až k vodní hladině a sleduje malé lesklé vlnky,  poselství velkých lodí, co vyráží s prvními turisty. Najednou se nečekaně rozpřáhne a vymrští kovový předmět z pravé kapsy daleko od břehu. Ještě chvíli sleduje kruhy, co doznívají na hladině Vltavy a svižným krokem odchází, jakoby někde něco zapomněl.