Phantasia XLV.

   Hrajeme si na zahradě. Já sestra a matka. Je dusné parné léto. Abychom se zchladili máme natažené pod pergolou rozstřikovače. Náhle z jednoho rosiče vytryskne na místo jemného rozprašku mohutný proud vody. Je to tady!!! Vykřiknu. Tsunami!!! Musíme se schovat!!! Utíkejme!!! Běžíme do nějakého domu kde je jakýsi rozsegmentovaný tubus. Za námi se už valí voda. Když jsme v prvním segmentu tubusu a stoupáme ke druhému vidíme skrz skleněný poklop že voda stoupá za námi. Jakmile se za námi zavře druhý segment první už je zaplavený. Stoupáme do dalšího a dalšího a situace se stále opakuje. Jenže situace se zhoršuje. Stoupající voda nás dohání. Sotva se zavře další poklop už se začne plnit. Voda se prostě protlačí skrz. Náhle jsme v posledním segmentu a nad náma už je jen modré nebe. Voda nás už bezmála téměř dohnala. Máme jen malou vzduchovou kapsu která rychle mizí. Horní skleněný zavřený příklop je najednou zalitý asi deseti centimetry vody. Musíme jít na horu!!! Říkám. Ale co když vody přibude a pak se utopíme?! Říká matka. Ale já jsem si jistý že voda už výše nevystoupá. Otevírám poklop procházíme poklop se zavírá. Stojíme po kotníky ve vodě a nad námi karibská modř. Jsme zachráněni. Probouzím se a jsou 2 ráno.

STŘIH.

   Jsem s Martinou někde někdy... NIKDYKDE. Hotelový pokoj. Postel není manželská ale jsou tam dvě oddělené. Každý máme na ní sbalenou svou hromádku věcí. Čekáme na...? Na co vlastně?! Náhle Maťka řiká: Začnu si nosit věci do auta pomaličku sama. Vezme dvě tašky a já Jí řikám: Počkej! Pomůžu Ti. Postupně nosíme věci a ukládáme je před domem do auta. Pak mi řiká: Tak ja už mám všetko a móžem ísť. Je mi tak neskutečně moc smutno! Vím že už Ji nikdy neuvidím a že to naše společné nošení věcí byla ta poslední věc co jsme kdy spolu podnikli. Ale pak říkám: POČKEJ! Ještě máš nahoře stan! Probouzím se a jsou 4 ráno...