Nevím jak dál

Nevím, zda to byl sen.  

Běžel jsem překrásně zarostlou loukou a mé kroky zpomalovaly. Nechtěl jsem se podívat dolů, očekával jsem pohled do nekonečné bažiny, jak nasává má chodidla a strhává mě k zemi. Rozhodl jsem se ji ignorovat, jít prostě dál a zapomenout. Snad zapomenu a bažina se promění zpět v krásný trávník, mé kroky zrychlí a já poběžím dál. Ale nedělo se tak, na bažinu jsem zapomněl, ale mé kroky se ztrácely, až jsem musel námahou padnout na kolena. Konečně jsem se podíval k zemi a spatřil, že pode mnou žádná bažina ve skutečnosti není. Čistá chodila stála v trávníků, lučních květech. Namáhavě jsem se zvedl a pokusil se pokračovat, ale nešlo to, opět jsem padl na kolena. Posouval jsem se pomalým tempem, i ruce se lepily k zemi a cítil jsem, jak se boří do měkké podložky, ale při pohledu na ně jsem neviděl nic, co by toho mělo být příčinou.  

Volal jsem o pomoc, zvedal ruce, ale nikdo mě nechytil, nikdo mi nepomohl vstát, nikdo mě neutěšil.  

Ocitl jsem se konečně na kraji louky a raději jsem se za sebe neohlížel, bral jsem to jako samozřejmost, nutil jsem se k tomu, že je to jen sen a tohle se prostě stává. Utvrdil jsem se v tom, že mě klamou smysly a chtěl se opláchnout v potoce. Razil si cestu přes kamení a padlé kmeny, leskl se nádherně v slunci, vzduch voněl vlhkostí. Chtěl jsem cítit ten chladivý proud na mých rukou, obličeji, na celém těle. Zůstal jsem na kolenou a ruce ponořil do jiskrné strouhy. Ale místo osvěžení jsem na dlaních zacítil rozpálenou smolu, ruce jako by obaloval žhavý asfalt. Nabral jsem vodu a opláchl si obličej, snažím se ignorovat vlastní pocity a věřím, že se jedná o pouhé blouznění. Křičel jsem bolestí, jak se rozprostřela do pokožky, cítil jsem pach spálených vousů a vlasů, ruce se mi lepily k tváři. Nabíral jsem dál a dál z proudu vody, ale místo spásy přicházelo jen utrpení. Krůpěje vody stékaly z tváře na hruď, propalovaly si cestu jako láva vyvržená z jícnu sopky si dere cestu krajinou. Ruce nesnesitelně žhnuly, ležel jsem na zemi a řval strašnou bolestí, která pokrývala mé tělo. Opět jsem volal o pomoc, natahoval ruce a čekal na andělskou spásu, která ale nepřišla.  

V houští spatřil jsem srnu, dívala se na mě dlouhým pohledem. Křičel jsem, úpěl, ale srna se ani nehnula. Zůstala stát nehybně, pozorovala mě a ve vzduchu jsem cítil pach rozkládajícího se masa. Odporný puch mi zamlžil všechny zbylé smysly. Vzal jsem kámen a hodil ji po srně, ale nereagovala.  

Klopýtal jsem okolo lesa, neodvážil se však do něj vstoupit ani na krok. Celý páchl hnilobou, jako ta nejhorší stoka. Šel jsem podél potoka, až jsem narazil na rašeliniště, ve kterém mizel. Rozběhl se z posledních sil a spadl přímo do temného bahna, které mne okamžitě začalo pohlcovat. Byl jsem naprosto odevzdán, chtěl jsem, ať ten sen skončí a ležel v dusivém blátě, které obalilo mé tělo a já se začal nořit do nepoznaných hlubin.  

Natáhl jsem ruku vzhůru k temné hladině, kterou jsem nad sebou viděl, jako by temné bahno bylo zcela průsvitné, pouze zakryté hustým smrdutým kobercem. Zvedl jsem ruku nad hladinu a cítil, jak mě za ni někdo bere a vytahuje zpět k životu. Bránil jsem se a cukal, neměl jsem zájem, nechtěl jsem.